Flight From Fate I

Anotace: Když už pohár přeteče a člověk se rozhodne k zoufalému kroku. Jojo asi jsem si jenom tímhle způsobem ulevila :) Tak směle dál :)

Před domem se ozve skřípot brzd a já pevněji v ruce sevřela kabel. Potí se mi ruce, vlastně se potím úplně celá, protože horké slunce neúprosně praží na všechno kolem. Tak pojď. Vždycky jsi doma jako blesk, tak co ti sakra tak trvá. Nervózně jsem se zavrtěla ve stínu otevřených dveří. Mačkala jsem se v malé prostoru. Konečně zarachotil klíč v zámku a cinkot pivních láhví oznámil jeho příchod. Stála jsem tiše, ani nedutala. Projde kolem dveří. Zhluboka se nadechnu a ještě pevněji sevřu kabel. Otočí se a naše oči se střetnou. Vyskočím ze svého úkrytu a snažím se mu smyčku přehodit marně přes hlavu. Jedinou ranou mě srazí k zemi.
„Zbláznila ses?“ Zařve, ale vidím, že se bojí. Nejhorší nepřítel je ten, co nemá co ztratit. Cítím, jak mi z roztrženého rtu odkapává krev na plovoucí podlahu.
„Jsi v hajzlu slečinko. Počkej, tohle ti nedaruju.“ Ožene se po mě rukou jako několikrát předtím. Nesnažím se vyhnout jeho ráně, ale omotat mu ten zatracený kabel kolem krku. Facka mě odhodí na štukovanou zeď, o kterou si rozedřu tvář do krve. Hukot krve a šílený tlukot srdce mi bije do uší. Šílenství, které mě popadlo jen tak neodejde. Skrčím se, podrazím mu nohy, a když padá konečně se mi podaří o co jsem se snažila. Kabel se pěkně zarývá do jeho krku. Už chroptí.
„Pusť…kurva…“ Zaryčí, ale je mu to marné. Rudne čím dál víc. Chvilku mám pocit, že mu praskne hlava, pak ale začíná chytat nafialovělý nádech a poté modrý. I když to byl chlap a byl mnohem větší než já. Na mé straně byl moment překvapení a já vyhrála boj o život.
„Tady máš ten svůj kabel od internetu papíčku.“ Odplivnu krev a zvednu sbalený batoh. Ještě něco jsem zapomněla. Otočím se ve dveřích a vytáhnu mu z kapsy klíčky od auta.
Teď už jen zmizet odsud. Batoh se uvelebí na zadním sedadle. Rychle nastartuju. Celým autem se rozezní Scorpions. Když už nic, tak aspoň hudební vkus měl. Do prdele co je špatně. Nic. Všechno je naprosto v pořádku. Konečně se rozjedu. Nic už nestojí v cestě moji svobodě.
Cesta ubíhá pomalu a já jsem naprosto v klidu. Slunce pomalu zapadá, když mi všechno dojde. Rychle zastavím na odpočívadle a vyskočím z auta. Nahnu se přes svodidla a začnu zvracet.
„Kurva co je špatně?“ Ptám se, přitom už to vím. Právě jsem zabila člověka a jsem z toho naprosto v klidu. Žádné výčitky svědomí nemám. Nemůžu. Jak si můžu vyčítat, že jsem zabila tyrana. Chlápka, kterého si moje máti přivedla domů. Chlápka, který si ze mě udělal otroka a otloukána. Dostanete jiný náhled na svět, když zvracíte bolestí a bojíte se chodit do školy, aby spolužáci neměli dotěrné otázky. Kolena se mi roztřesou tak silně, že sebou radši hodím do sedadla spolujezdce a zavřu oči. Pot mi teče po spáncích a štípe na sedřené tváři. Odklopím stínítko proti slunci, kde je schované malé zrcátko.
