Strasti lásky

Anotace: 10. díl - Spěchej pomalu

10. Spěchej pomalu

Nevím proč, ale o tom co se stalo o víkendu jsem si musela s někým promluvit a proto jsem zavolala Janě, abychom se sešli. Souhlasila a proto jsme si dali sraz dnešní odpoledne. Vyrazila jsem proto do školy o chvilku dříve a doufala, že začneme včas.
Jakmile jsem vpadla do šatny viděla jsem ubrečenou Natálku jak sedí na lavičce a pohupuje unuděně nohami. „Co tady tak brzo děláš?“ podivila jsem se. Ona zvedla hlavu a usmála se. „Čekám na tebe, protože se na tebe těším“ odpověděla. Vzala jsem si jí do své šatny a dovolila, aby se zatím prohrabala v mých kostýmech a oblečcích které jsem si odnesla z klubu. „To je krásný, ty jsi chodila hodně na maškarní?“ zeptala se zvědavě. Docela mě dostala tou otázkou takže jsem k ní přisedla a vysvětlila jí jak to je. „Víš já dříve pracovala jako tanečnice, ale trochu jiná. Tam se tancovalo v těchto kostýmech.“ Ona si nasadí mou škrabošku a protože jí padá tak jí zkrátím gumičku. „Chci to taky dělat až budu velká, protože je to krásné“ prozradí mi. Jen to ne, pomyslím si a škrabošku jí zase rychle seberu.
Děcka se sejdou včas a proto zopakuje lekci z minula a poté začneme dalším tancem. Vojtíšek už tak podrážděný není a dokonce se chvilkami k Natálce tiskne, až ustupuje ona. O přestávku ke mně dokonce přijde a podá mi růžičku. „To jsi zase ukradl před školou“ zeptám se pobaveně. „Stejně jsou divné, příště vám koupím lepší“ slíbí a dá mi pusu na tvář. Zůstanu zmateně koukat a nevím co se to děje. Přestanu nad tím však brzo přemýšlet, protože čas letí a dnešek mám s dětmi probrat sambu, která taky není tak lehoučká.

