Velká shoda náhod

Anotace: 6. Díl - Přiznání

6. Přiznání

Naši se díky bohu vrátily o tři dny dříve jako by tušily, že potřebuji pomoc. Jo byla jsem psychicky na dně a nevěděla co mám dělat. Snažila jsem se srovnat se s tím co se za těch pět dní událo, ale jak se zdálo byly to jak nejkrásnější tak nejhorší dny v mém životě.
Po dvou měsících jsem začala chodit do školy a jak říkala mamka, nastali mi jiné důležitější problémy. Všechno co se mi totiž stalo jsem jí vyprávěla a musím, říct že jako psycholožka opravdu válí. Maxe jsem od té doby u jeho babičky nezahlédla, asi bude zase dlouho mimo a já mu za jeho rozhodnutí byla vděčná. Miloše jsem ani nesháněla, protože jsem zaslechla, že to po tom incidentu dal natvrdo dohromady s Nelou.
Moje další starost byla pořízení šatů na svatbu Štěpána a Veroniky. Chtěla jsem vypadat co nejlépe, bylo tam přeci pozváno spousty kluků a já se chtěla zase rozhoupat k něčemu novému. Probíhali jsme proto s mamkou spousty svatebních salónů abych si nějaké půjčila. Ovšem všechny co jsem viděla, už byly okoukané a takové nemastné neslané. Proto mi mamka navrhla si zajet do Prahy a ještě zde prolézt pár obchodů. Vyrazily jsem docela brzo a dost jsem se divila, že mamka ví kam přesně zajet. Nakonec z ní vypadlo, že jedeme za jednou paní, která k ní chodí na terapie. Paní byla velmi milá a hlavně ochotná. Prošla jsem si pomalinku model po modelu a vybírala z nejrůznějších barev. Nakonec jsem si vybrala základních deset šatů, které jsem si zkusila a zkusila vyřazovací metodu. Docela to fungovalo, už při prvním kole jsem vyřadila pět šatů. Ovšem z těch zbylých pěti šatů jsem se nemohla rozhodnout které, nakonec jsem si rozpočítáváním vybrala dvoje . Přitahovali mě jak černé korzetové šatičky s blýskavou výšivkou na prsou, která vedla až k pasu. Hodily se dokonce i k mojí krásně opálené kůži a černým vlasům, ale stejně krásné byly vínové šaty také korzetové s úzkým pasem, který vykresloval mojí postavu přímo do detailů. Jediný problém byl zde v korzetu, který se musel silně uvázat jinak by mi odstával od těla a to mi dělalo potíž při dýchání. Nakonec jsme po podrobné debatě s mamkou vybrali černé korzetové šaty a už se moc těšila na sobotu, až si je obleču.
Šaty jsem ukázala i nevěstě, která se přijela pochlubit zase mě s těmi svatebními. Vypadala v nich jak princezna a já si na chvilku pomyslela, jak bych v nich vypadala já jako nevěsta. Když jsme obě připojily ke zbytku rodiny zrovna se připravoval zasedací plán a proto jsem zasedla vedle mamky a jen naslouchala. Moc mě to nebralo a bylo mi celkem jedno, kde budu sedět. Zpozorním až tehdy, když vysloví slovo Max. „Co jsi říkal o Maxovi“ zeptám se přímo Štěpána. Ten se podívá do papíru a odvětí „že bude sedět s paní Dvořákovou vedle tety Milady.“ Asi nepochopil proč se ptám, proto mu očima naznačím, aby šel semnou vedle. „Štěpáne, proč ho zveš prosím tě?“ zeptám se ho naštvaně. „Protože jsem mu to slíbil, už když jsem grilovali a zvu jeho babičku a tak nemůžu říct ty nechoď“ odůvodní to snadně. „TO je krásné jak jsi velkorysí, ale co já“ ukážu na mou maličkost. Štěpán nad tím mávne rukou. „Jsou to dva měsíce to tě to ještě nepřešlo?“ Nic prostě nepochopil a proto se zajímám ještě o jednu věc. „A přijde s ním i Sabina?“ Štěpán jen pokrčí rameny, což pochopím, že to bude pro všechny velké překvapení.