„Pěkně mě zřídil.“ Zakleju, když si prohlížím svůj odraz. Že něco chystám na mě muselo jít vidět. Tmavé kruhy pod očima a vystrašené oči, které byly připravené zaregistrovat každý prudší pohyb. Na sedřené tváři je ještě nalepená žlutá barva ze zdi v naší předsíni. Opatrně ji kapesníkem setřu a vytáhnu z kůže drobné kamínky. Nateklý roztržený ret a cestička zaschlé krve vedoucí přes bradu až na krk. Jediné co mě snad mrzí je, že ho najde máma. Ale tohle je její trest za to, že to všechno jen přehlížela. Konec přemýšlení. Musím pryč. Co nejdál od rodného města. Odlehlá cesta vedoucí přes vyschlou pustinu je nejideálnější. Osvětlují ji jen lampy…tedy aspoň ty, které ještě fungují. Jiné auto nejede nikde v okruhu několika mil. Někde poblíž by měl být motorest, tak kde kurva je. V dálce, ale zahlédnu blikající zelenou reklamu. Konečně odpočinek. Mám žízeň a jsem unavená. Nejraději bych byla, kdyby mě někdo omráčil. Jsem unavená, ale stejně vím, že neusnu. Na recepci si objednám pokoj. A děkuju všem svatým, že recepční raději sleduje kurz pletení v televizi, než můj obličej. V poklidu jsem sebrala ze stolu klíč od pokoje, na kterém visel korkový špunt s číslem 4. Jak roztomilé, ušklíbla jsem se a dala se dlouhou chodbou k číslu 4. Pokoj byl malý a všechno v něm bylo hrozně namačkané. Vytáhla jsem si z batohu čisté tílko a kraťasy a okamžitě zamířila do sprchy. Teplá voda mi udělala dobře. Cítila jsem se dobře, jak jen se člověk může cítit dobře po vraždě. Bylo mi to jedno, jako bych ho jen omráčila a ve skutečnosti nezabila. Co se dalo dělat? Teď už nic. Svalila jsem se na postel a koukala do stropu, ze kterého trčely dráty. Zřejmě byl někdo nespokojen s lustrem. Co budu dělat? Vydám se přes poušť k hranicím a pak do Mexika? Nesnášela jsem Mexiko, tak proč zrovna tam? Proč ne do Kanady? V duchu jsem si dala pomyslnou facku. Na hranicích, by mě určitě hned sebrali. Mexikánům je to jedno. Pokoj osvětlovala už jen oranžová záře zapadajícího slunce. Teď už nejsem člověk. Jsem vrah. Flákota v mlýnku na maso. Čím budu měkčí, tím rychleji mě to semele. Přehodila jsem si ručník přes obličej a dýchala ten navlhlý vzduch. Při troše štěstí se možná udusím a budu mít klid. Jo…božský pokoj…a klid……

***
Trhnutím jsem se probudila. Nevím, jestli to byl sen a nebo halucinace, ale zdálo se mi, jako bych uslyšela zakokrhání. Možná tady mají kokrhající ještěrky, protože pochybuju, že by tady v téhle pustině přežilo jediné kuře. Leda tak grilované. Vyhrabala jsem se z postele a natáhla si už pěkně smrdící Conversy. V tomhle vedru by táhly nohy snad i největší čistotné princezničce. Do batohu naházela věci a vydala se na recepci. Vlasy jsem měla rozcuchané, takže moc nebylo vidět, jak jsem dodřená. Hned vedle recepce byla malá jídelna. Sedla jsem si do rohu ke stolu a schovala se za noviny. Servírka mi donesla hrnek s kafem a nějaký toast.
