Má krásná předsevzetí II.

Anotace: Nikdy si nezačnu se ženatým!

Pondělky jsou vždycky náročné, zvlášť když máte deprese. Nebo morální kocovinu, jak by řekla kamarádka.
- tak mi to nějak vysvětlete, Nelo! Nemůžu vás jen tak dát na jinou pochůzku..krčí rameny vedoucí.
Přemýšlím a padá ze mě: nepohodla jsem se tam s jedním chlapem, ošklivě, a proto už tam nechci chodit. Aspoň chvíli, prosím!
- a nechcete si raději vzít dovolenou? Máte tu ještě nevybrané dny z loňského roku, je třeba se jich zbavit..navrhuje vedoucí.
Souhlasím. Beru si věci, které jsem si už stihla vyházet do skříňky a odcházím zase domů, provázena překvapenými pohledy všech kolegů.
Cestou domů plánuji co budu dělat. V první řadě pořádně uklidím, dám nové záclony, umyji okna a vyčistím koberce. To udělám ještě dneska. Zítra bych mohla někoho vytáhnout na kolo a na zbytek týdne třeba odjet.
Hlavně nepotkávat Tomáše, který mi už několikrát volal a poslal spousty smsek. Na nic jsem neodpověděla.

- Nelino, ty teda řádíš..směje se Katka a pozoruje jak pečlivě drhnu vysunutý, zčásti rozebraný, sporák.
- musim, to jsou takový ty kraviny na které normálně nemám čas..supím a mám pocit, že mi upadne ruka. Nicméně čistím dál.
- a co Tomáš, ozval se ti? zajímá se a upije z kávy.
- jo, asi tisíckrát..ale tohle nejde, chápeš? Je ženatej, a jestli není spokojenej, neměl se ženit. Já se kvůli němu nebudu chovat jako mrcha. Takových chlapů jako je on a svobodných je spousta..
- ale tobě se líbí! Říkalas to už tenkrát když jste se poznali..rýpne si pobaveně.
Raději nic neříkám.

Z balení věcí mě vyruší zvonek u dveří. Kdo to může být, touhle dobou jsou všichni ještě v práci.Mám divný pocit, když jdu otevřít a ten mě nezklame. Tomáš.
Když otevřu dveře, opře se o futra a vydechne úlevou.
- tohle mi nedělej, co se s tebou děje?! promluví.
- pojď dál...zvu ho a jsem rozhodnutá to jednou provždy vyřešit.
To, že v tom lítám mnohem víc než jsem vůbec tušila dosvědčuje Tomášův odchod těsně před půlnocí.
Je mi ze sebe zle a nedokážu přestat. Šílená kombinace.

O MĚSÍC POZDĚJI
Zase prší, ale dneska mi to tolik nevadí, protože jsem v poslední ulici. Snažím se být co nejrychleji hotová, slíbila jsem Káče, že s ní skočím do města.
Mířím k Tomášovu domu, zase má hromadu pošty a snažím se všechno narvat do schránky. A zmizet, nerada bych se srazila s jeho ženou.
Ze dveří však vyběhne Tomáš s deštníkem, překvapí mě, že není v práci, a zamíří ke mně.
- dobrý den, slečno..hlásí se ke mně a rozvírá obrovský, zářivě žlutý deštník.
Uculím se na něj a nic neříkám.
Ztlumí hlas a pološeptem mi svěří: je nejen proti dešti, sleduj..
Položí si rozevřený deštník přes rameno, tudíž mu to udělá pořádnou zástěnu, chytí mě za ruku a než mi dojde co chce udělat, políbí mě.
Uskočím a polekaně se rozhlédnu kolem. Klidně nás mohl někdo vidět.
- nech si ho radši jen proti tomu dešti..poradím mu a mám de k odchodu.
Zasměje se a souhlasí.
U dveří zaslechu jeho ženu, přes deštník ji naštěstí nevidím, a mizím. Tomáš, stále se schovávající za deštníkem mě pozoruje a usmívá se.
- tak večer..zašeptá a zamíří k autu.