Předtím jsem se na svatbu těšila, ale teď když jsme navlečená v těch nejlepších šatech s krásně udělanými vlasy a make-upem se cítím divně. Nechci jít mezi ostatní a tvářit se radostně, když se bojím jak se budu chovat, až potkám Maxe a co teprve jestli přijde se Sabinou. Z mého rozjímání mě vytrhne klepání na dveře, proto rychle zamaskuji slzy a vyzvu toho co je za dveřmi, aby vstoupil. Je to mamka a nese mi nějaké občerstvení. „Jsi nějaká povadlá. Je ti dobře“ stará se téměř okamžitě. Jí prostě neoklamu a pozná když se lidská duše trápí. „Mám strach z toho co bude až ho potkám. Mami já se do něj asi zamilovala jako když jsme byly děti a teď nevím jestli přijde s ní nebo ne. Co když se usmířily a jsou spolu, to mi zlomí srdce. Já se kvůli němu taky přece rozešla s Milošem, tak proč to nejde i u něj?“ Mamka odloží talíř s jídlem a jde zamknout. „Nenecháme se rušit. Víš Moniko, když jsi byla malá a přišla jsi a takhle plakala, protože si tě nechtěl vzít smáli jsme se tomu a koupily ti nějakou hračku, abychom ti to vynahradily. Teď jsi ale velká a je tu podobný problém, jenže vím, že i kdybych ti koupila tisíce těch dárků tak smutek co cítíš v srdci nepřebolí. TO je bohužel úděl nás dospělých trpět, kvůli různým věcem a je jen otázkou jestli se tomu dokáže ten člověk postavit a začít znovu žít a zkusit štěstí jinde a nebo se poddat a trpět do konce života.“ Terapeutka je moje máma dobrá, pomyslím si když mi tohle řekne a proto jí obejmu slíbím, že budu silná jak si přeje.
Schovávat se nahoře je blbost pomyslím si a upravím ještě jednou svůj zevnějšek. Zkontroluji to v zrcadle a se staženým hrdlem vykročím mezi ostatní. Jakmile se dostanu do kuchyně vrhnou se na mě moje tety a jedna přes druhou chválí jak krásně vypadám. Pak se přidá i paní Dvořáková a současně mi i vynadá, proč jsem se dlouho nestavila. Zřejmě o ničem doposud neví a proto se vymluvím na kotník. Pak se vedle nás objeví Max v černém saku s vínovou košilí a šíleně mu to sluší. „Ahoj“ usměje se a prohlédne od hlavy až k patě. Schválně vypnu prsa a usměji se. „Ahoj“ odtuším tiše. „Moc ti to sluší, vypadá jako princezna“ pochválí mě a to mě potěší. I paní Dvořáková se přidá a podrobně mě s Maxem proberou. Pak se však paní Dvořáková vzdálí a mi dva zůstaneme sami. „Musím už jít pomoc Veronice“ chci vzít urychleně roha. „Můžeme si prosím promluvit a je tu někdo kdo by tě chtěl vidět“ usměje se. „Kdo?“ netuším ani zdaleka, když se najednou objeví cizí paní s malou Klárkou v ruce. „Ahoj Moniko, tedy z tebe je slečna k pohledání“ začne mě obdivovat. Až teď si uvědomím, že je o Maxovu maminku. „Dobrý den“ rozzářím se a malou si s radostí vezmu k sobě. Okamžitě mě pozná a začne plácat ručičkami. „To dítě je neúnavné“ začne si stěžovat. „Jo to je pravda, stačily mi dva dny a chvilkami jsem si říkala, že svoje nikdy nechci, ale když jsem ji musela vrátit dost mě to štvalo a cítila jsem se děsně sama“ postěžuji si. Všichni najednou ztichnou, protože po schodem schází Veronika jako krásná nevěsta. „Je krásná“ odtuší Maxova maminka. Má pravdu, Veronice to velice sluší a bude se bráchovi hodit jako nikdo. Odevzdám proto malou Maxově mamince, protože je čas vyrazit. Max mě ještě však zastaví. „Kdy si budeme moci promluvit“ zeptá se zoufale. „Nevím“ odvětím a pádím za našima, abych s ním nemusela být už déle a koukat do těch jeho očí. Opět jsme jim během chvilky podlehla.
