Bolestivé lži

Anotace: příběh s trochou osobní zkušenosti;)

Můj milý deníčku,
Jsem opravdu naštvaná! Příšerně! Už nevím jak dál. Ach, všecko je tak složité… A v háji. Co jsem komu udělala? Jsem tak špatná? Třídím odpadky, vysávám, nejím maso, nemluvím sprostě. Jenže ono se už vážně nedá nic dělat. Ach, milý deníčku, už je to venku! Lukáš už to ví! Absolutně netuším, jak se to mohl dozvědět. Všechno bylo tak dokonalý… Tak krásně jsme to promyslely. Monika je fakt talent na vymýšlení zážitků.. Justin…jak krásně to zní…

Simoně je čerstvě sedmnáct a nedávno prožila jeden ze svých nejkrásnějších prázdninových románků. Ovšem jen platonicky. Tomu ale předcházela strašná spousta událostí.

Po pořádku…
Všechno to začalo na jednom nevinném školním výletě….A skončilo po roce po prázdninách. Navenek to byl dokonalý vztah, ale Simona s ním měla úplně jiné úmysly. Šlo jí jen o jedno…Chtěla zpátky svého bývalého kluka… Využila toho, že se Kájovi vždycky líbila a myslela, že tak Lukáše znovu získá. Ale s rozchodem za žádnou cenu nepočítala a psychicky to neunesla… Nezvládla, že ji někdo opovrhoval, že si někdo dovolil jí říct: ,,Si taková a to mi vadí!“ Potřebovala každý den slyšet, jak je úžasná. Byla ráda tajemná, avšak středem pozornosti. Působila mile a neškodně, ale co oko nevidí srdce nebolí. Všechno mívala promyšlené do detailů. Ale najednou se našel člověk, který si dovolil jí překazit plány.

Ale na druhou stranu si myslela, že to na Lukáše zabralo. Začal jí znova psát, chodili spolu na procházky, do kina. Dokázali si povídat dlouho do noci. A však byli pouze kamarádi. Aspoň on to tak bral. Jí se velmi zalíbilo, že má o ní někdo zájem. Tohle přesně potřebovala. V lidech se vyznala, takže přesně věděla jak se chovat, aby neztratili svůj zájem. Tenhle rádoby vztah jim vydržel necelých šest měsíců.

Blížil se Silvestr a Simona byla nucena odjet se svými rodiči do USA. Nenáviděla je zato. Nesnesla pomyšlení na silvestrovskou oslavu party svých 8 kamarádek - oslavu, které se nezúčastní. Nakonec se jí ale podařilo přemluvit rodiče a vzala si s sebou svou nejlepší kamarádku, Moniku. V Americe si to obě opravdu užily. Seznámily se s mnoha lidmi, pařily ve vyhlášených barech New Yorku. Jednou pozdě v noci, kdy se vrátily z města, vedly zajímavý rozhovor:
,,Dnešek byl dost cool, co?“
,,Ty vole! NE ASI! Paráda! Jo, všimla sis těch kluků tam? Seděli u baru.“
,,No, všimla! A?“
,,Mít tak jednoho z nich jenom pro sebe! Všecky by mi ho záviděly!“
,,Neblbni! Dyť máš Péťu, ne?“
,,No jo mám…Hej, ale ty nemáš nikoho!“
,,To nemám. To mě chceš dát dohromady s některým z nich? Promiň, ale to by asi nešlo!“
,,A proč jako ne?“
,,Já nevím. Ne, to by nešlo. A stejně už pozítří odjíždíme…“
,,Ty vole, já mám nápad! To bude hustý!“
,,Co? Řekni mi to!“
,,Prostě s ním budeš chodit!“
,,Cože? Jak to jako myslíš?“
,,Hele! Mít kluka Amíka je celkem solidní úlet, ne?“
,,No možná by byl, kdybych nějakého měla, ale já žádného nemám.“
,,Ježiši! A co?“
,,Tak teďkom to nechápu už vůbec. Jak no a co. Vysvětluj, dělej.“
,,Prostě všem naťukáme, že sis tady našla úžasného kluka!“
,,Ale to by byla lež!“
,,Simi, přestaň! Jde hlavně o Lukáše!“
,,Co ten s tím?“
,,Hele, máš jedinečnou možnost ho získat zpátky! Bude děsně žárlit a ty se mu pomstíš za to, že tě tehdy nechal!“
,,On mě nenechal! Rozešli jsme se po vzájemný dohodě! On se prostě jen hodně změnil..“
,,To je jedno. Co říkáš?“
,,No jako nevím no…“
,,Sim, todle je fantastický! Dokonalý! Všici nám to sežerou!“
,,Myslíš? Jako zní to celkem dobře, ale to, že by na to někdo přišel…“
„Neboj, nepříjde..Zařídíme to.“
Mrkla na Simonu Monika. Potom se obě holky objaly, popřály si dobrou noc a plny nových zážitků usnuly.