Celá nedočkavá čekám na smluveném místě a když má Jana půl hodinky zpoždění začínám na ní mít vztek. Konečně se objeví a celá udýchaná se začne omlouvat. „Letěla jsem jak jen to šlo, ale musela jsem něco zařídit. Představ se vrátili si naši a dozvěděli o Viktorovi.“ Pochopím proč se zdržela a proto jí ani nevynadám. „A co na to?“ zeptám se zvědavě. Jana však mávne rukou a nejprve si objedná pití. „No co by. Táta začal řádit a dokonce slíbil, že Viktora dostane z basy ven za každou cenu.“ Koukám, že spor bude pokračovat a já v něm hraji hlavní roli. „Dokonce byly za Viktorem a ten je požádal aby to tak nechali. Víš jakou udělali scénu styděla jsem se jako blázen.“ Poslouchám každé její slovo, protože když mluví o Viktorovi tak stále cítím motýli v břiše. „Myslíš, že mě vyhledají a budou se mě ptát jak to bylo?“ zděsím se. Jana pouze přikývne a dokonce mi nadiktuje číslo, které nemám zvedat,protože je to prý táta. Ráda poslechnu nechci se s ním do ničeho pouštět. Pak se však Jana vydýchá a uvědomí si proč jsme se dnes sešli. „No a teď povídej co ty a máma?“ Rychle její nadšení zase uklidním, protože nechci nic zakřiknout. „No viděli jsme se po dvou letech a prostě semnou mluvila jako by nic. Pak mě pozvala na celý víkend k nim domů.“ Jana se začne usmívat a dokonce pozvedne skleničku, aby si semnou připila. „Počkej, to přece není nic vážného. Třeba pojedu rychle domů až se pohádáme, neviděli jsem se dlouho“ položím skleničku zpět na stůl. „To je fuk, je to tvoje máma a je jasné, že i přestože jste se spolu nebavily tak tě má rada.“ Docela ráda bych tomu uvěřila a proto si s ní opravdu připiji.
Jana mě doprovodí až domů, protože bydlí kousek ode mě. „Pozdravuje tě Viktor“ řekne, když vedle sebe tiše kráčíme. „Jo a jak se má?“ zeptá se pitomě až se za otázku stydím. „No lepší to nebude hele, ale nestěžuje si. Dostal nakládačku takže má monokl“ svěří se mi. Je mi ho tak líto, ale nemůžu za ním jít, slíbila jsem to Honzovi a chci jednou něco dodržet. „Co ty a Honza jak vám to klape?“ zeptá se jako by mi četla myšlenky. „Normálka“ odvětím unuděně. „Takže to klape co?“ dojde jí rychle. Jen přikývnu, protože nám to opravdu zatím jde, tedy o divném víkendu u jeho rodičů a jeho potrhlé mámě jí neřeknu. Rozdělíme se na kraji ulice a slíbím jí, že jakmile budu u našich tak se jí ozvu jak to celé dopadlo. Ona mi zase na oplátku slíbí, že mě bude před svými rodiči naopak chránit. „Jo a pozdravuj ho“ upozorním ji nakonec. Nemusím říkat, koho ví to moc dobře a proto kývne a odejde. Chvilku jí ještě pozoruji a vidím v ní Viktora. Jsem tak zaujatá, že si ani nevšimnu přicházejícího Honzy, který se usmívá na všechny strany. Jde se svým kolegou zřejmě na každodenní obchůzku. „Ahoj strážníku“ zavtipkuji jakmile se přiblíží „Nazdárek slečno, copak takhle sama“ oplatí mi to. „No je horko a nechci být doma sama“ odvětím a pozdravím toho druhého. „Sama to není ani možné, taková pěkná slečna?“ přidá se k nám jeho kolega. „Bohužel, můj manžel je stále v jednom kole a na mě mu nezbývá čas a proto se musím prostě poohlédnout po jiných, neměl by jste zájem“ nabídnu se mu. Honza se zarazí a postaví mezi nás. „To by stačilo co“ řekne bez úsměvu. Jeho kolega to však bere pořád jako srandu a odstrčí ho. „Co blbneš tady slečna chtěla mě nevidíš?“ hraje dál svou hru. TO ho však rozzuří ještě více a pomalu s ním hodí o zem. „Přestaň prosím tě“ vykřiknu zoufale. „Podívej jak se tu chováš a já se mám uklidnit jo?“ začne se rozčilovat na ulici, až se na nás otáčejí lidé. Jen zakroutím hlavou a podám druhému ruku aby se zvednul. „Ti hráblo ne, jsme to brali jako srandu snad?“ začne se hájit. Honza ho však setře pohledem a mě chytne tak surově za ruku až to zabolí. „Jdi domů!“ poručí mi. Jen se mu vytrhnu a odkráčím s nosem nahoru, protože tohle podělal na plné čáře.

