Dvojčata v akci ( 27 část)

Anotace: Předposlední kapitolka...

„Děkujeme“slyším Michalův hlas a hned se po něm ohlédnu. Michal drží Terezku kolem pasu, která brečí, ale snaží se to skrýt a mezitím se oba loučí s policisty.
„Co se tu sakra děje?!“nevydržím to a přijdu k nim, i když ještě policisté neodešli a možná se mě to ani netýká.
„Elenko, uklidni se škodí to miminkům“řekne mi Michal
„To je mi fuk!“vykřiknu „co se děje? Terezko, řekni mi to!“otočím se na Terezku, o které vím, že ta jediná mi to snad řekne.
„Elenko, Patrik...Patrik...je mrtvý!“vykřikne. Zírám na ni minutu, dvě, tři..než se vzpamatuju a zmůžu se pouze na:
„To není pravda, že ne? Patrik není mrtvý, vždyť je u otce! Ne on nemůže být mrtvý!!“vykřiknu a v tu chvíli cítím, jak se mi podlamují kolena a kdyby policisté vedle mě neměli tak pohotové reflexy, byla bych na zemi, ale takhle mě chytí a posadí na židly.
„To nemůže být pravda. On musí žít!! Musí!! vždyť spolu čekáme děti!!! Prosím, řekněte mi, že je to vtip, že žije!!“křičím stále a upoutávám na sebe čím dál větší pozornost, ale teď je mi to jedno!! Už je mi jedno všechno!! Chci jen Patrika, chci Patrika, kluka, kterého jediného miluju, se kterým čekám děti...
„Jak se to stalo?!“zeptám se po chvilce.
„Měl nehodu na cestě sem“ řekne mi policista a do mě jako by uhodil blesk.
„Na cestě sem? Jak to, vždyť byl u otce...“nechápu a podívám se na bráchu.
„Patrik mi volal a já mu řekl, pravdu. Že jsi těhotná, ale nechtěla jsi mu to říct, protože jsi chtěla, aby byl se svým tátou a nechtěla jsi mu stát v cestě v jejich druhé šanci. Když se to dozvěděl, řekl mi, že se okamžitě sbalí a pojede za tebou, protože jak sám řekl, každý potřebuje tátu a prý i vaši drobečci. Jel za tebou a za tvými dětmi, chtěl si tě vzít a být jen s tebou. Dal přednost tobě ségra, před otcem, protože on chtěl dělat tátu, takhle mi to řekl.“
„Panebože...já kráva blbá“ zašeptám a podívám se na Terezku, která zírá na Michala s otevřenou pusou. Taky to nevěděla...
Co by se stalo, kdybych Patrikovi řekla hned ze začátku pravdu? Kdybych nelhala a chtěla ho pro sebe a naše děti? Nejspíš by žil, byl teď mezi námi, radoval se, těšil se...
„Potřebuju být sama“ řeknu a beze slova vyjdu z kavárny. Nevím jestli si toho někdo všiml, ale nejspíš ne, protože Michal utěšoval Terezku, která se zhroutila a policisté se bavili mezi sebou.
Vím, kam půjdu, kde nikdo teď není a kde mi bude nejlíp...Když jsem seděla na houpačce na dětském hřišti, uvědomila jsem si co jsem všechno pokazila...co se všechno stalo za necelý rok a co se ještě stane...Kdo ví, co se stane, já to sama nechci vědět, nechci vědět nic..teď bych chtěla jen jedno..vrátit čas skoro o 6 měsíců, abych zabránila Patrikovi, aby odjel a místo toho mu řekla, aby tu zůstal, protože to má důvod. Teď si uvědomuji, kolik bych mu toho chtěla říct a co bych chtěla všechno udělat, jen tak vrátit čas a mít ho u sebe...Nikdy bych nedovolila, aby mě opustil, nikdy bych nedovolila, aby ode mě odešel a nikdy bych nedopustila, aby se stalo to, co mi dneska změnilo celý můj život. Jeho smrt...Kéž by šel vrátit čas, kéž by...
„Sakra“řeknu a sáhnu si na bříško, protože mě jedno z mých dětí teď právě bolestivě koplo. Za chvilku druhé kopnutí, třetí...sakra co se děje?! Za chvilku je kopání čím dál horší..bolestivé a dokonce mi vyhrknou slzy do očí...
„Michale prosím přijeď pro mě, jsem na hřišti něco se děje, nevím co dělej!“řeknu a hovor bez dalších řeší ukončím. Nezvládám to. Slezu z houpačky a posadím se do písku před ní a jednu nohu skrčím a rukami si objímám bříško, jak mě kopání bolí.
„Ježíši ségra co ti je?!“uslyším Michalův hlas a vidím, jak si ke mně klekne z jedné strany a z druhé ucítím Terezčinu vůni.
„Já nevím, ale není to dobrý! Strašně to bolí!“řeknu se slzami v očích.
„Odvezeme tě do porodnice, Michale opatrně ji vezmi!“řekne Terezka bráchovi a brácha ji hned poslechne. Opatrně mě vezme kolem pasu a pomůže mi stoupnou a posléze mě oba opatrně dostanou do auta. V autě se mi celkem uleví, celou tu dobu do porodnice mě drží Terezka pevně za ruku, zatím co Michal řídí. Nechci se bavit o tom, co se stalo a Terezka s Michalem to nejspíš chápou, protože se mě na to neptají a po celou dobu jízdy nic neříkají.
„Běžte dovnitř zaparkuji auto a hned jsem u vás“křikne na nás Michal, když vystoupíme z auta. Terezka jen přikývne a pak mi pomůže dovnitř, zatím co Michal zajel na parkoviště.