,,Tys to včera myslela vážně??“
,,No jasně! Už se na tom pracuje. Dneska večer vemem foťák a blýsknem toho nejkrásnějšího, kterého uvidíme!“
,,A dál? Jak to jako chceš rozvíjet doma?“
,,No, budete si psát…“
,,Jak psát? Jak si jako můžu psát s někým, kdo neexistuje?“
,,Bez problému. Mám jednu simku na víc. A pokud nikomu nebudeš ukazovat to číslo, nikdo se to nikdy nedozví.“
,,Já si nejsem jistá, ale tak proč ne, že jo!“
Simoně se představa, že někoho bude mít a to i tímhle způsobem zalíbila. Už se viděla v centru třídy, jak všechny holky stojí u její lavice a obdivují úžasného Američana na fotce. A ona se chlubí jeho romantickými smskami. Všichni jí budou závidět. Až na Lukáše. Ten bude žárlit! A pak? To se uvidí.
Příští den již nastupovaly do letadla s fotkou Justina (jak si jej pojmenovaly) v kapse a během letu se domlouvaly na podrobnostech ‚románku.‘ Simona si byla jistá, že pomocí Justina dosáhne svého a přinutí Lukáše, aby se k ní vrátil. Tak jako to bylo s Kájou.
Bylo 10.září a chystala se poprvé do školy. Nemohla se dočkat, až uvidí Lukáše… Ano, těšila se na něj.. Ale nevěděla proč.. Snad jen tušila, ale nemyslela na to. Chtěla jen vidět Lukášovu reakci na Justina. Byla si jistá, že začne žárlit, vyptávat se, bude chtít jít na procházku.. A ona mu vyhoví. Ale ne protože jej miluje, nýbrž proto, že si to zaslouží, že ji tehdy nechal úplně samotnou. Vykašlal se na ni. Změnil svůj pohled na svět, na jejich vztah, na ni.
Jenže… Se přepočítala. Lukáš neprojevil ani sebemenší zájem o její letní lásku. Začal si všímat jiných holek. Mezi nimi hrála hlavní roli dívka jménem Alexandra. Chodila do stejné školy, jen o ročník výše. A Simona si začala všímat, že společně tráví hodně moc času. Začala pátrat více. Zjistila, že si píšou, že spolu chodí ven… Ale že jsou pouze kamarádi. Věděla, že se Lukáš baví s mnoha dívkami. Holky jej mají rády hlavně pro jeho upovídanost a schopnost poradit v každý situaci. To Simona věděla a v době kdy chodila s Kájou to akceptovala. Ale poslední dny jí to začínalo vadit. Hlavně v ten den, kdy je viděla jít spolu po chodbě školy a jemně se požďuchovat. Srdce se ji sevřelo, vyschlo jí v ústech… Tušila co to je, ale nemohla, spíše nechtěla si to přiznat. Rozhodla se, že to tak nenechá. Přece nepřenechá Lukáše nějaké trhlé holce! To teda ne! Musí ho dostat zpátky. Přinejmenším chtěla, aby se do ní znova zamiloval. A pak? To se uvidí.