Obřad je dlouhý sám o sobě, takže chvilkami musím přešlapovat na místě, abych si uvolnila nohy. Ovšem pokaždé jsem se střetla s pohledem Maxe, který mě upřeně pozoroval a usmíval se. Okamžitě jsem uhnula očima a dělala, že o něm nevím. Konečně si svatebčané řekli svoje ano a šlo se gratulovat. Viděla jsem jak se Max snaží v tom zmatku procpat až ke mně a proto jsem se zařadila po matčině boku a cupitala raději za ní. Paní Dvořáková mi taky pomohla a vnuka chytla za kravatu a držela, tedy spíše mu něco šeptala a on poslechl a spořádaně čekal, až bude moci Štěpánovi pogratulovat. Schválně jsem ho pozorovala a když jsem viděla, že se oba něčemu dobře baví raději jsem odešla ven s ostatními svatebčany.
Venku následovalo velké focení s novomanželi. Nejprve jeho rodina a pak nevěstina rodina. Když jsem se chtěla vzdálit a zbavit se úsměvu zabrzdil mě Štěpán a přitáhl zpět k sobě. „Chci se s tebou ještě vyfotit“ usmál se, proto jsem nasadila opět úsměv. Najednou se však vedle nás objevil ještě Max a Štěpán ho chytl kolem ramen, tudíž jsem pochopila, že překvapený rozhodně není. Když nás ozářil blesk Max se otočil ke mně. „Tuhle fotku si nechám zarámovat, je to nejlepší fotka, protože jsi na ní ty andílku.“ Nechtěla jsem to dál poslouchat a jeho přítomnosti měla po krk a tušila, že mi dva se dnes pohádáme.
Hádka nastlala jakmile jsme se přesunuly do restaurace, kde se konala svatební hostina. Max mě totiž drze objal kolem pasu, když jsme pozorovala jak uklízí novomanželé střepy štěstí. „Jako co to děláš?“ obula jsem se do něho. „Jen tak jsem utahaný z toho stání v síni. Buď na mě prosí milá“ poprosí mě psíma očima. „Kdepak tohle nezkoušej, to na mě neplatí, ani když to dělá Ben a toho mám ráda.“ Max se zarazí a dotčeně se zeptá „Mě ráda snad nemáš?“ Jen pokrčím rameny a jdu si sednout k našemu stolu. Okamžitě si mě však odchytne mamka. „ON je od tebe zamilovaný co?“ rýpne si. „Blbost má totiž rodinu. Toho by si měl všímat frajer“ zavrčím.
Po dlouhých proslovech se konečně rozehraje kapela a začne se tancovat. Samozřejmě Štěpán neumí tancovat, takže šlape zelí a ostatní se tomu jen smějí. Pak se do kola dostanu i já a začnu vyzvídat co mu řekl Max, když mu blahopřál, že se tak smál. „To je tajemství a nesmím to říct. Možná ti to řekne sám“ odvětí. „To radši nechci vědět“ odmítnu tuhle možnost okamžitě. Nevím ani jak, ale Štěpán mě najednou pustí a roztočí mě Max. „Pusť mě a nehraj tady divadlo“ požádám ho tiše. „Musím ti něco říct a jak to mám udělat, když se k tobě nesmím přiblížit. Proto jsem využil tuhle chvíli, protože kdybys teď odešla bylo by to hloupé“ upozorní mě. Má pravdu a proto s ním tančím dál, ale otočím hlavu, abych se na něho nemusela koukat. „Můžu už mluvit?“ zeptá se tiše. Jen pokrčím rameny, přestože mě to děsně zajímá. „Chyběla jsi mi ty dva měsíce jako nikdo jiný. Myslel jsem, že když se vzdálíme od sebe bude to lepší. Chtěl jsem se vrátit k Sabině a Klárce jak jsi mi poradila, ale bohužel jsem to nedokázal. Sabina vlastně taky nechtěla, má jiný život a malé se potřebovala prostě zbavit. TO je celé a proto jsem s nadšením přijal pozvání od tvého bratra na tuhle svatbu, abych ti to mohl říct.“ Jeho slova, které jsem chtěla mimochodem ignorovat mě doslova dostali na kolena, avšak když přestala hrát muzika beze slova jsem odešla se sálu. Musela jsem se pořádně nadechnout na čerstvém vzduchu. Našla jsem tam i taťku, který se opíral o zeď a lomil do sebe flašku slivovice. „Dej mi taky“ požádala jsem ho a sebrala mu ji z ruky. Byla to pravá pálená a proto se mi dost orosilo čelo, když jsem polkla. „Potřebuješ taky povzbudit?