Zakázaná láska

Anotace: 19. Díl - Všichni proti všem

19. Všichni proti všem

Zabalila jsem se do deky a chtěla dnešní noc strávit venku na zahradě. V domě jsem se dusila, takže jsem si připravila dvě lehátka těsně k sobě a lehla si, abych mohla pozorovat hvězdy. Vzpomněla jsem si na časy, kdy jsme takhle utíkali s Martou nahoru na půdu a pozorovaly hvězdy, zatím co nás hledala vychovatelka. Tehdy nám bylo dvanáct let a před problémy jsme mohly lehce utéct. Teď je to však jinak, protože už nejsem jedním z dětí z dětského domova. Mám rodinu, která mě má ráda tedy až na Anetu, ale hlavně splnil se mi sen, najít svého otce. Nikdy jsem to neřekla nahlas, ale přála jsem si to pokaždé, když padala hvězda. Vlastně jednou jsem měla jiné přání a to když mě ve své náruči hřál Leoš. Tenkrát jsem chtěla zůstat takhle napořád a jak se zdá dnes je tomu zcela jinak. Nejraději bych byla, kdyby byl co nejdále ode mne a já ho mohla vypustit z hlavy jako nepotřebné informace.
Ani nevím kdy jsem usnula, ale probudilo mě morko na obličeji, takže zřejmě padla rosa. Ovšem nebyly to kapky rosy, ale někdo na mě stříkal vodu. Otevřela jsem pořádně oči a viděla Robina jak sedí vedle bazénu a ruku si namáčí v té studené vodě. „Konečně si vstala šípková Růženko“ usměje se. „Jenže to není fér tu probudil princ a polibkem“ zazoufala jsem si a poposedla, abych na něho viděla dobře. „Já bych ti ten polibek klidně dal, ale ty by jsi toho mohla litovat“ posmutní a přisedne na kraj mého lehátka. „Hledal jsem tě tu včera večer, ale vaše sousedka mi řekla o Anetě, že musela jet do nemocnice a ty s Leošem jste jí doprovázeli.“ Jen přikyvuji přesně tak to bylo. „Tak jsem se vrátil večer a potkal ho u vchodu.Byl docela usměvavý když odcházel tak jsem se bál, že se mezi vámi něco stalo. Pak mi ale došlo, že jsi férová holka a nespala by jsi s klukem co čeká rodinu?“ Jeho otázka je velice nepříjemná a proto se rozhodnu mu vše vyklopit. „Nikdy bych takovou blbost neudělala, ale to z důvodu jiného než je Anetino těhotenství, které mimochodem hrála.“ Docela se tomu ani nediví, prý by tomu i věřil, že je Aneta tak podlá a hlavně vypočítává. Souhlasím s ním a proto se na něho usměji. „Už jsem ti řekl, že ti úsměv sluší?“ zeptá se a přiblíží k mým rtům. „Dost, nechci nic uspěchat. Nejprve bychom si měli vyjasnit několik důležitých věcí“ upozornila jsem ho výhružně. Jen váhavě přikývl a vytáhl z kapsy ten pytlík s kokainem. „Je to tvoje nebo ne?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. Přece by mi nemohl lhát, když přišel až sem. „Je“ odpověděl se sklopenou hlavou. „Jak dlouho to bereš?“ zajímaly mě všechny podrobnosti. „Asi tak dva měsíce. Chtěl jsem přestat, když jsem poznal tebe ale nešlo to. Musím se vrátit na kliniku a začít se opravdu léčit. Já chci být s tebou a radovat se ze života po tvém boku, nedoufám však že by ty jsi ho chtěla trávit po boku narkomana?“ Přímo mi čte myšlenky a proto se ho snažím uklidnit a nabídnu mu pomoc. Slíbím mu také, že za ním budu chodit každou volnou chvilku a společně to zvládneme. Jen by mě zajímalo co na to jeho rodiče. „Ty to opět těžce nesou a proto jsem se sbalil a odešel z domova. Nemám tedy kde bydlet a na léčení nastupuji až po neděli. Takže mohla by jsi mi poskytnout střechu nad hlavou na dnešní noc?“ Souhlasně přikývnu a zavedu ho rovnou domů, aby si tam mohl uložit tašky. Pak mi pomůže udělat dobrou snídani, která vyláká i tátu. Dokonce mu spraví náladu a ke včerejšímu tématu se navrací.