„Dobrý den jsem Tereza Nováková a tohle je Elen Tománková je v 8 měsíci a nejspíš začala rodit“ řekne Terezka sestřičce na přijmu.
„Dobře zavolám vám doktora“řekne a hned se rozběhne pryč, protože se mě nejspíš lekne a zjistí, že situace je opravdu vážná, neboť se opřu o stolek a mám co dělat, abych na ni nezačala křičet!!
Doktor přiběhne se sestřičkou hned a zavedou mě do ordinace kde mě vyšetří s tím, že se otvírám pomalu a do zítřejšího rána bych nejspíš rodit neměla, ale pro jistotu udělají ultrazvuk, aby zjistili, zda jsou děti v pořádku a správně otočené.
„Takže holčička by měla na svět přijít normálně, ale u chlapečka to bude horší. Pupeční šňůru má kolem krku, takže bych byl pro císař, ale záleží na vás. Samozřejmě dá se udělat i přirozený porod pokud chcete“ řekne doktor.
„Nechci císař pokud to nebude nutné a neohrozí to děti“ řeknu ještě při smyslech a doktor přikývne, že souhlasí s mým rozhodnutím. Hned mě zavedou do mého pokoje, kam mi donesou i večeři, ve které se porýpu, protože nemám hlad a ani chuť a pak si lehnu do postele, zatím co Terezka s Michalem si jdou koupit kávu, protože mi slíbili, že tu semnou zůstanou celou noc, abych tu nebyla sama a podle všeho je jim jasné, že to bude dlouhá noc.
Skoro celou noc je mi fajn, ale nad ránem je mi hůř. Když mi donesou snídani, vůbec se ji nedotknu, jak mi je zle!! Primář, který má dneska službu mě vyšetří, ale na pokoj už mě poslat nechce...
„Kdo s vámi půjde na sál?“zeptá se mě.
„Chtěla bych Terezku, mou kamarádku“ řeknu a Terezka, která je vedle mě na důkaz toho, že souhlasí přikývne. Hned po vyšetření mě na vozíku odvezou na sál, kam za mnou po chvilce přijde Terezka s tím, že Michal čeká venku na zprávy. Beze slova mě chytí pevně za ruku.
„Můžeš mi ji drtit jak chceš“ujistí mě se smíchem.
„Díky, snad ti ji nerozdrtím“ řeknu a usměju se na ni, ale svůj slib nejspíš poruším, protože jakmile začnu tlačit, mám dojem, že snad umřu. Téhle situace jsem se bála celý život, bála jsem se bolesti, jaká bude, ale teď musím říct, že se už tak nebojím spíš těším, až po tomhle budu svírat v náručí své děťátka, které jsem před tím tak odmítala...
„Tak zkuste zatlačit!“řekne primář a já se zavřenýma očima začnu tlačit a drtit Terezky ruku. Znovu a znovu až ucítím, jak ze mě něco velkého vylezlo a pak jen slyším, jak moje děťátko začne plakat!!
„Tak je to holčička!“ řekne primář a mě vyhrknou slzy do očí. Moje děťátko, moje dcerka, moje dítě...
„Tak, ukážeme vám ji až za chvilku, ale teď ještě to druhé miminko“usměje se na mě znovu primář a já se dám znovu do tlačení. Neslyším, že by holčička plakala, teď se soustředím jen na to, abych tohle měla co nejdřív za sebou a pak už klid s mými dětmi a radost, ale i smutek...
„Super a naposled!“vyzve mě primář a já ho poslechnu. Znovu ze mě něco vyjde a já už necítím žádný tlak, bolest nic, jen slyším křičet děťátko, své miminko...
„Chlapeček“ šeptne primář. Terezka mě hned pustí a já si vezmu první ze svých dětí, podle růžové přikrývky poznám, že je to moje holčička.
„Je krásná“ řekne dojatě Terezka.
„Ahoj maličká, já jsem tvoje maminka“šeptnu té maličké v mé náručí, která se hned jakmile mi ji dali do náruče, utišila. Jako by ji tep mého srdce uklidnil...
„Tady je váš chlapeček“řekne sestřička a chce mi ho podat. Posunu si holčičku, abych si mohla vzít i chlapečka. Oba jsou v mé náruči tiší, klidní, nepláčou...
„Tak holčička váží 3, 25 a chlapeček 3, 05. Kolik měří vám řekneme pak až budete odcházet teď by to bylo nepříjemné. Už víte jak se budou dětičky jmenovat?“zeptá se mě sestřička.
„Kluk Patrik a holčička..to nevím. Terezko, co myslíš?“obrátím se na ni, která užasne zírá na drobečky v mé náručí.
„Co Michalka? Po bráchovi, akorát holčičí“ napadne Terezku.
„To je super!“zaraduju se. „takže vítám vás tady Patričku a Michalko“
„Teď si děti vezmu a přinesu vám ji znovu až budete na pokoji, aby jste si mohla zajít do sprchy a převléct se“ řekne sestřička a vezme si je ode mě.
„Děkuju“ poděkuju.
Když přijdu na pokoj, už mě tam čeká Michal s velkou kyticí bílých růží.
„Ahoj ségra jak ti je?“zeptá se brácha starostlivě
„Dobře,“řeknu a lehnu si do postele, protože jsem unavená. Porod dvou dětí mi dal opravdu zabrat...
„Tak tady jsou“ řekne o chvilku později sestřička, která mi přiveze děti v postýlkách, kde spinkají..
„Jsou krásné. Jak se jmenují?“zeptá se brácha.
„Michalka a Patrik.“odpoví mu Terezka a já už se propadám do říše snů.