Můj svatební den 1

Anotace: Chtěla bych vědět, jestli má cenu v tomhle pokračovat. Ještě v tom není žádná pointa, ale ta se dostaví.

Teplé paprsky zavítaly do mého pokoje a já stojím u okna. Všechno pode mnou je tak barevné. Uhladím si záhyby na svatebních šatech a položím se na postel. Konečně jsem se dočkala. Za dveřmi slyším smích ostatních a mou kamarádku, která brání mému nastávajícímu, aby mě navštívil. Zavřu oči. Pořád si tak nějak nedovedu představit, že se mi splnila všechna moje přání. Musela jsem si vzpomenout, jak se to vlastně stalo.
Ten den vlastně začal jako každý jiný. Nasnídali jsme se, on šel do práce a já do školy. Odpoledne jsem se vracela s migrénou hlavy, díky níž jsem se nemohla soustředit vůbec na nic. Hodila jsem do sebe růžovoučký ibalgin, nalila si vodu a na rozpálené čelo hodila mokrou žínku. Ležela jsem v posteli a snažila se nesoustředit na bolest, když se ozvalo ťukání na dveře a šoupavé kroky.
„Terezko, spíš?“ Zeptal se tiše.
„Umírám!“ Zakvílela jsem. Lehl si vedle mě a položil mou hlavu na svou hruď. Hladil mě po vlasech a konejšil. Po chvíli jsem usnula. Zdálo se mi, že zvoní telefon a Kryštof se zvedl.
Když jsem otevřela oči, ležel vedle a upřeně se na mě díval.
„Tůfku?“ Zamrkal.
„Máti volala, přijede se podívat.“ Vyčítavě jsem se na něj podívala. Vždycky, když jeho matinka zavítala, propalovala mě pohledem a nespokojeně si pomlaskávala. Já jsem totiž svedla Kryštofa na špatnou cestu a vůbec jsem neschopná a pro jejího synáčka nejsem dost dobrá. Když to řekla poprvé, sbalila jsem si věci a jela k našim.
„Proč? Zeptat se tě, proč si ještě se mnou? Podívat se, jak umím uklízet?“
„Rézi,…“
„No nic, je to tvoje máma.“ Zprudka jsem se posadila a chystala se odejít. Zachytil mou ruku a donutil mě se na něj podívat.
„Vezmeš si mě?“ Vytřeštila jsem oči. “Co to povídal? Ne! Řekni Ne!“ Všechno ve mně vřelo.
„Noooo…..jo.“ Usmála jsem se. Stáhl mě k sobě a začal něžně líbat. Po chvíli ho zarazím.
„Ty…myslels to vážně?“ Zeptám se.
„Ty trdlo! Kdybych to nemyslel vážně, tak se tě neptám, ne?“
Zašramotí v zámku.
Podívám se na Tůfa, který mávne rukou a přitiskne se ke mně. Dveře se rozrazí a ve dveřích stojí má budoucí tchýně. Přitáhnu si deku pod bradu a začnu se tlumeně řehnit. Kryštof, který je oblečený vede návštěvu nahoru, do kuchyně. Loudavě sbírám kousky svého oblečení a něco házím na sebe. Když vycházím schody, zarazím se. Jak já miluju ty jejich výměny názorů.
„Kryštofku, proč jí tu pořád máš?
„Máti, je to moje věc.“
„Ničí tě, fláká se tady a nic nedělá. Jenom z tebe ždíme prachy.“
„Budeme se brát.“
„To ti nedovolím, když spolu chcete žít…prosím, ale nenič si život manželstvím.“
„Tereza je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Kvůli tobě se jí nevzdám. Jestli se ti to nelíbí, prosim. Táhni.“
„Kryštofe!…dobře, budu tvoje přání akceptovat, ale až tě zničí…“
„To se nestane. Chtělas ještě něco?“
Obrátím se a mířím do ložnice. Nechtěla jsem, aby se pohádali, ale zastal se mě. Lehnu si zpátky do postele a zavřu oči, když se otevřou dveře.
„Je pryč.“ Usměje se omluvně. Přitáhnu si ho k sobě a prohrábnu mu vlasy.
„Miluju tě.“ Políbím ho na čelo.
„Tohle dávno vim, ty kecko.“
„Jak to, že to víš?“
„Kdybys mě nemilovala, utekla bys.“ Zavrtím hlavou.
„Neee, jediný co mě tu drží, je moje půlka baráku a tvoje prachy.“ Hodí mě na postel a plácne mě přes zadek.
„Však já ti z hlavy vyženu ty peníze. Potvoro.“ Zahrozí rukou a skočí na mě.