,,Chápeš, Moniko? On s ní nebude! Musíme něco udělat!“
,,Tak mu napiš! Začni se s ním bavit, vídejte se, ne?!“
,,Dobře. Hned mu jdu napsat, jestli bychom nešli někam.“
,,Super! A pak mu vylič, jak jsme se měly skvěle! Ale nezapomeň se zmínit taky o něm! Prostě flirtuj!“
,,To já neumím, to víš přece!“
,,Ale umíš! Každá holka je v podstatě svině. A pokud jde o kluky tak dvojnásobná! Použij to, čím jsi ho dostala minule! Seš tak hodná a správně zapálená!“
,,Hodná…Vždyť se podívej co dělám. I když..nějak mi to nepříjde špatný! Ta holka mě totálně leze na nervy!“
,,Jasně, já to chápu. Neboj! Ji zpracujem!“
Po těchto slovech zabouchla Monika dveře Simonina domu. A Simona začala se svým plánem. Musela přimět Lukáše, aby se o ni začal znovu zajímat. Věděla, že na ni pořád myslí.. Byla si tím jistá.
A nebyla daleko od pravdy. Lukáš na ní myslel..Možná někdy více než bylo zdrávo. Ale věděl, že Simona má kluka, a že nejde vzít zpátky to, co už jednou bylo a pokazilo se. Chtěl na ni na malý moment přestat myslet. Ale nedařilo se mu to. Byl zmatený. Něco k ní cítil. Něco, co nedokázal pojmenovat. A proto byl velmi překvapen, když mu mobil pípnutím oznámil příchozí sms.
‚Pujdes ven? Potrebovala bych si popovidat. Jen tak..Jako kdysi davno..‘
Trochu to nechápal, ale cosi ho k ní pořád přitahovalo. Odepsal jí: ‚Dobre, ja prijdu. Tak do pul hodiny jsem tam. Zatim.‘
Schůzka probíhala obvyklým způsobem. Sedli si na lavičku, začali diskutovat. O ní, o něm, o počasí, o Justinovi. Simona znejistěla, když viděla, že to Lukáše nijak nevzrušuje. Přešla proto do protiútoku, chytla jej za ruce a začala vzpomínat. To už Lukáš nevydržel a projevil zájem. Seděli spolu až do noci. Nakonec ji Lukáš doprovodil domů, objali se a rozloučili. Nevěděl, co si o tom myslet, ale byl spokojený, že k sobě zase našli cestu. Ale netroufal si ani pomyslet na to, že by se do něj mohla Simona zase zamilovat. Přece jenom…Má kluka!!

Čas plynul a Simona si Lukáše k sobě připoutávala čím dál tím víc. Ona byla štastná, že jí plán vychází, on, že jí může pomáhat.







Po pár měsících k sobě nalezli velmi úzkou cestičku. Nebyl to milenecký vztah, ale čistě kamarádský také ne. Bylo to něco, co oba velmi mátlo. Hlavně Lukáše. Nedokázal si racionálně vysvětlit, proč Simona neustále tvrdí, jak je JustInovi věrná a jak ho má ráda, ale přesto s ním chodí ven, směje se s ním, leží mu na klíně. Věděl, že Simona není typ holky, která by si chtěla užívat za jakoukoliv cenu.
Byla věrná ve vztahu s ním i ve vztahu s Kájou. Tak proč to teď dělá?? Párkrát nad tím pouvažoval, ale vždy přišel na to, že k němu Simona pořád něco cítí, že je zmatená,ale že nechce Justinovi ublížit. Byl si stoprocentně jist, že jej Simona miluje a Justina bere jen jako letní úlet, ale protože je tak hodná nechce mu ublížit a radši před Lukášem o svém citu mlčí.
Pravda byla ale trochu jiná. Simona k Lukášovi opravdu něco cítila. Ale hlavní myšlenkou, která jí neustále vrtala hlavou, bylo pomyšlení na jinou holku. Nemyslela tím jenom Alexandru, o které se mimo jiné Lukáš vyjádřil, že je skvělá kamarádka a že si spolu rozumí. Myslela tím každou bytost ženského pohlaví, která by se jakkoliv dostala do Lukášovi blízkosti. Nesnesla pomyšlení, že by se měl zajímat o někoho jiného než je ona! Na chvíli zalitovala o lži o Justinovi, svěřila se s tím i Monice:
,,Kdybych neměla Justina, mohla bych mít Lukáše.“
,,Co? Ale tady jde přece o něco jiného! Simi, ty to pořád nechápeš. Nevidíš to? Ho to strašně štve, že máš kluka! On tě hrozně chce! Pomalu si uvědomuje, jak se k tobě hnusně choval!“
,,No, možná máš pravdu. Každopádně je to totálně boží! Sme v podstatě furt spolu. Myslím, že mu docela i chybím. A on mě miluje!“
,,Hele, tak optimistická bych zase nebyla, ale na druhý straně.. proč ne..hehe! Uvidíš, že ti za chvíli začne Justina rozmlouvat!“

