4. A proč ne?

Anotace: Valerie zjistí, že jí život přichystal spousty překážek, které bude muset vydržet a možná ji v tom někdo pomůže :)

4. A proč ne?

Jsem tak zklamaná sama sebou, že se domů jen tak nevrátím a posadím se na lavičku v parku. Po chvilce je tam tma jako v pytli a já pozoruji jak o lavičku dál sedí dvě babičky a povídají si a současně venčí své pejsky. Copak jsem na tomhle světě jediný samotář nebo co. Proč já si nemůžu s nikým popovídat sakra. Obě se po chvilce zvednou a proto je klid a nikde nikdo. Z dálky se ozývá jen dunění nějaké hudby, protože nedaleko podle plakátů je zábava. Rozhodnu se jít po tónech té hudby a alespoň nahlédnout jak to na takových zábavách vypadá.
Zaplatím proto dost drahé vstupné a sundám si sportovní mikinu, abych trochu zapadla a nevypadala hned tak podezřele. Stejně ale mám pocit, že mě každý sleduje a kouká jen na mě. Musí to prostě poznat, že jsem tu poprvé. Zajdu si ke stánku koupit kolu, abych nestála jen tak na suchu. Cestou do mě někdo prudce vrazí až si málem sednu na zadek. Je to Robert, druhá ruka Jiřího. Dost se podiví, když mi pomáhá na nohy. „Co tady děláš šprte“ usměje se. „No nevypadá to jako bych se učila ne? Já se taky totiž umím bavit víš?“ odvětím a pokračuji v cestě. Mohlo mě napadnout, že tady oni budou. Nemají totiž nic jiného na práci než se opíjet a flámovat. Za kolu zaplatím dost zvýšenou cenu a vydám se na parket, abych si alespoň zatancovala když už jsem se odvážila sem jít. Rozvlním se do rytmu hudby od skupiny Lucie a snažím se udržovat rytmus. Po chvilce ke mně přijde neznámí kluk a suverénně se ke mně přidá a tančí semnou. Je docela milý a stále se usmívá, ovšem když začne pomalá hudba a on mě k sobě pevně přitiskne, už se mi to nelíbí a jeho smích je mi dokonce nepříjemný. „Musím už jít“ snažím se vymanit z jeho objetí. „Proč, ještě neskončila písnička“ odmítne mě pustit a dokonce položí svoje špinavé ruce na můj zadek a stiskne. „To ne chlapečku, já nejsem žádná levná coura“ rozzlobím se jednu mu plesknu přes tvář. Nečekal tenhle výpad ani omylem a proto mě surově chytne za ruku a táhne z parketu. Cestu mu zastoupí parta strojařů v čele s Jirkou. „Kampak sis to namířil“ zeptá se ho naštvaně Jirka a po očku kouká na mě. „Co ti je do toho, uhni tahle kobylka potřebuje utáhnout uzdu“ odvětí a strčí do Jirky. Tím se způsobí mela, že stačím na poslední chvíli uhnout, jinak bych taky jednu chytla. Zatím co kluci dávají tomu klukovi zabrat Jirka mě chytne okolo ramen a vede do klidu. Klepu se jako osika a proto mi přehodí přes sebe svoji mikinu i přestože tu svou držím v ruce. „Jsi ok“ zeptá se a stále mě drží okolo ramen. „Moc ti děkuji, protože kdybys nepřišel nevím jestli bych ho ještě zvládla. To jsou všichni takhle agresivní na holky“ zděsím se a podívám se těmi vyděšenýma očima na něj. „Ani ne spíš si o to holky říkají. Nejdřív dělají netykavku a potom poslouchají jako pejskové“ odpoví s pohledem upřeným na mě. Znovu se oklepu, tohle bych nemohla. „Kde jsi se tu vlastně vzala. Vždyť ty sem nechodíš“ zeptá se stejně jako Robert. „Nechodím a už ani nepřijdu po tomhle zážitku“ odvětím tiše a začnu se uklidňovat. Jiří se tedy nabídne, že mě odvede domů abych nešla sama a já jeho nabídku tentokrát nadšeně přijmu.
Kráčíme vedle sebe a všude je opět takový klid. Jen měsíc nám svítí na cestu a je vidět, že brzy bude úplněk. „Ty se taky takhle chováš k holkám, když ti nechtějí dát?“ zeptám se najednou. On vyprskne smíchy. „To bych do tebe neřekl, že budeš používat takový slovník.“ Uvědomím si, že opravdu často takhle nemluvím to asi ta atmosféra dnes. „Tak co?