Incident z odpoledne má večer dohru jen co se Honza vrátí z práce a najde mě ležet u televize. „CO je k večeři?“ zeptá se bez pozdravu. „No nevím si něco dej, já nevařila“ odvětím a dál si lakuji nehty na nohou. „Už zase není nic k obědu, vždyť jsi celý den doma“ rozzlobí se a bouchne do stolu tak až praskne sklo. To nevydržím zase já a vstanu, abych ho seřvala hezky od podlahy. „Přestaň tady dělat scény, protože za dnešek už jich bylo dost ne. Pořád jsi ještě v mém bytě a nechci, abys to tu ničil“ vynadám mu. On však neposlechne a dokonce mi na bílí koberec shodí lak na nehty, který se okamžitě rozlije. „Co blbneš“ zděsím se a začnu ho okamžitě čistit, než to zaschne i když naprosto do sucha to nejde. Honza mě pozoruje a jen se směje. „Nevím co je tady tak vtipného“ odseknu. On se ke mně skloní a políbí na holá záda a pak obejme okolo pasu, aby mě jedním tahem převalil na záda a zalehl. „Co blbneš, jestli to nevyčistím tak se toho nezbavím nikdy“ začnu protestovat, ale on mi přidrží ruce za zády a začne svlékat. „Když není nic k večeři musím se nasytit něčím jiným“ usměje se a jedním trhem mi roztrhne tričko. To už opravdu běsním, protože bylo moje oblíbené a nakopnu ho do rozkroku. Jeho sevření povolí a proto využiji chvilky jeho nepozornosti a uteču než se vzpamatuje. Honza se však nekroutí bolestí dlouho a během chvilky zamnou dorazí do ložnice jako bůh pomsty. Ihned si vezmu deštník do ruky a začnu vyhrožovat. „Jestli se přiblížíš a nějak mi ublížíš tak dostaneš co si zasloužíš.“ Samozřejmě se nebojí a jde ke mně, takže couvám jak jen to jde. „Stůj a ani se nehni“ vyhrožuji dál, on ve však jen usměje a jedním tahem mi deštník sebere z ruky, takže odletí do rohu a já se zase musím bránit jen rukama. Rychle si vybavím nějaké chvaty, které jsem se naučila na těch pár hodinách juda a zkusím jestli ho také ovládá. No dost ho tím jak se zdá překvapím, když se kroutí opět na zemi. „Copak ti opravdu šiblo, chtěl jsem tě jenom postrašit a ty mě tu mrzačíš“ začne lamentovat. „Nemáš nic zkoušet a jestli máš opravdu hlad tak se seber a vypadni“ strčím do něho prudce. Honza mi však ránu vrátí, takže zavrávorám a při dopadu ucítím jak se o něco bouchnu do hlavy. „Promiň“ začne se omlouvat hned a snaží se mi pomoci. „Vypadni“ vykřiknu a chci vyskočit na nohy. Bohužel mě bolest v hlavě zradí natolik, že klesnu zpět a musím se pomalinku stavit. „Já nechtěl, ale ty jsi mě vyprovokovala. Už dnes odpoledne jsi se chovala jako levná coura“ začne mě pomlouvat ještě k tomu všemu. „Proč tu tedy jsi, když jsem tak hrozná?“ položila jsem mu záludnou otázku. Honza ke mně přišel a chtěl mě chytit za ruku, což samozřejmě nedovolím bohužel však neudržím rovnováhu a skácím se k zemi. „CO je ti, máš něco s hlavou co?“ začne se strachovat. „Jo ale to není tvoje starost“ odseknu mu. Honza však i přes moje protesty mě vezme do náruče a donutí zajet na pohotovost. Najedou se stará, ale před chvilkou mě klidně uhodil.
V autě ve svém dialogu pokračuje. „Nechci, aby sis myslela něco špatného. Prostě jsem neudržel nervy na uzdě, ale uhodil jsem tě opravdu nerad.“ Odpovídám a raději si leduji hlavu na které se mi tvoří boule. Doufám, že to nebude nic vážného protože musím vyřešit jednu důležitou věc a to přestěhování Honzy pryč. Nechci ho mít vedle sebe, když se chová takhle.
V nemocnici mě pošlou na rentgen a když se mě zeptají od čeho bouli mám, zalžu a svedu to na spadnutí ze židle. Mohla bych ho jednou větou poslat za Viktorem, ale bohužel jsem slaboch.
Díky bohu všechno dopadne dobře a jedná se jen o obyčejnou bouličku, která vznikne normálním způsobem i třeba na hlavě, tudíž můžu jet domů. Vyberu si však městskou dopravu. „Neblázni, přece jsem se už omluvil“ začne žadonit Honza. „To nestačí, dej mi pokoj a prosím tě vrať klíče od bytu“ nastavím k němu ruku. Chvilku jen tak stojí a čeká že si dělám srandu, ale když si poklepu na dlaň položí mi na ně dva klíče. „Ráda jsem s tebou byla, ale jak vidíš tak to nejde“ odvětím a chci jít. „JE konec?“ zděsí se. „To se uvidí“ odvětím tiše a zmizím v tramvaji. Honza pozoruje jak odjíždím a když se začne tramvaj stáčet tak zvedne ruku a zamává. Přestanu na něho zírat a klíče schovám do kapsy.