Někde začít..a někde skončit.

Anotace: - pamatuješ, jaký to bylo když jsi poznal Martinu? Víš, co jsi tenkrát řekl? Pamatuješ?! - jo..zahuhlal jsem. Chtěl jsem tolik slyšet něco jiného! - řekl jsi, že je to jako světlo v tmách! A to ona byla! Jo, byla. Byl jsem na úplném dně a ona mi pomohl

Sevřel jsem propisku v ruce a hlavou mi problesklo, že se jedním podpisem zavážu na podstatnou část svého života.
Mnohem víc než kdybych teď stál ve smokingu před oltářem a říkal ano.
I když - možná je to stejné. Možná je tohle zvláštní druh svatby, závazku dvou lidí.
Intimní, malá svatba. Jen jeden svědek, ženich a nevěsta, žádní příbuzní, přátelé...
Svatba za dva miliony. Závazek, který bude trvat 28 let. Hypotéka na dům.

Utřel jsem si pot z čela a znovu nabral vrchovatou lopatu písku a prosil ho skrz síto. A znovu. A ještě jednou...
Slunce se mi nemilosrdně opíralo do zad a já nepřestával. Vědomí, že buduji něco vlastníma rukama mi dodávalo sílu.
Postavit dům, zasadit strom, zplodit syna. Tak nějak jsem si to představoval.
Měl jsem skvělý pocit, že konečně dělám něco správně. Něco zodpovědného a významného.
Stavím dům pro sebe, svou Martinu a jednou i naše děti.

- Tome, prosím, pojeďme s nimi v červenci na tu vodu...je to jen pět dní, prosím, prosím..! hučela do mě Martina
a nasadila pohled psích očí. A argumenty. Musíme si odpočinout, trochu užít, pobavit se..má být teplo, vykoupeme se..
- Mati, přece jsme si řekli, že letos dovču vynecháme a budeme dělat na baráku...stavěl jsem se na chabý odpor.
Spíš jen tak pro formu. Já totiž na tu vodu šíleně chtěl, ale věděl jsem, že bude lepší když to navrhne ona.
Pomilovali jsme se v naší hrubé stavbě a já cítil, že tohle je ono. Že už to nikdy nechci jinak.

Vstal jsem brzy. Probudilo mě šumění stromů a ptáci. Vyhrabal jsem se spacáku, našel kartáček, mýdlo a vyrazil k řece.
Bylo to dokonalé ráno. Slunce se odráželo ve vodách Vltavy, blyštilo se v drobných vlnkách, voda byla čistá, nezčeřená.
Při chůzi mě příjemně studila rosa a na protější straně se ještě držela mlha.
Sešel jsem ke břehu a zkusmo zkusil teplotu vody. I takhle po ránu byla jako kafe. Neodolal jsem a vrhnul se do vody.
Byla to paráda. Plaval jsem k druhému břehu, kde jsem tušil mělčinu. Tam jsem se posadil a rozhlížel se kolem.
A pak se objevila. Byla jak víla. Dlouhé vlasy se jí pohupovaly v rytmu chůze když se brodila Vltavou, prsty se dotýkala
vody a vypadalo to jako kdyby ji hladila. Krásná tvář, uvolněný výraz svědčící o tom, že si je jistá svou samotou.
Kraťasy vyhrnuté nad kolena a vršek plavek, který odhaloval vztyčené bradavky. Zachvěl jsem se.
Pak mě zpozorovala, kráčela dál a usmívala se. Prošla kolem mě, byla jak zjevení, jako ztělesnění té krásy kolem.
- ahoj..řekla.
- ahoj..odpověděl jsem a sledoval jak mizí.

Byl jsem jako ve snách. Držel jsem za ruku Martinu, ale očima neustále vyhledával Katku.
Co jsme se spřátelili s její partou, bylo to snadné. Jeli totiž společně s námi.
- co je s tebou Tome? Myslíš na stavbu...? zajímala se Martina.
Odkýval jsem to. Jestli jsem na něco nechtěl myslet tak na závazek z hromady cihel.
Pak se vedle mě objeví Katka, na kánoi společně s kamarádkou.
- co bylo dřív? Pták nebo vejce? usměje na mě. Další pokus vytrhnout mě z přemýšlení. Od ní velmi úspěšný.
- kruh také nemá začátek..pomohl jsem si replikou z knihy Harryho Pottera. Pobavilo jí to a já se rád
díval jak se směje. Nabíjelo mě to energií.
- vždycky přece musíš někde začít..zauvažovala nahlas.
Někde začít..a někde skončit.

