Déja vu 1

Anotace: Co když je k vám jeden člověk připoután takovou silou, že si vás najde kdekoliv na světě, a vy ho poznáte je díky tomu, že vám připomene něco z vaší společné minulosti?

Sbírka: Déja vu

Nastoupila jsem na novou školu. Vysokou. Všichni mi tvrdili, že to bude to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat, ale já pochybovala.
Nikoho jsem tu neznala. Nic mi tu nepřipomínalo domov, moje rodné Chicago. Vytrhli mě z domova, abych dostala to nejlepší vzdělání od těch nejlepších profesorů v zemi. Proč bych se taky neměla učit od mistrů, když jsem celý život byla vedena k tomu, že věcí si má člověk užívat, dokud může.
Naše rodina nepatřila zrovna k těm chudým. Můj otec, James Fox, vlastnil několik hotelů a kasin v Las Vegas, moje matka, Georgina Foxová, stála v čele nahrávací společnosti 333 AngelsFromHell. No, jo, smějete se, ale ačkoliv matka vypadala přinejmenším jako Barbie, založila si rockové a metalové vydavatelství.
Nic moc jsem s těmi dvěma neměla společného- tedy až na podobu a jméno. Matka byla vysoká, na první pohled atraktivní blondýna s modrýma očima. Postavu si udržovala jen díky dietám a moření se v posilovně. Nechápala jsem ji. Naproti ní otec ničím nikoho nezaujal. Měl sice sportovní, svalnatou postavu, ale na nose mu neustále visely brýle s tlustými, kostěnými obroučky. Krátké, světle hnědé vlasy nosil ulíznuté tunou gelu. Snad chtěl vzbudit dojem právníka. Jenže jeho podnikavost čišela snad z každé jeho buňky. Nedokázal minutu posedět na jednom místě, nervózně těkal očima od hodin k osobě, se kterou mluvil, a ve všem viděl skvělá byznys.
Já jsem si z nich vzala to nejlepší, co mi mohli dát. Po matce jsem zdědila světlé vlasy a vysokou postavu. Z otce na mě přešla jeho neustálá chuť k jídlu, schopnost nepřibrat ani kilo a brčálově zelené oči.
Od mého narození mě vychovávala Nanny. Ona mě naučila mluvit, chodit, zavazovat si boty, číst, psát, počítat, vařit a hrát na klavír. To Nanny mě každý večer ukládala do postele a četla mi pohádky. Moje chůva mě naučila nespoléhat se na vliv rodičů či peněz a obhájit svůj vlastní názor.
Nanny nikdy nevypadala ani jako moje matka, ani jako má babička. Spíš ji někdy považovali za mou starší sestru a i já ji tak brala. Jako starší, rozumnější sestru, na kterou jsem se mohla spolehnout, když jsem se dostala do nějakého průšvihu. Chvilku po tom, co mě svěřili do její péče, oslavila osmnáctiny. Jediné, co si pamatuji ze svých raných let, je její zářivý úsměv a vlasy černé jako noc.
A teď jsem odešla a nechala ji v Chicagu. Doufala jsem, že jí díky matčinu doporučení povedlo sehnat místo chůvy u nějaké jiné rodiny s dětmi a vytíženými rodiči.

