Déja vu 3

Anotace: Věříte na osud? Ne? Ale měli byste. Co když na vás někde čeká váše zpřízněná duše...

Sbírka: Déja vu

Hledal jsem tě dlouho, víš o tom?“ řekl mi ten kluk, když jsme se oba dva vzpamatovali. „Jsme si předurčeni. Tak jako naši předci, tak jako naši potomci.“
Strčila jsem si do pusy nabranou rýži a snažila se, aby z ní nic jako obvykle nevypadlo. Pozorovala jsem ho. Zatím povídal jen on. Jak se jmenuje, kde žije. Vyprávěl mi příběh mé praprababičky a o výsledcích pátrání, které provedl.
My dva jsme si byli osudově určeni. On nemohl existovat beze mě, já se bez něho na světě trápila. Kde se nacházel on, byla jsem i já a naopak.
My dva jsme se vraceli na svět vždy v každé čtvrté generaci. Takže my dva jsme vlastně byli naši praprarodičové, jejich praprarodičové a tak dále.
Už jsem se jmenovala různě- Angela, Pamela, Nora, Katarina- a teď Barbara. Vyzkoušela jsem si mnoho rolí, ale většinou jsem si hrála na bohatou dcerušku. Já ani nic jiného neznala. Ani on.
Teď jsem byla Foxová já, a on Potter. Měla bych se znovu stát Potterovou, abych se potom mohla jmenovat Foxová?
„Neuvěřitelné,“ vydechla jsem. „Opravdu neuvěřitelné.“
„Že? Taky jsem tomu nechtěl poprvé uvěřit. Myslel jsem si, že si ze mě ta jasnovidka utahuje. Ale potom mě zaujala nějaká debata v televizi, kde mluvili o syndromu Romea a Julie, a uvěřil a začal tě hledat.“
Syndrom Romea a Julie. Líbilo se mi to. Lépe bych to nenazvala. Ne nadarmo jsem tenhle příběh milovala. Ztotožňovala jsem se s Julií a čekala na toho pravého, i kdyby měl být zapřisáhlým nepřítelem mého otce. Líbila se mi představa, že jsem Julie a on můj Romeo.
„Měla bych zavolat své chůvě,“ prohodila jsem. Nevím, proč jsem si vzpomněla právě na Nanny. Už dávno mi chůvu nedělala. Ale s ní jsem měla pocit bezpečí.
„Chůvu?“ podivil se. „to se ještě v dnešní době vede?“
„Haha, vtipné, ale mě opravdu vychovávala chůva. Otec i matka pracují a pracovali pořád. Já je vlastně viděla tak měsíc ročně.“
„Takže kdyby ses vdala, vadilo by jim to?“
„Asi ne,“ potvrdila jsem jeho domněnku. Oni by si ani nevšimli, kdybych porodila osmerčata.
„Slečno Foxová, vzala byste si mě?“ řekl klidně. Ani jsem o svém rozhodnutí nepřemýšlela.
„Ano,“ odpověděla jsem mu. „Ano, vezmu si vás, pane Pottere.“
A završili jsme to, co by se beztak stalo.
Od té doby věřím na osud.