Šťastný začátek

Anotace: Nečekaný dopis, který mění život.

"Hrozně tě miluju," řekla jsem mu a schoulila se k němu.
"Jooo, já tebe taky," odpověděl, aniž by se na mě podíval a dál sledoval fotbal.
To ten večer krásně začíná. Pomyslela jsem si a bezmocně si vzdychla

S přítelem už jsem rok. Bydlíme spolu a užíváme si lásku toho druhého. Když nad tím tak přemýšlím, tak si tu lásku užívá pouze on. Už od něj neslyším to krásné slovo "Miluji tě" slyším jen znuděné náhražky, které říkají "Dej mi pokoj." Už mi nechystá romantické večeře, vždy když jsem přišla z práce, nebo měla těžký den. Teď sedí buď u televize, nebo u počítače. Vytratil se z něho ten romantický chlapík, kterého by si každá žena přála. Stal se z něho nudný stereotyp. To jsem nikdy nechtěla.

"Co se s tebou děje?" zeptala jsem se naštvaně.
"Nic..nic zlatíčko, jenom jsem dneska hrozně unavený, radši si půjdu lehnout," odvětil a odešel do ložnice.
Chtělo se mi brečet, řvát a rozmlátit co mi přijde pod ruku.
"To nemá cenu," řekla jsem potichu a po hodině koukání, jak se říká do blba, jsem si šla lehnout.
Ráno jsem vstala a celá rozespalá si šla udělat kafe do kuchyně. Po vypití svého obvyklého ranního šálku kávy jsem se šla obléknout do práce. Když jsem vešla do ložnice něco nebylo v pořádku. Obvyklé pohozené věci tam nebyli a na Lukášovo posteli ležel dopis. Otevřela jsem ho a začala přejíždět písmenko po písmenku.

Milá Evo

Moc mě mrzí, že ti to musím napsat, ale jinak to nešlo. Měla jsi pravdu. Něco se semnou děje. Nechtěl jsem tě tím zatěžovat, nebo spíš ti ublížit. Našel jsem si novou přítelkyni. Proto jsem byl pořád na počítači. Prostě už jsem k tobě necítil to co dřív. Asi se to mělo stát. Vzal jsem si jen nejnutnější věci. Zbytek vyhoď. Nebudu je už potřebovat. Začínám nový život v Londýně. Stěhuju se tam s Lindou. Tak se jmenuje. Neboj se, už mě nikdy neuvidíš. Mrzí mě, že jako zbabělec jsem ti to napsal, ale nemohl bych se ti podívat do očí. Takhle je to pro oba snazší. Doufám, že i ty začneš nový život a někoho si najdeš.

Promiň Lukáš

Slzy mi pomalu začaly stékat z tváře. Dopis jsem roztrhala a hystericky se rozbrečela. Byla jsem na něj naštvaná, ale stále jsem ho milovala. Nevěděla jsem, co mám dělat. Práce. Napadlo mě jako první. Když pracuju, nemám čas přemýšlet o svých problémech. Oblékla jsem se a vyšla ze dveří. Venku krásně svítilo slunce. Stále jsem měla ještě opuchlé oči od brečení. Nějak jsem zapomněla, že mám pod sebou ještě schod a šlápla jsem do prázdna. Už jsem se viděla rozpláclá na zemi, když v tom mě někdo chytil.
"Jste v pořádku?" zeptal se muž, který mě chytil
"Ano jsem, děkuji," odvětila jsem se a pořádně si ho prohlédla.
"Já jsem Martin," představil se.
"Já jsem Eva," odpověděla jsem a neubránila se úsměvu.
"Bylo by nepřijatelné, kdybych vás někam pozval?"
"Vůbec ne," odpověděla jsem pohotově a vzpomněla si na pasáž z Lukášova dopisu
"Doufám, že i ty začneš nový život a někoho si najdeš."
Tak doufám, že tohle bude můj šťastný začátek.