Jen tak bezstarostně jsem se potloukala po kampusu. Celý den svítilo sluníčko a mně se nechtělo zírat na prázdné zdi v mém pokoji.
Kolem mě probíhal všední univerzitní život, ale mé osobě se vyhýbal. Nikdo mě tu moc neznal. Ani má spolubydlící snad nevěděla, jak se jmenuji.
Posadila jsem se na lavičku před budovou historie. Pod vysokými javory se dobře odpočívalo a relaxovalo.
Neřešila jsem, jestli mě někdo pozoruje. A bylo to možné. Celý život na mě někdo jen zíral. Buď jsem byla ta dcera majitele Renta, nebo ta dcera paní Georginy. Ukazovali si na mě jako na zazobané dítě a tak se ke mně i chovali. Na základní škole, a později i na střední, jsem slýchala, slečno Foxová tohle a slečno Foxová tamto. Nikdo si mi nikdy nedovolil říct, Barbaro běž, Barbaro udělej. Tohle směla jen Nanny.
Míjely mě zástupy studentů, mířící na různé přednášky, ale žádný si mě nevšiml. Vždycky mě všichni lidé přehlíželi, dokud nezjistili, kdo ve skutečnosti jsem. Na všech večírcích, na které mě otec s matkou brali, jsem chtěla být neviditelná.
Přemýšlela jsem o všem, co se mi zatím přihodilo. Moc se toho ještě nestalo. Přistěhovala jsem se, vybavila si pokoj moderní technikou, obhlédla město, kampus, okolí a to bylo asi tak všechno. Žádné večírky, žádné holčičí párty, nic. Stýskalo se mi po Chicagu.

Vrátila jsem se do pokoje až pozdě večer. Večerní nízké teploty mě zahnaly do betonové krabice plné lidí. Milovala jsem teplo a sluneční paprsky odjakživa. V měkké, nazlátlé sluneční záři jsem dokázala odpočívat celý den a nic nedělat, což Nanny nerada viděla.
Moje spolubydlící zmizela ve svém pokoji hned po tom, co přišla ani ne pět minut po mě, i s tím klukem, co si s sebou přivedla. Nechápala jsem ji. Já bych si jen tak nějakého kluka nemohla přivést- bylo to v rozporu s mou výchovou. Vždyť já ani nevěděla, jak se ta holka jmenuje. Občas jsem zahlédla jen dlouhé, černé vlasy, vlající za ní.
Zapnula jsem televizi a naladila MTV. Pokojem se začala rozléhat hudba a bezduché tlachání moderátorky. Ani jsem ji neposlouchala.
Spolubydlící a její kluk vešli do pokoje, ze kterého se dalo dostat do našich pokojíků. O něčem se spolu dohadovali, ale poznala jsem, že se hádka netýká ničeho vážného. Potom jsem zaslechla své jméno.
„Myslíš, že by šla s námi?“ zeptal se jí ten kluk.
Rozesmála se. „Ona? Ne. Nikdy se mě na nic nezeptala. Ani nevím, jak se jmenuje.“
„Co kdybych ji pozval, aby šla dnes večer s námi? Sázka, Allison?“
Zase se rozesmála. Copak bylo mé samotářství k smíchu? Šla bych s nimi ráda, kdyby svou nabídku vyslovili nahlas. Mohla jsem aspoň tomu klukovi vyhrát sázku.
„Dobře,“ odpověděla mu holka. „Standardní sázka o to samé jako vždy.“ Plácli si. I přes puštěnou televizi jsem slyšela jeho kroky, blížící se k mému pokoji. Postavil se mezi futra, přežvýkl a pohodil vlasy, jako by tím chtěl někoho okouzlit. Vůbec se mi nelíbil.
„Ahoj, kotě,“ spustil. Originální oslovení, ale co jiného bych od něj mohla čekat. „Nepůjdeš tady se mnou a tvou spolubydlící Allison dolů do baru pod fakultou výtvarného umění.“
Přikývla jsem. „A proč ne? V Chicagu jsem chodila do podobných podniků každý den, tak proč s tím přestávat?“ Ani jsem mu nelhala. Opravdu jsem do karaoke barů, různých koktejlových barů, hospůdek, restaurací a dalších chodila denně. Mí chicagští kamarádi byli v tomto ohledu k nezaplacení.
„Tak se převleč,“ poznamenal. Nelíbily se mu snad moje tepláky? „Za půl hodiny vyrážíme.“
Ze skříně jsem vytáhla třetí nejlepší šaty, které jsem tu měla. První nejlepší jsem si schovávala na ples, druhé na setkání s rodiči.
Černý satén mě příjemně chladil. Spony na ramínkách, vykládané malými diamanty, mě studily, ale já jsem se rozhodla být statečná a překousnout jemné mrazení v kříži.
Nazula jsem si překrásné přezkové sandálky, které mi dala Nanny k osmnáctým narozeninám, a navěsila jsem na sebe pár stříbrných šperků. Vlasy jsem si vyčesala do culíku.
Vešla jsem do obývacího pokoje, kde čekal ten kluk. Moje spolubydlící si dávala načas. Doufala jsem, že se nesnaží o vzhled štětky. Takové holky jsem nesnášela.
Kluk mě pozoroval. Visel na mě pohledem. Copak jsem byla přitažlivá? No jo, přiznávám, docela hodně kluků se mě snažilo zvát na rande, ale já je vždycky odmítla. Ne že bych měla tak vysoké nároky jako moje matinka, to ne, ale ze všech kluků, se kterými jsem měla tu čest mít rande, se vyklubali pěkní idioti.
„Já jsem Ken,“ představil se mi, jako bych ho o to prosila.
„Barbie,“ odsekla jsem naštvaně. Štval mě s tou jeho sebejistotou, že se mi líbí. Ležérně si prohrábl své oříškově hnědé vlasy.
„Á, slečna není taková, jaká jsem si myslel.“ Rozesmál se.
Rozmýšlela jsem si, jestli má cenu vyrazit si ven s takovým hlupákem. Bylo by moc trapné, kdybych někam vyrazila sama?
„Myslím,“ začala jsem, když jsem se konečně rozhodla, co udělám. „Myslí, že někam vyrazím sama.“
Hleděl na mně jako na idiota. Určitě mu nešlo do hlavy, proč bych něco takového dělala. Hezká holka bez přátel vyráží do víru velkoměsta sama samotinká. Neřešila jsem to. Jen doufám, že tu budou znát jména mých rodičů. Měla jsem chuť na martiny. Při vyslovení mého jména mi všichni padali ke kolenům, i když mě osobně ani neznali. Příjmení Foxová mi otevíralo svět netušené zábavy a dobrodružství.
„Neznáš tu nějaký dobrý suši bar?“ zeptala jsem se ho. Aspoň tohle by mi mohl říct.
„Jasně.“ Podrbal se na hlavě. „Myslím, že v centru města je jeden.“
Vzala jsem si z věšáku béžový kabát, šálu a kabelku.
„Díky, Kene,“ špitla jsem. „Mimochodem, jmenuji se Barbara.“