Zlom však nastane jakmile se odpoledne z nemocnice dostanou Aneta a teta. Je mi jasné co bude následovat, ale utíkat před jejími výčitkami nechci. Ona si však vymyslí lepší pomstu a zničí tak tím Robina tak mě. Při společné večeři se začne Aneta vyptávat na Robina, proč je najednou u nás a ne doma. „On zapomněl klíče a jeho rodiče nejsou doma“ odpověděla jsme za něho a v jejích očích četla jasnou hořkou pomstu. „To je divné, protože mi je dnes viděli na náměstí, když jsme jeli domů“ zapochybuje a tím mě dostane do úskalí. Robin se však začne hájit sám. „Jestli ti vadí moje přítomnost tak klidně odejdu?“ zeptá se jí přímo. Aneta třískne příborem a rozzuří se. „Jo vadí mi to, protože nechci sedět s klukem co bral drogy u jednoho stolu. Člověk nikdy nevím co může chytit a on jí z naše nádobí jako by se nechumelilo!“ Moje ruka ztuhne a zvednu hlavu od talíře. Nejprve zachytím Robinův naštvaný pohled a pak další vypadají podobně a to tátův. „Ty se kamarádíš s tímhle“ ukáže na Robina povýšeně. „Jo“ špitla jsem a utřela pusu do ubrousku. „Jak jsi mi mohla přivést narkomana až domů. Copak nechápeš jaké nebezpečí nám všem hrozí, může být nakažený jak říkala Aneta.“ Nemohla jsem takové řeči poslouchat a proto jsem vystartovala. „Tohle není pravda, on sice bral drogy, ale dnes mi přišel říct že se půjde léčit. Kvůli mně a já hov tom nenechám. Mám ho ráda“ přiznala jsem bez okolků. Táta položil lžíci, kterou držel v ruce a chytl Robina za rukáv. „Nikdy ti nedovolím, abys mi moji holčičku sebral a nějak jí tím svinstvem ublížil“ začne s ním lomcovat. Proto se s tetou vložíme mezi ně, neboť Robin má urážek dost. „On mě do ničeho nenutí a dokonce nebýt toho, že jsem to včera zjistila tak to ani nevím. Je to hodný člověk jen potřebuje pomoc“ snažím se tátu uklidnit. Jediné co však přijde je další vlna výčitek. „Nikdy ti nedovolím stýkat se s tímhle klukem. Ať okamžitě vypadne z mého domu a našeho života. Pokud se chce léčit tak ať to udělá, ale věř mi že narkoman zůstane narkomanem na vždy. Tu minulost mu nikdo neodpárá a ty půjdeš zítra semnou na kliniku, abych ti udělal testy jestli jsi mluvila pravdu a drogy jsi nezkoušela!“ Okamžitě ztuhnu takovou ránu jsem nečekala ani omylem. „Ty mi nevěříš?“ zeptala jsem se smutně. „Nechci mít pochybnosti“ odvětil a pustil konečně Robinovu ruku. Teta se jen zamračila a konečně promluvila. „Copak to je normální, abys svou dceru obviňoval z něčeho tak podlého. Kdyby něco brala tak bychom na to přišli, ale asi jsi ještě nepochopil jak prudce inteligentní je na to, aby věděla co může a co ne.“ Ovšem ani to nepomohlo a táta vyhnal Robina, přesně jak říkal. Měla jsem toho dost a proto jsem se vydala za ním do pokoje, kde si postupně bral všechny svoje věci. „Robine já se moc omlouvám. Myslela jsem si, že je jiný ale jak se ukázalo tak jsem se zmýlila. Jestli chceš půjdu s tebou a slibuji, že svůj slib o pomoci dodržím.“ Robin upustí tašky a prudce mě k sobě přitáhne, aby mě mohl políbit a obejmout. Propadám se do neznáma a doufám, že všechno se mi to jen zdá a mi spolu budeme moci navždy být. „Miluji tě Lauro a kvůli tobě to zvládnu. Dej mi prosím nějakou tvou fotku, ať tě mám stále u sebe“ poprosí mě. Nedokážu už slzy déle držet a proto se rozbrečím a začnu hrabat nějakou fotku. Nakonec najdu fotku na které jsme spolu vyfocení na zámku v zoo. Okamžitě jí roztrhnu a tu s půlku kde jsem já dám jemu a tu druhou si nechám. Přímo jí pevným držením muchlám. „Budu tady čekat“ slíbím mu velkoryse. Souhlasí semnou a naposledy políbí než opustí můj pokoj. Koukám ještě z balkónu a všechny naděje ve mně vyhasnou jakmile opustí naši zahradu. Ještě jednou se otočí a zamává mi a pošle vzdušnou pusu.