Seděli jsme s bráchou trochu stranou od ostatních.
- prober se, Tomáši! Tady už není prostor na takovýhle kraviny..vždyť jí ani neznáš..hučel do mě.
Kýval jsem, ale pohled mi zase utekl kam neměl. Katka sklopila oči. Já taky.
- pamatuješ, jaký to bylo když jsi poznal Martinu? Víš, co jsi tenkrát řekl? Pamatuješ?!
- jo..zahuhlal jsem. Chtěl jsem tolik slyšet něco jiného!
- řekl jsi, že je to jako světlo v tmách! A to ona byla!
Jo, byla. Byl jsem na úplném dně a ona mi pomohla nahoru. A dnes jsem tam kde jsem.
Přesto jsem řekl.
- jenže Katka je jak tisíc světel..řekl jsem opile a znovu se zadíval do záře těch zelených očí, které opět uhnuly.
Řítil jsem se a netušil kam. Někde něco začalo a já netušil kdy a kde to skončí.

Pomalu jsem jí pokládal pod sebe, na rozestlané mikiny. Chvěl jsem se, ale rozhodně ne zimou. Byla na tom stejně.
Chvatně jsem se jí dotýkal, šílel z ní a jejich vzdechů. Z vůně jejích vlasů, křivek jejího těla..byla dokonalá.
Líbal jsem jí nenasytně a ona mi to se stejnou vervou opětovala.
Za zvuků šumění Vltavy, na rozkvetlé louce pod tisíci hvězd jsem se s Katkou miloval. A nechtěl, aby ještě někdy přišlo ráno.

Měl jsem depresi. Na lodě jsem dnes ani nešel a dobrovolně hlídal tábor. Rozloučil jsem se s Martinou a popřál jí příjemnou zábavu.
Potřeboval jsem být sám, najít nějaké řešení z téhle situace.
- ahoj..ozvalo se vedle mě. Podobná situace jako před pěti dny. Katka.
- ahoj..odpověděl jsem a nedokázal se na ní podívat.
- co tu děláš? zeptal jsem se zbytečně.
Rukou se dotkla mé tváře a něžně jí otočila k sobě. Nesnesitelná zář zelených očí.
- Tome..nevyčítej si to. Co se stalo, stalo se. Nenaděláme nic. Teď už ne.
- nebudu se jí moct podívat do očí..vypadlo ze mě.
Tiše vzdychla.
- navíc pořád myslím na tebe..hlesnul jsem.
Znovu ta zelená zář.
- kdybys mě lépe znal, pochopil bys, že není moc důvodů proč na mě myslet. Je ve mně něco strašnýho, něco
co by ti ublížilo. Můžu být dobrá kamarádka..ale nikdy nemůžu být to, co by sis možná přál.
Mlčeli jsme. Pak položila svou dlaň na mojí a lehce ji stiskla.
- přestaň myslet na to co se stalo. Byla to chyba..ale je třeba jít dál. Nejen kvůli sobě..ale i kvůli lidem kolem nás.
Pak vstala, popadla cestovní tašku, naposledy se otočila, usmála se a já už jí nikdy neviděl.

Znovu jsem máchal lopatou, tentokrát zuřivěji než kdy dřív. Trestal jsem se.
- co je s tebou, Tome? vyrušila mě Martina a podávala mi talíř s obloženými chleby.
Zavrtěl jsem hlavou.
Objala mě.
- chtěl bych, abys byla šťastná..uteklo mi.
- s tebou jsem strašně moc!
- když já jsem takovej hajzl, udělal jsem spoustu hnusných věcí, který si hrozně vyčítám..
Odtáhla se ode mě a podívala se na mě. Dívala se dlouze a já měl pocit, že do mě vidí.
Bál jsem se, co řekne.
- ať už jsi udělal cokoliv, Tome, odpouštím ti..ale už to nikdy, nikdy nedělej!
Připadal jsem si jako kdyby mě někdo zfackoval. Cítil jsem se jak malý kluk a zároveň pochopil, že ta malá usměvavá holka
přede mnou je to nejlepší co mě mohlo kdy potkat. A věděl jsem, že už jí nikdy nechci ublížit.
- děkuju..řekl jsem tiše a znovu ji objal.
Vždycky musíme někde skončit..a někde zase začít.