Suši bar jsem našla docela snadno. Stačili jít přímo do centra města. A taky k němu mířilo nejvíce lidí.
Před vchodem se tvořila asi stometrová fronta. Zařadila jsem se na konec a čekala, až přijdu na řadu. Bylo by snadné, kdybych naklusala k hlídači, ukázala mu svůj řidičák a on mě pustil dovnitř, jenže já chtěla být neviditelná. Aspoň tady, kde mě nikdo neznal.
Za mě se řadilo mnoho jiných lidí. Většinou přicházeli v malých skupinkách nebo párech. Jen já tu byla sama. Nevadilo mi to.
Kolem mě prošel směrem na konec fronty mladý muž. Neznala jsem ho, ale něco mi říkalo, že jsme se někde potkali. Ještě než stačil odejít, klepla jsem mu lehce na rameno. Zastavil se. Otočil se. Chtěl mě okřiknout, jenže mu na jazyk nepřicházela vhodná slova.
Opravdu jsem ho znala. Cosi mi říkalo, že jsem ho znala mnohem důvěrněji, než jsem si připouštěla.
Moje překvapení se nedalo přirovnat k tomu jeho. Stál přede mnou, hleděl na mě. Nic vhodného, co by mi mohl říct, ho nenapadalo. Podobně jako u mě.
„Pamelo,“ zašeptal vzrušeně.
„Juliane.“
Bylo to jako déja vu.