Monika měla pravdu, Lukáš se začal o Simonina amerického přítele zajímat více. A hlavně chtěl po ní vědět, jakou v tom vztahu vidí budoucnost. Řekla mu, že se uvidí na Silvestra a že budou pořád spolu. Po očku sledovala jeho reakce. Byl překvapivě klidný. Věděl své. Tušil, že je s Justinem jen proto, aby mu neublížila, že v něm má nějaké jistoty. A naopak v něm samém má oporu, někoho kdo jí pomůže, poradí a koho miluje. Byl si tím stoprocentně jistý. Ale chtěl to slyšet od ní. A proto se jí na to jednoho večera zeptal. Bez okolků, přímo:
,,Chci se na něco zeptat! To, co ke mně cítíš není jen pouhé kamarádství, co?“
Tím ji dostal. Nebyla připravena na takovou otázku. A proto zbrkle odpověděla: „Ne, není.“
A to zase dostalo ho. Tušil to, ale nečekal, že by se to někdy mohl dozvědět. Znal pravdu už dlouho, ale malý brouček v hlavě se mu zavrtávával hlouběji a hlouběji do hlavy. Musel to zjistit, musel se zeptat. A teď když mu to svěřila, nevěděl co s tím počít. Chodil dokola jako lev v kleci, snažil se příjmout a pochopit to, co mu řekla. Byl zmatený, a proto raději přešel k jinému tématu. Celou noc mu to vrtalo hlavou. Divil se sám sobě. Nevěděl, co si má myslet. Ještě ten večer se svěřil Alexandře. Ta jej vyslechla i poradila. Chtěla z něj dostat jak to vidí on, co cítí. Ale nedokázal jí odpovědět. Nedokázal opovědět ani sám sobě. Věděl, co všechno by se mohlo opakovat, kdyby mezi nimi vznikl vztah. Znal ji dobře a nechtěl zažívat podobné pocity jako tehdy. Tušil, že by se opět projevila její sobeckost, chamtivost, touha být středem všeho. Alexandra to pojmenovala dobře. Sebecentrismus. Alexandra na to vůbec měla zajímavý názor. Lukášovi přišlo, že je až moc subjektivně zabarven. Neměla Simonu ráda. Něco ji na ní vadilo. Lukáš nevěděl co. Ptal se jí, proč si to myslí, proč tak usuzuje. Napsala mu hromady chytrých vět jak vystřižených z příručky pro určování holek. Svým způsobem měla pravdu. Lukáš to jen nechtěl brát vážně. A když se ho Alexandra zeptala jak to bude pokračovat, odpověděl neurčitým způsobem. To se uvidí.
Simona seděla na posteli a sledovala v televizi film. Ale nevnímala jej. V hlavě jí běžel ten její, kde ona hrála hlavní roli. Tou otázkou ji překvapil. Netušila, že by se někdy zeptal. Ale měla radost, že se věci daly znova do pohybu. Věděla, že je už malý kousek od toho, aby jí řekl, že ji má neustále rád. Chtěla dosáhnout toho, že o ni bude mít zase někdo zájem. Že bude v centru. Má sice Justina. Ale no a? Aspoň nebude tak lehce dosažitelná. Bude se muset Lukášek více snažit… Ale na druhou stranu jak dlouho to Lukáš vydrží? Neomrzí ho to? Doopravdy mě miluje?! Musela to zjistit. Druhý den ve škole poslala Monice dopis.

,,Moni, musíme s tím něco podniknout. Musím zjistit, jestli mě má rád nebo ne.“
,,No dobře, ale jak to chceš udělat?“
,,Tak se prostě s Justinem rozejdu, nechá mě. Já z toho budu v háji. Zavolám Lukášovi, ten příjde, já se mu vybrečím na rameno.“
,,A co dál?“
,,Co dál..Prostě budu volná a on mi řekne, že mě miluje.“
„??? Já myslela, že s ním nechceš nic mít!“
,,No možná ne, ale lepší než nic, ne?“
,,Tak to je hustý! Nemám slov! Dělej jak myslíš. Já už bych to tolik nehrotila.“
,,Ale chuchni si. Lukáš je dokonalej a myšlenka, že by měl patřit někomu jinému než mi! Nikdy!“
,,Simono klídek! Ani nevíš jestli tě miluje a navíc ty ho nemiluješ!“
,,Kecy! Já ho prostě musím mít! A s Justinem to provedem‘ až do konce. Když už jsme ho zrodili, tak ho necháme i umřít ne?“
,,Voe já nevím… Ale tak zkusit to můžeš.“
Simona založila list papíru do sešitu a šťastně se opřela. Tohle jí muselo vyjít. Bylo to podlé a vůči Lukášovi dosti kruté, ale na to ona nemyslela. Stala se z ní zlá, sobecká a vypočítavá mrcha. Nehleděla na následky. Vše dělala jen pro své dobro. Bude zase hvězda! Všichni si o ní budou povídat. Budou obdivovat její vztah. Vztah…Simona se musela usmát při pomyšlení na toto slovo. Zazvonilo. Čekala ji poslední hodina.
,,Simono, můžu si půjčit sešit? Nějak sem to nestihla. Zas sežrala kulomet!“
,,Co? Jo, jasně! Proč ne!“