„Díky“ Zamumlala jsem a dál se věnovala článku v novinách, s moji krásnou fotografii. Přesně tu, kterou mám i v občance. Taky si mohli vybrat jinou, třeba tu na pláži, tam se sama sobě líbím. Ale ne, oni musí vzít fotku z občanského průkazu, kde každý vypadá jako idiot. Přetočila jsem stránku na vtipy. Zahihňala jsem se nad jedním přisprostlým a zakousla se do toastu. Vzápětí mi ale zaskočilo a přešel mě smích. Do jídelny vešel policista. Kdybych ho měla odhadnout, tak bych ho na policajta nikdy netipla. Byl docela drobný, ale mě by určitě přepral. Černé delší vlasy měl stažené do culíku, přesto ale vypadal rozcuchaně. Hezky se usmál na servírku a sesunul se na barovou stoličku. Kdyby mi tak nehučelo v uších a neklepala se po celém těle, nejspíš by se mi líbil. Líbil by se mi, kdyby nebyl polda. Trochu se narovnal a porozhlédl se po baru. Měl krásné zelené oči. Zdálo se mi to, nebo se na mě pozastavil a usmál se? Ne to se mi asi zdálo. Ze strachu mám halucinace. Otočil se zpět a věnoval se svojemu hrnku kafe a veselému tokání servírky. Zdálo se, že ji poslouchá jen ze zdvořilosti. Byl nejvyšší čas zmizet. Hodila jsem na stůl pár zmačkaných bankovek. Roztáhla jsem před sebe noviny, jakože velmi zaujatě čtu nějaký článek a vyšla jsem ven. Srdce mi bilo až v krku a každý můj pohyb mi připadal hrozně nepřirozený a nápadný. Měla jsem pocit, že každou chvílí omdlím. Všechen ten adrenalin a krevní tlak. Zatmívalo se mi před očima a nemohla jsem dýchat. Zapadla jsem do telefonní budky a párkrát se zhluboka nadechla. Pak jsem z kapsy vytáhla pár drobných a hodila je do přístroje. Vymačkala tolik známé číslo a čekala.
„Halo?“ Ozval se znavený ženský hlas. Mlčela jsem a hledala vhodná slova.
„Mami…“
„Emily?“
„A-ahoj. Jak se máš?“ Bože. V duchu jsem se musela přemáhat, abych se nezačala sluchátkem mlátit do hlavy. Jak se asi může mít, když nejspíš včera zakopla o mrtvolu hned jak přišla z práce.
„Proč se ptáš?“ Zeptala se tvrdě.
„Mami…p-promiň, ale já musela. Musela jsem to udělat.“
„Ty jsi musela? Já…nevím co ti mám říct, snad je….včera jsi pro mě zemřela. Už tě nechci vidět. Stal se z tebe chladnokrevný vrah.“ Domluvila a ozvalo se už jen monotónní pípání.
„Mami….“ Zašeptala jsem do hluchého sluchátka a po tváři mi stekla slza. Svým způsobem jsem to čekala, ale stejně se mě to dotklo. Na tohle nemůže být člověk nikdy připravený. Zavěsila jsem sluchátko a vyšla ven. Během chvilky jsem měla v očích písek, protože dneska dost foukal vítr. Bylo to protivné. Už jsem chtěla odtud vypadnout, z tohohle hnusného odpočívadla. Blížila jsem se k autu. Věděla jsem, že budu muset natankovat na nejbližší benzínce. Najednou se ozvalo cvak a kolem zápěstí jsem ucítila sevření. Něčí ruka mě srazila na kapotu a zkroutila ruku za záda a s dalším cvak uzavřela omezující okruh.
„Zatraceně.“ Zaklela jsem. Sluncem rozpálená kapota mě pálila do kůže na břiše.
„Copak nevíte, že za vraždu se chodí do vězení?“ Promluvil příjemným hlasem. Byl to přesně ten polda, co seděl v jídelně.
„Copak nevíte, že když chcete někoho poznat, tak klepeta nejsou zrovna nejlepší způsob?“
„Nebudeme to protahovat. Auto mám za restaurací.“ Pomohl mi narovnat se. Jednou rukou mě držel za rameno a směroval. Druhou si otíral pot z obličeje. Všimla jsem si, že se mu ruce trochu klepou.
„Pusťte mě.“ Zkusila jsem to po dobrém.
„To nemůžu.“ Usmál se a vedl mě dál.
