Upíři existují! II.

Anotace: Zbytek toho skoro pravdivého příběhu... upíři vážně existují...nekecám!

Potkám svého bývalého spolužáka, kterého jsem neviděla už 3 roky. Najednou mi před nosem prolétne láhev čehosi.
„Dáš si?“ ptá se mě nějaký ten týpek z řad metalistů.
„Co to je?“ zeptám se a dívám se na etiketu láhve.
„To už není aktuální,“ usměje se onen metalista.
„A co to je?“ opatrně číchám, myslím, že tuším, co to je.
„Domácí.“
„Co?“
„Slivka,“ usměje se zase. Pěkně se směje.
„Tož když jinak nedáš,“ přikývnu nakonec a loknu si.
„Hmmmm,“ zamručí obdivně a převezne láhev. „Mimochodem jsem Marek,“ podá mi ruku.
„Natali,“ podám mu svou.
Usměje se mile a mrkne na mě. Poté odejde nalít tu slivku do dalších lidí.
Mezitím mi volá můj odvoz. Řeknu, že už jdu a beru si věci. V tom přijde Marek.
„Druhé kolo,“ mrkne na mě a strčí přede mě láhev slivovice.
„Co za to?“ zeptám se ho koketně a postavím se blíž k němu.
„Co bys tak chtěla?“ zeptá se s lehkým úsměvem na rtech. Je vážně sladký.
„Co dáš?“ chytnu se ho za pas. Je bez trička, takže asi brzo omdlím.
„Co chceš?“ přitáhne si mě k sobě ještě blíž. Je o hodně vyšší, takže musím lehce zaklonit hlavu, abych na něj viděla. Skloní se ke mně a lehce mě políbí na rty. Zase se narovná, ale když vidí můj nespokojený výraz, opět se ke mně skloní a tentokrát je z toho pěkný francouzák. S úsměvem do mě nalije další slivovici.
„Už musím jít,“ řeknu, jen co polknu.
„Můžu tě doprovodit?“ obejme mě kolem pasu a postaví láhev na stůl. Nečeká na můj souhlas a míří k východu. Můj pohled ještě zabloudí k Radkovi, který sedí sám a nepokrytě na nás zírá. Na tváři vykouzlím sladký úsměv a dál už se věnuju jen Markovi.

Sotva vyjdeme z areálu, už mě přitlačí k autu a vášnivě mě líbá. Trochu drze se mu vythrnu a se slovy „On na mě čeká“ ho táhnu po cestě s sebou.
„Ty se motáš,“ směje se.
„Tys mě opil,“ obviním ho.
„Já?“
„Jo, ty, ta slivka byla tvoje!“
„Ale tys ji pila,“ obejmě mě pevněji a odtáhne trochu stranou od cesty, abych náhodou nevlítla pod projíždějící auto.
„Ale byla tvoje, takže ty za to můžeš.“
„Víš co? Takhle to bude jistější,“ vezme mě do náruče, takže se ho pevně chytím kolem krku a zahledím se mu do těch jeho krásných čokoládových očí.
Po dvaceti metrech mě postaví zpátky na zem. „Už to nedávám, zas tak dobře na tom nebudu,“ směje se a v zápětí mě opět líbá.
„Jsem tak trochu upír,“ upozorňuje mě.
„Jasně, nebudeš sám,“ směju se.
Kousne mě do krku.
„Hey, co děláš?“
„Tak si kousni taky,“ kousne mě znovu. Taky si kousnu. Začne mi opět znovit mobil.
„Jdeme, čeká na mě!“
„Kdo?“
„Odvoz,“ táhnu ho za sebou.
Za chvíli mě opět opře o auto a líbá. Tedy líbá a kouše. Jeho ruka se vydá udělat průzkum pod mé tričko.
„Hey! Jdeme,“ táhnu ho zas kousek dál. Tak se střídavě přetahujeme, každou chvilku se zastavujeme... Nakonec asi po půl hodině dospějeme k cíli.

Druhého dne ráno mi matka zakáže veškeré rockfesty a podobné akce. Krása. Krk mám fialovorudý. Rozkousaný a plný cucfleků. Skvělý... Mám úžasnou kocovinu, takže celý den proležím.

Další den máme domluvené rande. Jen co ho uvidím vrazím mu facku.
„Za co?“ ptá se udiveně.
„Za to, žes mě opil, a za to, že kvůli tobě nesmím na rockfesty,“ odpovím a dlouze ho políbím. „A tohle bylo bolestné,“ usměju se.

Chodíme spolu už půl roku a ještě mi neprokousl tepnu. Není to milé? Stejně ho miluju.