“ neslevím ze své otázky. „Kdepak nikoho nutit nemusím, mě ty holky skáčou do postele sami. Jsem něco jako idol“ začne se chlubit. Proto vážně kývnu hlavou a on se znovu rozesměje. „Copak štítíš se mě nebo co? Já za to nemůžu, že jsme obletovaný“ odvětí. „Já bych do tebe nikdy nešla a hlavně bych nebyla první kdo by tě o něco prosil“ začnu se zase bránit. Opět se totiž schyluje k hádce jak to vypadá. Jiří mě k sobě přitáhne a kouká mi opět zpříma do očí. „Neříkej, že to s tebou nic nedělá taková blízkost. Pokud nejsi lesba tak to musíš něco cítit“ upozorní mě vážně. Podívám se do těch jeho hlubokých očí a usměji se. „Vidím kluka co s nevidí na špičku nosu a hraje si na frajera, čímž si kazí svoji image. Jsi hezký to nemůžu říct, že ne ale uvědom si že krásy se nenajíš a někdy nesejde na tom jak kdo vypadá, ale co má tady“ položím ruku na jeho srdce. Cítím jak mu klidně bije a to v pravidelných intervalech. On nelelkuje a položí si taky svoji ruku na moje prso a dodá. „A co nosíš ty ve svém srdci, kromě tvojí zatrpklosti, že jsi si nevšimla jak se ti snažím nadbíhat. Já většinou za holkou nechodím sám od sebe jak jsem říkal, ale o tebe mám velký zájem a proto jsem tě dnes hledal, když mi Robert řekl že tu jsi!“ Nevím co mu odpovědět, proč bych se mu měla svěřovat o svých problémech, vlastně já jsem normální člověk, akorát to nemusím dávat svoje emoce každý den najevo. Jiří se ke mně po chvilce nakloní a jemně políbí na rty. Není tak prudký jako v tom výtahu minule. Vlastně je jen ochutná a když neprotestuji začne si semnou hrát. Pomalu pootevřu ústa a chci mu dovolit více, když se ozve hlas jeho kamaráda Roberta. „Ty vole, takže koukám že jsi na dobré cestě ji sbalit co?“ zasměje se a já od Jiřího odskočím. Jak jsem mohla uvěřit těm jeho kecům. Asi jsem vážně neměla dnes nikam chodit, zase jsem se akorát spálila. „Nemusel jsi hrát to divadlo, tu pusu jsem ti dala stejně z lítosti, abys neprohrál sázku mě totiž nesbalíš víš?“ odvětím s úšklebkem a odejdu od něho klidným krokem, protože kdybych utekla ukázala bych mu svoji zbabělost a dokázala mu, že mě dostal na lopatky. Dvě zklamání denně to je asi můj osud.
Svět dokáže člověka fackovat pěkně pomyslím si, když další facka mi přibude od táty hned mezi dveřmi. Leknu se ho jako čert kříže a vidím, že čekal jen až přijdu. Pak se podívám na hodinky a uvědomím si, jak jsem přetáhla vycházky. „Co mi k tomu řekneš?“ ukáže na hodiny i on. Jen pokrčím rameny, čímž ho vyprovokuji a on mě vtáhne do domu, abychom nedělali ostudu venku. Nemůže přece někdo vidět, jak pan ředitel mlátí svou dceru. „Kde jsi byla?“ zeptá se naštvaně. „Šla jsem se bavit na zábavu. Nebudu sedět tady doma a koukat na vás dva jak ze mě děláte trosku a nutíte mě sedět doma na zadku a učit se“ odseknu. Za to si vysloužím další facku, jestli dobře počítám tak už čtvrtou dnes. „Holčičko, my se tady snažíme abys měla pohodlí a dobrou budoucnost a ty nám nebudeš určovat co děláme špatně a co ne“ vykřikne zlostně. To přivolá mamku,která v županu dojde do chodby. „Už jsi se vrátila?“ zeptá se klidně a zívá jako bychom ji zbudily. „Jo vrátila, bohužel. Koukám že jsem vám chyběla jen protože by jste neměli koho komandovat co. Jste oba hrozní a já vás nenávidím. Na tu uměleckou školu půjdu ať se Vám to líbí nebo ne.“ Domluveno hotovo tak přesně se cítím já když vyběhnu schody do pokoje. Slyším jak táta běsní a nadává mi do různých jmen, ale je mi to jedno a jsem na sebe pyšná. Konečně jsem se postavila sama svému svědomí a nehodlám už kvůli někomu trpět. Najdu si kamarády a budu žít jako každý jiný bezstarostný člověk. Jako první přemaluji ten náčrtek Alexe a místo krásných černých očí mu namaluji klaunovský nos, tváře a přidělám modré vlasy. Přesně takhle mi teď připadá jako klaun, co mě měl jen rozesmát. Pak si rychle vyčistím zuby, abych smyla chuť polibků od Jiřího, který semnou zase zahrál super hru a já byla jeho červené eso a vyhrála mu sázku. Posledním krokem, který pro svou změnu udělám je, že vyházím svoje nudné oblečení do dvou pytlů a rozhodnu se zítra jít nakupovat. Když změna tak pryč s usedlým oblečením. Já jim ukážu jak umím být odvážná a ne zatrpklá.