Čáry III. - Bezohlednost (Crueldad)

Anotace: Láska je mor. Márquez

Den na to k ní nejdu. Jsem úplně mimo. Nechce se mi tam. A k tomu musím být s intoškem, protože hned zítra odjíždí. Potřebujou ho k nějakému výzkumu nebo co to. Moc jsem ho neposlouchala, když mi to oduševněle líčil.
A tak jsem tady sama. Sama se svými myšlenkami a pochybnostmi. Což je ten nejhorší duševní stav, kterého můžete dosáhnout.
A tak, když bylo asi půl deváté večer jsem se prostě zvedla a šla jsem vstříc Hedě a jejímu modernímu umění. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, že by tam třeba nebyla. Prostě jsem zazvonila a modlila jsem se ať tam je. Načež jsem se zas chvíli modlila ať tam není. Načež otevřela. Měla na sobě župan. Tvářila se překvapeně. „Pojď dál.“
Šla jsem. „Už to vím jistě.“ řekla jsem pevně.
„Takže jo?“
Přikývla jsem.
„Dobrá. Můžem hned začít.“
„Jo? A máš tady dost světla?“
Šla k oknu, zatáhla přes něj závěs a poté rozsvítila opravdu brutální zářivku. Po pokoji se neslo silné bílé světlo. Nepřirozené a nelítostné. Kousla jsem se do rtu. Ale ona se na mě nedívala. Upravovala si stojan a chystala si tužky. Rozepnula jsem si šaty. Vzhlédla ke mně a povzbudivě se usmála. Pak přitáhla od stěny futon a položila na něj bílé prostěradlo.
S pohledem upřeným k parketové podlaze jsem se zbavila podprsenky a sundala si kalhotky.
„Lehni si.“prohlásila Heda nezúčastněně a dál něco prováděla za stojanem. Položila jsem se na bok. Byla jsem hrozně prkenná. Bylo to horší než když jsem přicházela o panenství. Bylo to jako by mě něco dusilo. Najednou se na mě podívala. Šla ke mně. Potlačila jsem reflexivní stočení se do klubíčka. Klekla si a chytila mě za ruku.
Pak mi shrnula vlasy z obličeje. „Lehni si na záda. Jo… takhle je to fajn. Pokrč koleno a tuhle nohu natáhni… a ruku dej přes hranu a úplně volně dolů. Jo.“ Vrátila se ke stojanu a soustředěně mě škrábala na papír. Já jsem ale pořád byla jako z kamene. Pořád jsem cítila místa kde se mě dotkla. A ona zas musela cítit, že jsem totálně nepřirozená. Že vůbec nesedím k jejím propleteným pruhům. Odešla. A já se začala bát. Co když někde je a směje se mi? Otřásla jsem se. Ale ona byla hned zpátky. Nesla velkou peřinu. Roztřásla ji a dala mi ji něžně přes nohy. „Můžu jít k tobě?“zeptala se. „Jjo.“
Neovládla jsem se a opatrně ji pohladila po vlasech. Její copánky byly přesně takové jaké jsem je čekala. Pevně ale poddajně kryly její hlavu plnou nápadů. Dívala se na mě. Nehodnotila. Prostě se dívala s tichou úctou ke všemu co jí bylo tak svaté. Lidské tělo je svaté umělcům. Protože ať chtějí vyjádřit cokoli, nakonec to vyjádří skrze tělo.
Opřela si hlavu o loket a zadívala se mi do tváře. Bylo to zvláštní. Byla jsem vzrušená, ale ne napjatá. Necítila jsem trhavé nutkání k něčemu až moc určitému, které bych cítila kdyby se nade mě nahnul chlap.
Tohle bylo jiné, zemité, původnější. Snad i přirozenější, co já vím. S klidnou důstojností hodnou vzdělaných slečen našeho raně dospělého věku jsme se políbily. Opřela se rukou vedle mé hlavy a klidně jsme se líbaly dál. Pochvíli se nevtíravě dotkla zahřátými rty mého krku a svezla hlavu na moje prsa. Ležely jsme, ona přemýšlivě a já zmateně.
Pak šla zhasnout neosobní, blýskavé světlo zářivek. Když došla zpátky ke mně přitiskla jsem se já k ní a pocítila jsem neuvěřitelné uklidňující pocit smíření - smíření s danou situací, s ní, se světem, s vesmírem. Prostě to co občas přichází po sexu. Nebo před smrtí. Akorát tentokrát bez sexu a pokud mě do minuty neskolí mozková mrtvice, tak i bez smrti.

-

„To si ještě nikdy nikoho neudělala pusou? Musíš se trochu soustředit!“ Nabádá mě se smíchem. Leží na zádech s pokrčenými koleny. Opírám se jí o nohy a směju se s ní.
„Pochop že jsem jednak manuálně úplně nezručná…“
„Respektive orálně nezručná…“opraví mě pobaveně
„A k tomu nemám na kom trénovat, jelikož můj přítel má asi nějakou poruchu citlivosti.“
„Poruchu citlivosti?“
„Jo, mám podezření že nepozná jestli ho má v něčí puse nebo ve vysavači.“
Heda má obličej na polštáři a dusí se smíchy.
„Ach zlato, ty máš, ale vkus…“odmlčí se a pak zvážní, „měla by ses s ním rozejít. Není to vůči němu úplně fér, i když je to kretén.“
„Asi budu muset.“
Vlastně mě k němu už vůbec nic netáhne. Dost se změnil. Je teď jiný. Je divný. Majetnický. Začíná mi připadat jako z jiné planety. Dřív si alespoň hrál na tolerantního, ale teď… Je jako nějaký přiblblý pravičák. Dokonce má krátké vlasy. Myslím, že přestal kouřit. A vyhodil mi trávu do záchodu. Splachoval moje slabé tři gramy a tvářil se u toho jak Mirek Dušín. Připadala jsem si jako v psychiatrické léčebně.