“ zeptal se s úsměvem. „Jo chtěla bych se opít a jet domů“ oznámím mu svůj úmysl. Táta mi proto flašku sebere. „Tak to ne, já tady zapíjím z radosti a ty by jsi pila ze zlosti a to nemůžu dovolit. Tvůj bratr se přece žení a ty se máš radovat“ upozorní mě. Chci něco namítnout, ale ve dveřích se objeví mamka. „Co tady děláte vy dva?“ zeptá se naštvaně. „Mi si povídáme“ začne koktat táta a schovávat pálenku. „Jo to vidím, diskuze na úrovni co?“ odvětí a flašku mu sebere. Čekala jsem výčitky, ale ona si taky lokne a v zápětí to vyplivne. „JEžiš jak to můžete snést“ zhrozí se. „To máš tak, je to lék“ uklidní ji taťka smířlivě vezme kolem ramen. Společně se vrátí do sálu a proto opět zůstanu sama. Posadím se na schůdek od zadních dveří a přemýšlím nad tím co mi řekl Max. Pokud jsem to dobře pochopila, tak se Sabinou není. Mohla by to pro mě být šance, ale co když se zase ta káča rozhodne se vrátit a on se vrátí k ní. Najednou zaslechnu kroky a slyším dva lidé jak o něčem rozmlouvají. Je sice drzost poslouchat cizí rozhovory, ale nedá mi to tím spíše když ten jeden je Maxův. „Je to v háji nechce o mě ani slyšet a já bych jí nejradši snědl, když jí vidím jak v těch šatičkách vypadá.“ Musím se tomu zasmát, asi Maxovi přivádím dost nepříjemné pocity. Ten druhý člověk je Veronika. „Nech tomu čas a choď za ní s malou Klárku uvidíš, že se nakonec rozhoupe k tomu být s tebou až pozná jak jsi fajn“ uklidňuje ho. Koukám všichni tady na mě kují pikle. Proto se rozhodnu je překvapit a vylezu ze svého úkrytu a ještě si odkašlán. „Ahoj mládeži co řešíte?“ zeptala jsem se ironicky. Veronika se usmála a odešla zpět do sálu zatím co Max, přešlapoval z nohy nohu. „Já jsem chtěl jen radu“ odůvodní to rychle. „No jestli dáš na její rady a budeš zamnou chodit s Klárkou zamnou tak to mě neobměkčí, spíše ti to přihorší“ upozorním ho. Max se konečně rozhoupe. „A co by tě obměkčilo moje ledová královno“ usměje se a přiblíží o krok ke mně. „Nic, vůbec nic“ odmítnu jeho snahu. Neváhá a přistoupí ještě o krok a já ho mám od sebe asi tak patnáct centimetrů. „Zkus něco navrhnout udělám cokoliv“ nabízí se mi stále. Proto chci odejít, ale to už mě drží v objetí a snaží se mě políbit. Chvilku uhýbám, ale potom nevydržím a přiblížím se k němu. Využije toho a vášnivě políbí. Dokonce se tak bojí, že uteču že mě podrží za hlavu a přitahuje k sobě. „Miluji tě“ odvětí jakmile mě pustí, abych se nadechla. „To přece nejde, jsi táta od dítěte“ protestuji a proto si mě opět přitáhne a dá mi pusu. „Miluji tě“ zopakuje znovu. „Ale..“ nestačí dopovědět, protože mě k sobě znovu políbí. „Miluji tě“ řekne přesvědčivěji. Neodpovím, protože jsem pochopila, že když budu protestovat tak mě nepustí. Díky bohu mě vysvobodí bratranec Marek, který mě vyzve k tanci a já s radostí jdu s ním. Jsem totiž naprosto v šoku a nevím co dělat. „Kde je Max?“ zeptá se paní Dvořáková, když se setkáme na chodbě. „Venku“ odvětím a jdu dál s Markem. „To je tvůj přítel?“ dotazuje se. „NE to je můj…“ nevím co říct, kamarád už ne protože s kamarád tě nemiluje. „Nech to být“ poprosím ho. Vyhoví mi a roztočí na celé kolo, takže se opět rozesměji dovádím s ním na parketu. Maxe však hledám očima a nikde ho ani jeho babičku nevidím.