Tak když to s ním nepůjde po dobrém, tak musím po zlém. Prošli jsme okolo výlohy jídelny. Lidé, kteří předtím pokojně jedli teď lepili nosy na sklo a pozorovali mě. Znova si otřel čelo. Teď byla pravá chvíli. Vytrhla jsem se mu ze sevření a rozběhla se pryč podél silnice. Nic nedělal. Čekala jsem, že po mě bude střílet, nebo aspoň zběsilou honičku. Nic. Jen stál a drbal se na bradě, na které měl krátkou černou bradku. Za chvíli mi zmizel z dohledu. Uvědomila jsem si ale, že to nebyl šťastný nápad utíkat. Nemám kam. Nemám se kde schovat. Všude jen pustina a rovná plocha. Slunce stálo vysoko na obloze a neúprosně pražilo. Bylo mi vedro a měla jsem děsivou žízeň. Nohy se mi motaly a před očima se mi na silnici rýsovaly fata morgány. Zpomalila jsem a dál šla pomalým tempem, když se zamnou ozvalo krátké zakvílení policejní sirény. Ohlédla jsem se. Pomalu mě dojelo policejné auto. Policista stáhl okýnko a naklonil se aby na mě viděl.
„Nechcete si nasednout?“ Mlčky jsem šla dál. „Mám tady i studenou kolu.“ Usmál se, ale nereagovala jsem. „Podívejte. Jste první, koho jsem zatkl, tak mi to prosím neztěžujte. A navíc v tomhle horku. Já tady v autě mám klimatizaci a tu chlazenou kolu, ale vy za chvíli omdlíte.“ Nedal se jen tak odradit. Zastavila jsem a naklonila se k okénku.
„Podívejte se vy. Já jsem zločinec a vy jste polda. Já jsem na útěku, tak mě nechtě laskavě prchat.“ Pronesla jsem medovým hláskem a dala se znovu na pochod.
„Jak je ctěná libost.“ Pokrčil rameny a dál se věnoval řízení. Zem byla úplně vyprahlá a horká a mě už bolely nohy. Síly mě už dávno opustily. Motala se mi hlava, z toho nehorázného žáru slunce. Věděla jsem že to přijde, ale stále jsem se tomu bránila, ale teď jsem prohrála. Podlomily se mi kolena a já se zhroutila do horkého písku a prachu.

***
Na obličeji jsem ucítila ledový dotek. Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem na sklopeném sedadle spolujezdce s policejní bundou pod hlavou.
„V pořádku?“ Sakra proč musí být polda. Byl tak hezký, když se mu vlasy lepily na obličej a v očích měl ten starostlivý výraz. Nevšímal si mého zadumaného a zamračeného výrazu a dál mi studenou plechovkou koly chladil obličej. Sykla jsem, když se dotkl odřeniny na tváři.
„Omlouvám se.“ Tolik něhy jsem dlouho nezažila. Otčím mě jedině mlátil, takže od něj jsem se otcovské lásky nedočkala.
Konečně jsem se posadila. Ruce jsem měla spoutané před sebou, takhle to bylo mnohem pohodlnější. Vzala jsem si kolu a pořádně se napila.
„Díky.“ Zamumlala jsem.
„Není za co. Jste můj vězeň, tak se o vás musím postarat.“ Usmál se a nastartoval auto a pomalu jsme se rozjeli
„Jsem Emily…“
„Emily Sinister Shadowsová. Ročník 87. Momentálně nezaměstnaná…“ Začal vyjmenovávat můj život jako naučenou básničku. „…Ve škole vzorná studentka. Vlastně celkově bezproblémový život, až na smrt otce…“
„DOST!“
„Proč jsi ho zabila.“ Otočil se na mě a zase měl v očích ten starostlivý a ochranitelský pohled.
„Pokud vím, tak mám právo nevypovídat…nebo tak nějak to je, takže já odmítám vypovídat.“ Otočila jsem se a koukala z okna, na velmi nudnou krajinu. Bylo tak děsivé horko, že člověku se nechtělo ani dýchat. Oba jsme byli zpocení a špinaví od toho všudypřítomného prachu. Slunce se pomalu blížilo k západu a my stále mlčky jeli. Zavřela jsem na chvíli oči a zvuk motoru mě ukolébal k spánku. Byla jsem moc unavená z toho vyčerpávajícího pochodu. Stejně mu uteču. Já do vězení nemůžu. Nemůžou mě jen tak zavřít mezi čtyři stěny. Zbláznila bych se.
Probudil mě až lehký dotek na rameni.
