Zakázaná láska

Anotace: 3. díl - První noční dobrodružství

3. První noční dobrodružství

Klára je mi nesmírně vděčná, když se v osm hodin hlásím na výpomoc. Věrka prý si prý vyvrkla kotník a proto na to nemůže došlápnout. Je mi to celkem jedno jsem ráda, že budu mezi lidmi a proto se hned začnu otáčet a vyřizovat objednávky. Už jsem si v tom udělala systém a tím se mi daří vše udělat. Největší nátlak přijde po desáté hodině to když si přijdou lidé zatancovat. TO je obsazeno do posledního místečka a my máme co dělat, abychom se nepřerazily sami o sebe. Dokonce se mi zdá, že jsem zahlédla toho policajta co se mi minule omlouval. Nemýlila jsem se a opravdu je tu také a hned jak mě zahlédne u baru tak si přisedne. „Dobrý večer“ pozdraví mě a mě těší,že mi nezačal hned tykat. „Dobrý. Co si dáte?“ zeptám se zdvořile. „Jednou zelenou a vy si dejte co chcete na mě“ poruší si. „Díky, ale nepiji“ odmítnu s úsměvem. „To klobouk dolů, tak si dejte alespoň zmrzlinu“ zasměje se. „Dobře“ souhlasím a vyžaduji po něm dvacet korun. On mi na pult položí padesátku a než se rozkoukám je pryč. Proto si třicet korun strčím stranou a doufám, že ho ještě zastihnu abych mu ji mohla dát.
Příležitost mám hned vzápětí, když roznáším pivo a on se zvedne od stolu a já nestačím uhnout a vyliji celý půllitr na sebe. „Ježiš“ zhrozí se a začne se omlouvat. „TO je ok, já jsem to stejně chtěla vyprat“ odmítnu jeho pomoc. Pak si všimnu i dcery našeho vedoucího. „Zase ty“ vysměje se. „Alespoň jsi se tenkrát polila sama a nezničila jsi nic drahého. Jak je vidět, ty ve značkovém nenakupuješ.“ Kdybych si na pivo vylila na hlavu necítila bych se trapněji. Takhle seberu střepy a zamířím k baru, kde s podnosem švihnu. „Co je?“ podiví se Klára. „Musím se převléknout, někdo do mě vrazil a já se polila“ vysvětlím ji to. Pošle mě tedy do skladu a půjčí náhradní triko. To je ještě odvážnější, neboť má výkroj v půli takže mi odhaluje polovinu prsou. Cítím se skoro jako nahá a také se stále kontroluji. K baru se přiblíží zase on. „Mohl bych ti nějak tu škodu vynahradit“ nabídne se. „Už jsem řekla je to ok. Radši se vrať než mě tvoje kamarádka bude zase urážet“ poradím mu naštvaně. Klára, která nás poslouchala se doprošuje, abych jí řekla o čem jsem to mluvila a kdo mě urážel. „No dceruška našeho šéfa. Přede všemi mě zesměšnila, že nenakupuji ve značkovém oblečení.“ Klára jen zakroutí hlavou a povzbudí, abych si z toho nic nedělala. Já bych ráda, ale tohle bylo fakt moc a ta holka by zasloužila odvetu.

Klára se ochotně nabídne, že mě odveze domů a proto počkám, až spočítá kasu abych nemusela přes město sama. Venku však na mě čeká jiný doprovod. „Hele“ drcne do mě Klára, a ukáže směrem kde stojí. Opírá se o zeď a unuděně kope do kamínků. „Asi čeká na tebe“ usměje se. „Počkej tady jen zjistím co chce“ poprosím ji. Souhlasí a jde k autu zatím co já se přiblížím k němu. „Čekáš na mě“ zeptám se zvědavě. Asi mě neslyšel a proto vyskočí a usměje se. „JO čekám, rád bych tě doprovodil domů a vysvětlil ti jisté věci.“ Chvilku váhám,ale potom Kláře mávnu a ona mi ukáže sepnuté pěsti.