Káča si s plnou pusou zmrzliny pochvaluje výhodné nákupy a já přemýšlím kam může spět takový vztah co teď vedu. Děsím se odpovědi. Slovo NIKAM mě příliš netěší.
- jé, hele, co se to tam děje? huhlá a ukazuje prstem na hromadu pobíhajících a výskajích dětí.
- není dneska den dětí? lovím v paměti a Káča mě opravuje, byl minulý týden.
- pojď se tam podívat..žadoní a táhne mě blíž. Už jí totiž tikají hodiny, jak nedávno přiznala a děti prostě zbožňuje. A kdo vlastně ne.
Posadíme se na lavičku a díváme se na ten roj. Děti běhají, kříčí, smějí se a pláčou. Sem tam se totiž objeví nějaké rozbité koleno.
- tak, teď poprosím všechny tatínky aby si posadili děti za krk, budou kohoutí zápasy..křičí do mikrofonu mladá učitelka s pisklavým hlasem.
- to nezní moc bezpečně..směje se Klára a já tuhnu. Stoupnu si, abych se ujistila, že mě nešálí zrak.
- co děláš? diví se Klára a já popojdu o pět kroků blíž. Krve by se ve mně nedořezal. Tomáš, s manželkou a za krkem mu sedí asi čtyřletý špunt, který je jeho naprosto věrnou kopií.
- panebože..vydechnu a ničeho dalšího nejsem schopna. V tu chvíli mě Tomáš zaregistruje a v obličeji nepřirozeně zbledne a vidím na něj, že neví co má dělat.
Nakonec sundává chlapečka z krku, podává ho nechápající manželce a oklikou chce zamířit ke mně.
Káča si leccos domyslí, popadá mě za ruku a rychle mizíme.

Tomáš má hlavu v dlaních a zarytě opakuje:
- Nelo, já ti nelhal!
Zuřím:
- ne, tys mi o něm jenom neřekl! Měsíc se vidíme skoro každý den, a ty ses prostě zapomněl zmínit o tom, že máš dítě!
Dívá se nešťastně.
- a mění se tím něco?
Zalapu po dechu, jsem z jeho otázky v šoku. Pak mu tvrdě oznámím:
- mění se tím všechno! Tohle prostě nejde, možná jsem dokázala spát se ženatým chlapem a nějak se nad to povznést, ale nedokážu spát s tátou od rodiny!
Chytá mě za ruce, oči má skleněné.
- Nelo, zkus to pochopit! Prosím!
Přidřepnu si k němu, abych mu viděla do očí:
- Tomáši, když se to budu snažit pochopit, znamená to, že tím přistoupím na hnusnou a špinavou hru. Že tím přistoupím na pozici někoho druhého, někoho kdo je ochoten dělat takový věci a tvářit se svatě..chápeš?
Přikývne a mlčíme.
- jak se jmenuje? hlesnu po nekonečně dlouhé době.
- Vašek..řekne s nadějí v hlase.
- Vašek..zopakuji po něm tiše a po tváři mi steče první slza.

O DVA MĚSÍCE POZDĚJI

Směju se, když vidím jak neohrabaně skáče Kuba do vody. Ale co by neudělal pro svůj milovaný míček. Vždycky zakňučí radostí když ho sevře mezi zuby a plave zpátky ke břehu.
- a teto, nemůže se Kubíček utopit? zajímá Vaška.
Kleknu si do jeho úrovně a zadívám se do jeho očí. Tomášových očí.
- neboj, Vašíků, on umí dobře plavat..sice plave trošku jinak než my, ale plave dobře..takže se neutopí.
Vašík sklopí hlavičku a smutně mi svěří:
- já bych se asi utopil..umím jenom s rukávkama..
Zasměju se.
- a bez kruhu? zajímám se vážně.
Nadšeně přikyvuje.
- tak to už seš pořádnej chlap, když už to umíš bez kruhu. To je skoro jako kdybys to uměl úplně! fandím mu.
Oči mu nadšeně svítí a popisuje mi svůj poslední zážitek z bazénu, kterému sice tak úplně nerozumím, ale se zájmem přikyvuji. Z jeho artikulace a zvýšeného nadšení usuzuji, že jde o něco velkého.
- co řešíte? volá na nás Tomáš od ohně.
Postavím se a zavolám směrem k němu tu novinu:
- už umí plavat bez kruhu!
Tomáš se nadme pýchou a křikne: Vašku, a letos už to budeš umět i bez rukávků!
Vašek začne nadšeně vřískat a já se k němu přidám. Kuba sice neví o co běží, ale pobíhá mezi námi a nadšeně ňafá. Pozorovat nás někdo nezasvěcený, mohli bychom působit jako dokonalá šťastná rodinka.
Až na to, že já jsem jen milenka. Tajná.