„Konečná…tedy aspoň pro dnešek.“ Stáli jsme u nějakého motorestu. Hlavní malá budova vypadala jako kostka jen tak postavená do pouště. Na její střeše zářil velký, zašlý, zelený nápis MO-OREST. A kolem bylo asi deset malých chatek.
„Nějak jim nefunguje písmeno.“ Promluvila jsem konečně. Otočil se na mě a pořádně si mě prohlédl.
„Co se děje?“ Dopálila jsem se.
„Nic, jen že by jsme mohli nějak zamaskovat ty pouta, aby lidi nebyli nervózní..“ Podrbal se na bradě.
„Tak mi je sundej.“ Nahodila jsem andílkovský výraz. Ale zdá se, že moc neuspěl.
„To by nešlo, zase by jsi mi utekla.“ Podal mi bundu, takže to vypadalo, že v náručí držím bundu a pouta vůbec nebyly vidět. Došli jsme tedy do hlavní budovy na recepci. Stála jsem vedle něj a prohlížela si tu tmavě modrou bundu. Bylo na ní vyšité jeho jméno, teda aspoň jeho část. A. Silver. Určitě nebyl u policie dlouho. Nebyla vůbec vybledlá a celkově působila nově.
„Děkuju vám. Dobrou noc.“ Rozloučil se Silver.
Chytil mě kolem ramen a trochu trhaně jsme vyšli zase ven. Snažila jsem se mu totiž vytrhnout, ale marně. Zamířili jsme k chatce s číslem čtyři. Jaká náhoda.
Uvnitř byla jak už to obvykle bývá jedna velká postel s těžkou kovovou konstrukcí. Tmavý huňatý koberec a tmavé stěny způsobily, že pokoj vypadal malý ale útulný.
„Máš hlad?“ Zeptal se Silver.
„Lhala bych, kdybych řekla že ne.“ Usmála jsem se.
„Dobře. Pro něco skočím.“ Chytil mě za ruku a posadil na postel a pak mi odemkl jednu ruku. Obtočil řetěz okolo konstrukce postele a zase je zamkl.
„Počkej co to děláš?“ Zakřičela jsem. Položil mi ukazováček na rty a usmál se.
„Pšš, ať nevzbudíš sousedy.“ Mrknul a odešel.
„Ty jeden prohnaný, podvodný, podlý a….a nevím co všechno.“ Zasyčela jsem a snažila se nějak vymanit z té pasti. Nechal tady bundu, třeba v ní budou náhradní klíče, nebo něco. Prohledala jsem mu kapsy, ale našla jen služební průkaz. Aha, takže Andrew se jmenuje. Andrew Silver. Sedím tady připoutaná k posteli v mo-orestu s poldou jménem Andrew Silver, tak tohle opravdu nikdy nezapomenu. Pokud se mi nepodaří utéct, tak na to budu moci vzpomínat aspoň dalších deset let. Už mu to trvá nějak dlouho. V žaludku mi kručí a mám žízeň.
Po chvilce se přeci jen otevřely dveře a do nich vešla postava s plnou náručí jídla.
„Nemá tady někdo hlad?“ Zvolal Andy a položil tu hromadu dobrot na postel. Odemkl mi pouta na jedné ruce, ale druhou nechal připoutanou k posteli.
„Jdu se osprchovat, ty se zatím najez.“ Mrkl na mě a zmizel v koupelně. Chňapla jsem po jednom hamburgeru a hladově se do něj zakousla. Slyšela jsem jak si pustil vodu a jak přezka opasku cvakla o podlahu. Netrvalo dlouho a vyšel z koupelny. Z konečků vlasů mu ještě odkapávala voda. Na sobě měl jen trenýrky. Dělala jsem, že se, se zájmem věnuju čokoládové zmrzlině, ale oči mi pořád klouzaly někam jinam. Když si z batohu vytahoval čisté triko, pohled na jeho holé záda mě přiváděl k šílenství.
„Není tam okno, tak tě tam musím bohužel pustit bez dozoru.“ Usmál se.
