Čáry (II.) - Zmatenost (Confusión)

Anotace: A jedeme dál jak pavouci po předivu divných vztahů, stále stejných a přesto stále ohromujících svou absurditou...

Když jsem asi po třech přednáškách přišla domů padla jsem na postel a spala jsem. Vzbudila jsem se v pět ráno. Intošek vedle mě taky spal spánkem spravedlivých psychologů. Šla jsem na záchod. Koukla jsem se do poličky, vzala jsem si do ruky balíček s vložkama a četla jsem si kdo je vyrábí a tak. Na záchodě má být vždycky balíček s vložkama. Třeba když přijde ženská na návštěvu a nečekaně to dostane, tak co má dělat? Jít do obýváku a přeptat se hostitelky? Je důležité předcházet absurdním situacím.

Vzpomenu si na ten etnopřízrak minulého rána a na její vizitku. Podle toho kousku papíru bych se měla dneska dostavit na to samé místo ve dvě odpoledne. Vzhledem k tomu, že to ještě pořád moc nechápu, jdu vařit. Chci aby, když vstane, měl intošek navařeno a vypráno. Nevím proč. Asi proto že jsem holka. To už tak chodí. Ale když ho pak vidím jak do sebe bezmyšlenkovitě hází oběd a bez úcty vytahuje čisté košile a připasovává si je k novým kalhotám, tak se převlíknu a odejdu. Shodou náhod je půl druhé.
A proto se jdu podívat co dělá umělkyně Heda. Jestli na mě umělkyně Heda nezapomněla nebo si umělkyně Heda dělala srandu. K mému překvapení tam sedí. Sedí tam nad hrnkem, nejspíš s čajem, pročítá si jídelní lístek a sem tam koukne nervózně na hodinky. Chvilku ji pozoruji. Zase nezklamala. Má na sobě trojvrstvou sukni a kraťounké triko pod prsa. Břicho má trochu povolené, ale nedá se říct, že by byla tlustá. Je akorát nebo, jak se říká v našem kraji „fajna“.
„Ahoj.“ řekla, vstala a políbila mě na tvář. Jako bychom se znaly léta… Posadily jsme se.
„Tak … sis to rozmyslela? Budeš předloha?“ ujišťovala se.
„Jů, předloha. To jsem vždycky chtěla být.“ zasmála jsem se.
„Promiň,“smála se taky, „nevím jak to říct jinak. A k tomu ani nevím jak se jmenuješ.“
„Jsem Ina.“
„Nemocnice na kraji města?“
„Jo, zdravotnická rodina.“
Pobaveně jsme se na sebe podívaly.
„Tak pojď,“ řekla po chvíli, „ukážu ti místo činu.“
„Teď?“

A tak jsem šla. Šla jsem sbírat další zkušenosti, protože modelem jsem ještě nestála. A vzhledem k mému vzhledu už asi nebudu. „Proč sis mě vybrala?“ Tohle mě hlodá. Vypadám už od narození divně. Mám takové hysterické rysy. Takový napůl přemrštěný a napůl bezvýrazný obličej. Postavu mám spíš slovanskou ale ne na těch správných místech.
„Jsi hezká.“ Oznámí prostě a hrabe se přitom v kabelce.
Když jedeme výtahem, je kolem cítit dusno. Může za to ona protože se na mě úplně úchylně dívá. Jako není to úplně nepříjemné, ale… Dveře se otevřou a my jdeme chodbou k podkrovnímu bytu (přirozeně). Vytáhne klíče a odemkne. „Jsme tady.“
Je to nádherný světlý byteček. To že tam nejsou stopy nikoho jiného a že nábytek i vybavení je nové napovídá, že umělkyně Heda má buď bohaté rodiče, nebo je výdělečně velmi činná.
„Tak,“ řekne, „něco takového s tebou chci provést.“ Ukáže na stojan. „je to jenom náčrt.“ Se zájmem se na to podívám. Je to tělo. Nejspíš ženské tělo a je vyvedeno z pokroucených širokých pruhů. Připomíná to keltské čmáranice. Je to originální. To bezesporu.
A jestli se mi to líbí?
„Je to tvoje vize. Já jsem jenom předloha. Předloha do toho nemá co kecat, ne?“
V očích jí vidím, že se jí tenhle názor líbí. Pokýve hlavou.
„Fajn.“ Odmlčí se. „svlíkni se.“
„Cože?!“
Nastane tichá patová situace. Rychle zauvažuji, jestli mi mělo být od začátku jasné, že se pro umění musím vzdát oblečení nebo si se mnou Heda jenom hraje.
„No tak,“ šeptne úpěnlivě, „ jsme ženské, ne? A na tom obraze tě nikdo nepozná.“
Chci jí vysvětlit, že to není všechno zas tak jednoduché, ale slova se ujme ona. „Já vím že ti to připadá jako čmáranice a že ti připadá zbytečné se kvůli tomu svlíknout, ale … bude to tvůj obrys, tvůj otisk…“ „Jo, to já chápu…“
„Tak co potom? Stydíš se?“
Je mi blbé říct že jo. Ale zároveň cítím, že zakopaný pes je tady. Je v tom nelítostném pohledu té copánky rámované tváře. Sedne si na zem se zkříženýma nohama a podívá se na mě. Váhavě si sednu naproti. Vezme mi tvář do dlaní a natočí ji. Poté mi sklouzne dlaněmi po ramenou dolů a soustředěně se na mě zadívá. „Myslím že nemáš důvod se stydět.“prohlásí profesionálně, „ale nebudu tě do ničeho nutit. Přijď zítra. A řekni mi jestli jo nebo ne.“ Je mi to trochu blbé, ale zvednu se a odejdu.

Nechápu proč mě to tak vzalo. Nikdy mi nevadilo se svléknout před osobou stejného pohlaví. A to že mě bude ta osoba kreslit, to by mi asi taky bylo úplně ukradené. Ještě si párkrát řeknu, že jsem naivní, pitomá a trapná a pak na to chci přestat myslet. Jenže se mi to nedaří. Když přijdu domů, David se mě zeptá kde jsem byla.
„U kámošky.“ pravím.
Kývne a vrátí se k notebooku. Postavím se za něj a políbím ho na krk. Cítím ještě míň než obvykle. Vstane a začne mě líbat. Nějak se dostaneme na postel. Nějak se bez většího problému octnu bez šatů. On se bez většího problému dostane do mě. A já se po chvíli také začnu věnovat umění, tentokrát dramatickému, a zahraji mu překrásný orgasmus. Když mu zabořím ruku do vlasů, hrkne ve mně. Čekala jsem totiž, že ucítím pevně utažené copánky. Svalím se na polštář. Zmatená.