O TŘI MĚSÍCE POZDĚJI
Je skoro podzim, ale venku je pořád krásně a teplo. Je pátek a já se těším domů. Procházím poslední ulicí a mířím na poštu.
- tetooooooooo, ozve se za mnou nadšený dětský křik. Vašek. Krve by se ve mně nedořezal, zvlášť když vidím překvapený výraz jeho matky. Vašek ke mně doběhne, obejme mi nohu a volá: teto, a pojedeme zase s tebou a tátou spát na chalupu? A s Kubou?
Mám pocit, že se mi zastavilo srdce. Paní Holcmanová se ke mně blíží, ve tváři mrtvolně bledá, chvějící se ruce.
- tak to jste vy? ptá se nevěřícně a pořád se přibližuje.
- já věděla, že někoho má, poznala jsem to..ale že vy..panebože..hlas se jí zlomí a oběma rukama si zakryje obličej.
- maminko, co je? vykřikne vyděšeně Vašík a paní Holcmanová se na mě vrhne.
- jak jste jen mohla! Rozbíjet rodinu! To jste si nemohla najít někoho sobě rovného?! Co?!
Vrhne se na mě, a je to nerovný boj. Já nemám sílu se bránit, zatímco jí zmítá oprávněný vztek a nenávist.
Odtrhává nás pan Kopecký a já utíkám pryč. A vím, že raději na poště skončím, než abych tady ještě někdy doručila jediný dopis.

Tomáš se přehrabuje v papírech.
- to je žádost o rozvod, a výživné..Vaška můžu vídat kdykoliv, což je super..horší je to s ní, nechce mě ani vidět a já bych se s ní potřeboval na spoustě věcech domluvit..
Vnímám ho jen tak napůl.
- nějak to zvládneme, lásko! mrkne na mě povzbudivě, ale já vidím jak je unavený a nešťastný.
- Tomáši, jdi domů..řeknu vyřízeně.
Překvapeně vzhlédne a pro jistotu se zeptá: cože?
- jdi domů a všechno to naprav. Promluv s manželkou a omluv se jí. Nemůžeš kvůli mně zahodit celý dosavadní život. Já nejsem žádná záruka, Tomáši. S ní máš dítě, život, firmu..všechno jsi to vybudoval s ní. A hlavně, Vašek potřebuje úplnou, fungující rodinu..já jsem z rozvedený rodiny a vím jak je to pro dítě těžký. Vašek si tohle nezaslouží..a ona taky ne. vrať se domů.
To, co se dělo pak nemám sílu popisovat. Prosby, pláč, křik..
Bylo to těžké, velmi těžké. Ale odešel.
Já dala výpověď na poště a odjela do Španělska, za kamarádkou. S jiným číslem a s vyřešenou minulostí. To, jak Tomáš dopadl jsem se dozvěděla až o dva roky později.

Čekala jsem na letišti na odbavení a byla šťastná, že jsem zase doma. V Česku.
Vedle mě seděl Simon, můj přítel, kterého jsem poznala před rokem. Byla jsem šíleně šťastná, dokonce mnohem víc než s Tomášem, v což jsem ani nedoufala.
Kolem nás proběhnul asi šestiletý kluk, byl mi povědomý. Po něm pak prošel Tomáš s manželkou. Ta si mě všimla a zarazila se, nicméně pokračovala v chůzi. Tomáš, jako vždy skvěle vypadající o mně nevěděl. Sledovala jsem je jak společně nastupují do proskleného výtahu a viděla, jak mě paní Holcmanová pozoruje. I po takové době jsem se styděla.
Pak udělala něco co mě naprosto odrovnalo. Zvedla ruku, usmála se a zamávala mi.
Ihned jsem gesto opětovala. A v tu chvíli si mě všimnul Tomáš. Věnovala jsem mu krátký pohled, ale ten jeho jsem na sobě cítila ještě dlouho.
Simon mi stisknul ruku, jako kdyby tušil, a nasměroval tím mé myšlenky tam kde měly být. K němu.