„To mě tedy opravdu hrozně mrzí. Vzala jsem si čisté triko, kraťasy a prádlo a zamkla se do koupelny. Dala jsem si rychle sprchu a zároveň si prohlížela místnost. Ve stropě byla malá ventilačka a při troše štěstí bych se ji protáhla. Byla ale zašroubovaná. Rychle jsem se oblékla a vyskočila na záchodovou mísu, abych dosáhla až ke stropu. Z kapsy jsem vytáhla nějakou drobnou minci a začala odšroubovávat mříž. Za chvíli povolila a cesta byla volná. Vedla nahoru a pak doleva, takže jsem se chytila a při troše námahy se vytáhla nahoru. V duchu jsem si nadávala, že jsem více neposilovala ruce, protože přitáhnout se mi dalo pěkně zabrat. Už jsem byla skoro nahoře. Do koupelny už mi trčely jen nohy. Ještě jedno přitáhnutí ke svobodě. Najednou mě ale někdo chytil za kotník a stáhl dolů. Pěkná blbost říct někdo. Moc dobře jsem věděla kdo to je. Spadla jsem Andymu přímo do náruče.
„Co kdybych byla nahá?“ zaječela jsem a snažila se mu vymanit
„A co kdyby ses pokoušela utéct.“ Snažil se ospravedlnit svůj vpád.
„To vyjde nastejno. A pokud vím, tak jsem se zamkla.“
„Poprosil jsem recepční o náhradní když jsem kupoval to jídlo.“ Usmál se vychytrale.
„Ty podvádíš…“ Hádali jsme se, jakoby šlo jen o nějakou hru. Když jsem zmlkla všimla jsem si, jak jsme si blízko. Nakonec mě přeci jen pustil a vrátili jsme se do pokoje dojíst večeři. Měli jsme dost podobné chutě, takže jsme se chvilkami rvali o kus žvance.
„Jak ses dostal k policii?“ zeptala jsem se, když už jsme jen tak leželi s naplněnými břichy a odfukovali do stropu.
„Můj táta je právník. Vždycky chtěl, abych se jim taky stal, ale já moc nejsem, na takové to papírování a hledání kliček v zákonech. Mám radši akci a tak jsem prostě u policie. Nic zajímavého.“ Domluvil a založil si ruce pod hlavu. „Teď se ptám já. Proč jsi ho zabila?“
Nastalo ticho.
„Nechci o tom mluvit.“ Otočila jsem se na bok zády k Andymu.
„Ubližoval ti?“ Zašeptal a pohladil mě po rameni. „To od něj máš ty odřeniny?“
„Nebylo to ale jen kvůli tomu že mě mlátil. To fyzické týrání bylo to nejmenší. Horší byly ty jeho neustálé výčitky a ponižování. Omezuje mě, i když už je mrtvý.“ Zacinkala jsem poutama, kterýma jsem byla zase připoutaná k pelesti.
„Možná, kdybych promluvil s tátou, tak by ti mohl nějak pomoct.“ Pokrčil rameny a očima těkal po stropě. Byla jsem zmatená. On byl policista. On mě zatkl a on mě taky měl dostat do vězení. Místo toho mi nabízí pomoc.
„Děkuju.“ Zašeptala jsem. „Jsi první po hodně dlouhé době, co se ke mně chová hezky.“ Otočil se na bok, čelem ke mně a zahleděl se mi do očí.
„Stálo ti to za to ta vražda?“
„Stálo.“ Přikývla jsem.
„Ale vždyť půjdeš do vězení.“
„Ale něco se změní. Kdybych to neudělala, teď bych nejspíš ležela v pokoji psychicky na dně, nebo bych si léčila rány. Nevíš jaké to je, bát se vycházet na ulici, aby na tebe lidé neházeli podivné pohledy. Kdysi jsem šla radši za školu, aby spolužáci neviděli moje modřiny. Prostě by to byla stále ta stejná šeď a stereotyp. Takhle jsem se ocitla jinde. Potkala jsem tebe. Prostě to stálo za to.“ Domluvila jsem a zavřela oči, protože už jsem byla opravdu moc unavená.
„Děkovala jsi mi, ale vždyť jsem tě zatkl.“ Nedal se odradit mým předstíraným spánkem.
„Děláš svoji práci. Nemůžu ti to zazlí…uuaaaa zazlívat.“ Zívla jsem a už opravdu usnula.