S Anetou si to vyřídím hned následující den, kdy jsme doma sami neboť starší členové rodiny jeli do divadla. Jakmile se vrátí se Zinou dám jí co proto. „Jsme tady sami holčičko a tak bych si z tebou chtěla trochu popovídat“ zastavila jsem jí hned v obývacím pokoji. „Css, nemám na tebe čas. Musím si připravit se Zinou věci do školy“ odbyla mě a společně stou druhou se začali smát. Nedovolila jsem jí, však vylézt ani na první schod a stáhla zpět k sobě. „Musím s tebou mluvit a neptala jsem se jestli čas máš a nebo nemáš. To co jsi včera udělala u večeře byla ta největší sviňárna co znám. Nikdy jsem nepoznala tak závistivého člověka jako jsi ty. Myslí si však, že jsi tím něco vyhrála?“ zeptala jsem se podrážděně. Její obličej zrudne až ke konečkům blonďatých vlasů. „Chtěla jsem se ti pomstít za to, že jsi mi sebrala Leoše a za moje miminko“ zasyčela nenávistně. Dost mě tím pobavila „tak to je super hele, ale ani za jedno nemůžu já. Leoše jsi odehnala sama svým chováním a hlavně ten kluk je dokonale zblázněný do mě a dítě, to myslíš to vymyšlené?“ Zina která, celou dobu jen poslouchala se zarazí a obrátí se přímo na Anetu s otázkou. „Ty jsi přece o to dítě přišla, když tě bouchla do břicha?“ Ty dvě mě přímo baví, pomyslím si. „Já..“ začne hledat výmluvu Aneta a já to za ní ráda dopovím. „Ona ti taky lhala. Nikdy těhotná nebyla, to všechno bylo aby si udržela Leoše. Jenže ho ztratila na dobro!“ Jak se však zdá i Zině se její lži nelíbí protože si beze slov strhla řetízek z krku a hodila jí ho k nohám. „Já myslela, že jsme kamarádky, ale ty opravdu máš nejraději sebe. Takže si můžeš lhát tak vlastnímu svědomí!“ Musím uznat, že mluvila pravdu a proto zatleskám a ona nato opustí náš dům. To největší rodeo mě teprve čeká. „Nechci ti nic říkat, ale právě jsi mě naštvala a dostaneš za to po pusince“ začne vyhrožovat. „Už se těším“ pošlu jí pusu. Vrhne se na mě jako hladová saň a proto se hned bráním. Rveme si všechno co se dá, od oblečení po vlasy ze kterých by mohly udělat paruku. Řevu je taky hromada, takže myslím že se sousedi musí dost divit. V jedné chvíli se dokonce povede Anetě utéct na zahradu, jenže jsem jí hned v patách a hodím ji do bazénu jen to šupne. „Tohle je za Robina, musíš zchladnout“ vysměji se jí, když se drápe ven. Proto jí strčím zase zpět. „Tohle je za to jak jsi onehdy urážela moji kamarádku Martu“ odvětím, když se opět vynoří. Vypadá jako vodník a voda jí kape z těch cárů oblečení. „Já se nedám jen tak“ upozorní mě. „Bože, tak o tom jen nemluv a pojď“ provokuji, protože když jsem se tak hezky rozzuřila, tak to dokončím. Jenže Aneta mě převeze a vezme do ruky lopatu co leží kousek od ní. „Chcípni ty mrcho, nezasloužíš si žít a mít tohle všechno. Jsi z dětského domova a tam taky patříš. Několikrát jsem ti to dala