,,To si děláš prdel, ne??“
,,Ty vole a je to jistý?“
,,Tož jasné, sem to četla. Žádnej Amík není!“
,,Jak není?To jako umřel?“
,,Jako že si ho vymyslela, ty pako!“
,,Takže ona lhala?“
,,Ne asi! Lhala! Tak to je maras, lidi!“
,,Co se děje?“
,,Jee ahoj Lukáši, jak se máš?“
,,Hej jde to! Co je?“
,,Ale nic, proč?“
,,Celej den se na mě všichni čumí jak na nějakého debila. Ne debila! Prostě tak soucitně jako by mi někdo umřel nebo co!“
,,No on totiž někdo umřel…“
..Sklapni!“
,,Co? Kdo umřel?Tož k***a řekne mi někdo co se stalo?“
,,No dobře, přečti si to!“
,,Co to je?“
,,To je dopis..“
,,Nejsem idiot, to vidím. Do háje! To psala Simona! S Monikou???“
,,Eh, jo.“
,,Ty vole, ty vole! Ta suka! Takže..Ježiši! Kde je?“
,,Na A23!“
,,Drž hubu! Lukáši poslouchej mě, uklidni se!“
,,Ne nemůžu, lhala mi!“
,,Stůj! Nechoď tam!“
,,Alex!Alexandro! Musíš mi pomoct!“
,,Jé ahojki, co se stalo?!“
,,Čti!“
,,Oh můj bože! Počkej, né, to není pravda! Ona si to vymyslela? To jako, že žádny Justin neexistuje?“
,,Nejenom to! Hnusně mě podvedla. Prej, že cítí něco více.Houby! Musím jít za ní!“
,,Ne, teď ne, v klidu, tady ne. Počkej, nikam nechoď, slyšíš?!“

Vytrhl se jí a běžel do druhého patra. Alexandra za ním. Rozrazil dveře a začal ječet. Všichni ztuhli překvapením. Věděli, že je Lukáš mírumilovný, klidný kluk. Tohle od něj nečekali. Byl rudý až za ušima. Rozčílením koktal. Simona na něj hleděla s otevřenou pusou. Nemohla pochopit, co říká, o čem mluví. Rozpoznala pouze pár slovíček jako Justin, lež nebo odporně. Došlo jí to. Pomalu přicházela na to, co tím myslel. Rozbrečela se. Viděla před sebou Lukáše jak po ní řve, Moniku jak řve po Lukášovi, zbytek třídy jak na ně v úžasu hledí. Všichni to slyšeli. Byla v centru dění, tak jak si to přála… Každý už věděl, co je zač, jak to bylo, co je pravda!! Pravda! Pravda! Pravda!

,,Tak řekneš mi, co je pravda?“
,,Co? Já! Lukáši, podívej, já..já ti to vysvětlím. To je nějaký nedorozumění..“
,,Zmlkni! Nevěřím ti ani slovo! Ani slovo!“
Lukáš vyběhl ze třídy rovnou Alexandře do náruče.
,,Uklidni se, slyšíš, uklidni se!“
,,A já jí věřil, povídali jsme si, svěřoval jsem se ji! A ona mě tak podvedla! Hnusně, sprostě ze mě udělala největšího kreténa na téhle škole!“
,,Pššt! Ticho! No tak! Nekřič! Vrať se do třídy, nech si to projít hlavou!“
,,Není co! Není co!“
,,Ona..nemyslela to tak špatně! Jen…“
,,Ne? A jak? Alex, ty to nechápeš? Člověk, kterýmu tak věříš, kterého si milovala tě takovýmhle způsobem zradí!“
,,Já vím, chápu to…Ale…prosím, udělej to pro mě! Uklidni se! Po škole si o tom promluvíte!“
,,Já s ní nechci mluvit! Nebudu s ní mluvit! Máš odpoledne čas? Potřebuju se vykřičet! Pomůžeš mi?“
,,To víš, že jo! Půjdu s tebou! Ale teď běž do třídy, ok?“
,,Seš hodná, Alexandro! Tak zatím, počkám na tebe po škole.“




Sešli po schodech, doprovodila ho do třídy a popřála mu hodně štěstí.

Oddychla si.
Tak a je to tady.
Věděla jsem to.
Věděla jsem, že je odporná, zlá, pomstychtivá.
Chudák Lukáš. Odpoledne si promluvíme.
A dál? To se uvidí.