Kráčíme tiše městem a chvilkami jeden pozorujeme druhého. „Odkud jsi přesně“ zeptá se zvědavě. Okamžitě mi zapálí a proto se vymluvím, že musím na autobus který mě odveze na kraj městě. Nechci mu říkat, že jsem od Dvou lvů ještě by si ze mě dělal větší srandu. „Jsem z východního sídliště“ odpovím pohotově. „Jdeme tedy na autobus“ pochopí to rychle. Jen přikývnu a zase vedle sebe kráčíme tiše. Jakmile dojdeme na místo posadíme se na lavičku. „Je hezky co?“ zeptá se s úsměvem. „Jo tohle období mám ráda, to je teplo i v noci. Už se těším, až z bráchou pojedu na výlet“ začnu se rozplývat. „To se máš, já letos jen na víkend na čundr a pak něco po prázdninách. Takhle v létě je dovolená nepřípustná“ svěří se mi. „JO jsi holt státní zaměstnanec“ zasměji se. Souhlasí se mnou a proto si povídáme o jeho práci a o tom kdy se na policii přihlásil. Vlastně mi řekne, celý svůj životopis od střední až po současnost. Jsem jenom ráda, že dívky z toho vypustí nerada bych poslouchala nějaké láskyplné příběhy. „A co ty?“ zeptá se zvědavě. „Já studuji kadeřnickou školu a potom bych chtěla jít někam studovat dále, abych si udělala maturitu a mohla otevřít vlastní kadeřnický a kosmetický salón.“ Můj nápad se mu líbí a proto vyzvídá, kdy dostuduji. „Za rok končím, takže se těším protože konečně vypadnu z domova“ usměji se. On se zarazí a ptá se dál. „Ty nejsi doma spokojená nebo co?“ Já pitomá jsem mu málem vyklopila, že jsem z dětského domova. „Kdepak jen už se těším, až budu samostatná. Chci si to dokázat, že na to mám a zvládnu to sama“ rychle se opravím, aby neměl podezření. Proto se jen usměje a víc se nevyptává. „Takže ráda pracuješ s lidmi co?“ otočí téma zase na práci. „Jo mám ráda lidi, proto pracuji teď i v baru. Dokážu tam potkat spousty zajímavých lidí“ souhlasím s ním. „Ale taky nepříjemných. Například mě co?“ zavtipkuje. Jen lehce přikývnu a dodám. „Jsou horší než ty. Například šéfova dcera, tvoje kamarádka to je poklad. Nejraději bych jí vylila občas tu kávu na hlavu.“ Bohužel si neuvědomím s kým mluvím, ale přijdu na to v zápětí. „Jo moje přítelkyně je někdy zlá, ale dokáže být i milá“ zastane se jí. Okamžitě mě polije horko a začnu se omlouvat. „Já netušila, že je to tvoje přítelkyně. Tohle jsem neměla říkat. Promiň.“ Jeho to rozesměje a uklidní mě, že se nic nestalo a prostě každý má na určité typy lidí své názory a ty mu nikdo nesmí vyvracet. Souhlasím s ním jen na půl, protože jsem špatně mluvila o jeho dívce a ještě ke všemu o dceři pana vedoucího. Jestli se prořekne tak jsem bez práce a věřím, že to kafe mi na hlavu vylije ona.
Autobus se dostaví s půlhodinovým zpožděním a proto je čas se rozloučit. „Měj se hezky a děkuji za doprovod“ podám mu ruku. „Hele nebylo by fajn se konečně představit?“ zeptá se tiše. Ráda bych, ale řidič který zastavil je dost nevrlý a dost vrčí, když se vybavuji. „Snad příště teď už musím“ rozloučím se a zalezu do autobusu. Vyprovází mě pohledem a než zajedeme za zatáčku tak mává. V klidu se posadím a snažím se neusnout, abych nezapomněla vystoupit na příslušné zastávce. Nerada bych běžela opravdu přes celé město, stačí že takhle půjdu docela štreku.