najevo a když to nechápeš, tak tě pošlu na onen svět. Tam nikoho obtěžovat nebudeš“ vykřikne zuřivě. Pochopím, že nejde o srandu a proto hledám způsob jak se bránit. „Co tím získáš prosím tě“ zeptám se jí a couvám co nejdále od ní. „Klid“ vykřikne a rozmáchne se lopatou. Ucítím bolest na své ruce, kterou jsem si dala před obličej, abych ho skryla. „Nebuď srab“ vybízíme se smíchem a dál mává lopatou kolem sebe. „Přestaň sakra, to není normální“ křičím na ni, aby se vzpamatovala. „Tak já tedy přestanu, ale ještě jednou to zkusím jo“ zasměje se a opravdu lopatu opět pozvedne. Rychle se schovám a čekám další bolest v rukou. Nic ale nepřijde jen se ozve její pláč a proto se divím co se stalo. Zjistím, že už není ta která lopatu drží v ruce, ale majitelem je pro tuto chvíli Leoš. Zhluboka oddechuji, zatím co on ji drží v náruči a posunkem ruky mi napoví, abych zavolala nějakou pomoc. Poslechnu a zavolám tátovi, abych mu vylíčila co se stalo. Slíbím i okamžitý návrat a proto se vrátím na zahradu, kde Leoš objímá Anetu, která pláče a tiskne se k němu. Tohle je ten nejhorší pohled a to na naprosto psychicky zhroucenou osobu. „Děkuji ti za pomoc, nevím jak dlouho bych jí ještě od sebe udržela“ řeknu jakmile se na mě podívá. „Teď mlč a nerozptyluj jí prosím“ řekne a pohladí Anetu po vlasech. Zalíbí se jí to a proto se usměje a políbí ho na tvář. Je mi jí najednou děsně líto, protože po tomhle záchvatu jí jistojistě pošlou na léčení. Schylovalo se k tomu už, když si začala vymýšlet těhotenství a teď to potvrdila, že potřebuje odbornou pomoc.

Táta dorazí s tetou hned po hodině a najdou nás všechny tři na zahradě. Teta to samozřejmě nechce připustit a tak tátovi odporuje, že léčení je přehnané. Když se však přidá i Leoš a popíše co všechno se mohlo stát, kdyby mě zabila tak souhlasí a chce, aby se o ní někdo postaral. Dnešní noc stráví ještě doma, ale zítra ráno ji odvezou do nějaké léčebny na kterou jim dá Leoš kontakt. Teta jí proto jde uložit a já zůstanu s tátou a Leošem sama. „CO se stalo, že takhle zaútočila?“ zeptá se táta a obejme starostlivě okolo ramen. „My jsme se zase pohádali a nějak se to zvrtlo“ přiznám. Leoš jen zakroutí hlavou. „Ty vaše hádky to je děsné. Copak se nedokáže domluvit, kdyby jste alespoň přemýšleli nad následky. Vezmi si, že kdybych nepřišel tak tě mohla zabít a šla by si sednout.“ To vím sakra i bez něho a proto jen tiše mlčím a poslouchám. „Jsme ti za tvou pomoc vděčni, ale prosím neházej všechnu vinu na ní“ uklidní ho. „Proč jsi vlastně přišel?“ zeptá se ho na zásadní otázku, která mi v hlavě vězí už dobrou chvíli. „Chtěl jsem si promluvit s Laurou a omluvit se za včerejšek. Měl jsem v hlavě a nevěděl co povídám. Jestli můžeš prosím tak mi odpusť“ usměje se. „Odpouštím“ oplatím mu úsměv a odejdu do domu.