Dostanu se přesně na východní sídliště a proto se rychle zorientuji podle školy do které chodím a vyrazím směrem k domovu. Všude je povyk takže se stále otáčím jestli mě nikdo nesleduje třeba. I při sebemenším zašustění sebou trhnu a zůstanu strnule stát. Proč jsem se jen nenechala odvézt od Kláry, ušetřila bych si tuhle noc,ale zase bych nestrávila hodinku s ním. Vybavím si jeho obličej a to mi dá sílu jít dál. Když procházím park tak skoro necítím nohy jak se mi klepou a tvrdnou, protože je tu přes noc spousty bezdomovců. Horší jsou však narkomani, kteří si tu v klidu šlehají na lavičce. Snažím se nepozorovaně projít, ale všimnou si mě a začnou si mě dobírat. „Maličká, copak tady sama tak v noci“ ozve se jeden z nich a ti dva mi zastoupí cestu. „Prosím musím domů“ odpovím vyhýbavě a snažím se je obejít. Jeden z nich mě však chytne za ruku a donutí sednout vedle toho co zůstal sedět na lavičce. Podle mého je to něco jako šéf a proto si myslí, že může všechno. Začne mě tedy hladit na holém krku a chce sjet rukou do výstřihu, ovšem to se už bráním a plácnu ho přes ruku. „Tohle nedělej“ upozorním ho. „Pročpak, naplácáš mi na holou“ vysměje se mi společně se těmi dvěma. „No to ani ne, ale nerada bych ti zlomila ruku. Čím by jsi si pak dělal přesné lajny“ zeptám se ho výsměšně. On se jen zamračí a ukáže na toho druhého, aby mě podržel. „Nesahej na mě“ upozorním i jeho. Samozřejmě mě chytne za ruku a vytáhne na nohy. V tu chvíli toho mám právě dost a zužitkuji všechny ty hodiny, co jsem navštěvovala s Vaškem judo a přehodím přes sebe jen to zaduní když dopadne. „Kurva“ vykřikne zoufale a převaluje se na zemi. „Já tě varovala“ dodám vesele. Vrhnou se proto na mě ti dva začnou mě krotit. „Dostaneš co zasloužíš kobylko“ slintá mi jeden z nich do ucha. Stojí mi však přímo na ráně a proto jen zvednu nohu a nakopnu přímo do rozkroku. Tomu druhému se vytrhnu a upaluji nejbližší cestou z parku. Samozřejmě mě pronásleduje, takže jsem vděčná když přímo padnu jednomu z policistů do náruče. „Dobrý večer“ pozdraví mě překvapeně. „Dobrý, já se omlouvám, ale honí mě jeden kluk“ začnu udýchaně vysvětlovat. Konečně vyběhne i on a když mě vidí ve společnosti policisty vzdálí se. „Tohle není místo pro takovou bez branou holku. Pojď dovedu tě domů, kde vlastně tady bydlíš prosím tě. Je to tu samá hospoda a pak dětský dům u Dvou Lvů.“ Jen se usměji. „Přesně tam mám namířeno“ dodám. Tak zvláštně se zašklebí a opravdu mi dělá garde celou cestu do domova. „Příště nechodit přes park jo“ usměje se. „Škoda, protože to už nepotkám žádného krásného policajta“ zaflirtuji. Než se stačí vzpamatovat tak zalezu za bránu a peláším domů. Z okna se ještě podívám jestli tam stojí a opravdu pozoruje bránu a ani se nehne. Dobře jsem na něho zapůsobila zaraduji se a povyskočím radostí. To probudí Martu, která se jde podívat co mě tak potěšilo. „Kdo to je?“ zeptá se nadšeně. „Já nevím, ale teď mi zachránil život“ usměji se. „To je romantický“ začne se rozplývat. Ten kluk si zřejmě všimne pohybu za oknem a proto se usměje a zamává mi. Oplatím mu stejně a přidá se i Marta. Pak ale zmizí a mi můžeme jít v klidu spát. Bohužel Marta mě nenechá a začne vyzvídat. „Jak bylo na diskotéce?“ zeptá se zvědavě. „Normálně, čas jsem na tancování neměla. Musela jsem obíhat stoly a obsluhovat“ upozorním ji. „A kluci, byly tam hezcí?“ nedá si pokoj. Vzpomenu si na mého policistu a zasměji se. „Jo byly, ale dopadlo to hůř než by se dalo čekat. Místo láskyplných slovíček mě polil pivem a jeho důra mě pěkně znemožnila a podrž se, zase to byla šéfova dceruška. Ta holka mě dost štve a nemůžu jí vystát“ svěřím se jí. Marta semnou souhlasí, že by zasloužila odvetu a proto mi poradí super plán, prý až přijde zase na kafe a bude dělat problémy, tak jí mám do kafe nalít projímadlo a ono jí to přejde provokovat lidi. Její nápad mi přijde absurdní a proto se tomu společně zasmějeme. Pro jistotu se ale zítra podívám, jestli nějaké projímadlo v práci máme. Člověk nikdy neví, kdy se může hodit.