Předurčená - 2.kapitola

Anotace: Další dílek mé povídky :P Doufám, že se bude líbit :)

První, co jsem pocítila, když jsem se začala pomalu probouzet, bylo, že mě třeští hlava. Nehorázně mě duněla a to i přes to, že jsem jen ležela.

Ležela? Co se stalo? Vrtalo mi pomalu hlavou a já začala pomalu otevírat k sobě slepená víčka. Čekala jsem, že mě oslepí světlo, které by normálně mělo přicházet z oken, avšak po chvíli už jsem si uvědomila, že je noc.

V pokoji byla tma a já hleděla nad sebe na nafialovělá nebesa, nemohouc si rozpomenout, co jsem vlastně celý den dělala.

Začínala jsem mít neblahý pocit, že mě někdo pozoruje, a tak jsem se ohlédla. U nohou postele stál ON.

Vzpomněla jsem si.

Strachem jsem vyskočila na nohy, nevnímajíc bolest, která mi pulzovala spánky a rukou jsem si podvědomě při tom zajela ke svému krku. Nic. Nic jsem nenahmatala.

Žádné upíří kousnutí.

Že by si před tím hrála pouze jen má představivost?

„Musel jsem tě opravdu hodně vyděsit,“ začal muž, „a za to se ti velmi omlouvám. I když to tak předtím nevypadalo, nemám v úmyslu ti ublížit. Proto si ještě prosím lehni, nevypadáš zrovna nejlíp,“ požádal mě, přičemž kousek couvl od mé postele.

To si snad myslí, že mu budu věřit??

Přesto se ale po chvíli alespoň posadím na okraj postele, protože se mi začne trochu motat hlava.

„Kdo jsi?“ zeptám se, když se opřel o stěnu za sebou.

„Jmenuji se Eivic a jsem… upír, ale to už sis zřejmě uvědomila,“ pousmál se na mě, ale dost viditelně se při tom snažil, aby nebyly vidět jeho zuby. Na jeho odpověď jsem dlouze přikývla.

„Ale co… co tady někdo jako ty vůbec dělá?“ Eivic se znovu usmál.

„To je jednoduché. Pokud víš, tak zde v tomto zámku již pěkných pár desítek let nikdo nežije. Poblíž nejsou žádná velká města ani nic podobného, kde by se vyskytovali lidé. Snad až na jednu malou školu, ale ta je odtud také celkem daleko. Proto bylo pro mne a mého pána vhodné se zde zabydlet. Na místě, kam nechodí lidé,“ vysvětlil. Hrůzou se mi sevřelo hrdlo.

„Tvého pána? Vás je tu víc?“ zhrozila jsem se.

„Jsme jenom dva. Ale myslím, že bys za to měla být ráda. On byl ten, kdo mě dnes ráno zastavil dřív, než jsem ti stačil něco udělat. Opravdu mě to mrzí, za normálních okolností bych něco takového neudělal. Když jsem tě však uviděl, nešlo to už zastavit. Má žízeň byla v tu chvíli prostě silnější než vůle.“

„Proč jste se ale usadili daleko od lidí? Myslela jsem, že… když jste upíři… tak… pijete lidskou krev ne?“ podivila jsem se. Kupodivu už mi trochu otrnulo a já se netřásla strachy.

„To ano, samozřejmě. Ale nechceme být odhaleni. V podstatě krev přímo z lidí pijeme celkem minimálně. Snažíme se přežívat na krevních transfúzích z nemocnic.
Myslím ale, že Riu pochopí, jestliže budeš chtít, abychom odtud odešli. Pořád tu je jisté riziko…“
odmlčel se, „možná bys s ním chtěla mluvit. Pokud ano, najdeš nás v přízemí v odpočinkové místnosti. Máme sice své komnaty v druhém patře, ale tam za námi prosím nechoď,“ řekl a tiše vyklouzl ven z jejího pokoje.

Trochu jsem se nad jeho odchodem zaradovala, ale zároveň i zaúpěla. Vůbec se mi nechtělo jít dolů za nimi, mezi dva krvežíznivé upíry. Eivic sice tvrdil, že se živí krví z transfúzí, ale nejsem si jistá, jestli se takovému upíru dá vůbec věřit.

Přesně jak řekl… „pořád tu je jistě riziko“… určitě tím myslel, že mi nemůžou zaručit bezpečí před sebou samými. To je také důvod, proč bych je tady neměla nechávat dál bydlet. A proč taky? Sice mi ten Riu, jak mu Eivic říká, zachránil život, ale stejně… co když to udělal čistě náhodou, nebo pro svoji vlastní potřebu?

To ne!

Vstala jsem a vyhrabala ze svých zavazadel nějaké oblečení, abych se teprve převlékla z šatů, ve kterých jsem přijela.

Mozek mi při tom pracoval na plné obrátky. Jestliže je to Eivicův pán, tak musí být pěkně starý. Stačí mi jen doufat, že bude jako on. Tedy až na tu upíří část, tu bych klidně hned vypustila.

Oblékla jsem si své tmavofialové šaty s krajkami na lemech a šněrováním vepředu na hrudi. Při sestupování ze schodů, jsem pocítila lehkou nervozitu, a jak mi krev tepe ve spáncích.

Nechtěla jsem si nic nalhávat, ale komu by se zamlouvalo jít z vlastní vůle mezi upíry? Opravdu, nikoho takového neznám. Tedy, neznám ani nikoho, kdo by na upíry věřil či je vůbec někdy doopravdy potkal.

Prošla jsem chodbou, ale těsně před dokořán otevřenými dveřmi společenské místnosti jsem se zarazila.

Opravdu tam chci jít?

Eivic neříkal nic o tom, že musím. Nechal mne, abych se sama rozhodla… a tím si možná chtěl získat trochu mé důvěry po tom, co mě chtěl zakousnout… jeho pán mě ale před ním zachránil, a tak by bylo vhodné mu za to alespoň poděkovat. A to ať už to udělal z jakéhokoli důvodu.

„Nakonec jsi přeci jen přišla? Už jsem v to ani nedoufal,“ ozvalo se těsně za mnou, až jsem úlekem nadskočila. Otočila jsem se k Eivicovi, jak jsem poznala po hlase, čelem a ucouvla pár pěkných, dlouhých kroků až do velké místnosti, která byla vyhřátá ohněm v kamenném, zdobném krbu.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vylekat,“ pousmál se, což jeho omluvu vůbec nepodpořilo, ba právě naopak.

„Jsem poctěn, že tě poznávám, Airen,“ ozvalo se náhle po mé pravé ruce.

Pohlédla jsem tím směrem, ale ve stínech v koutu místnosti jsem nemohla nic vidět.

Jak zná mé jméno?? Skrývá se?

Trochu mě znepokojilo a to i to, že nevidím, kde přesně je, ale jakmile by ušel pár kroků směrem ke mně, byl by již v tlumeném světle ohně.

Nic mi neudělají.

Namlouvala jsem si a doufala, že to bude pravda. Měla jsem si s sebou vzít alespoň ten křížek po mamince… zanaříkala jsem v duchu.

„Ale já ne. Nechci, abyste přebývali v mém domě. Jsem ti samozřejmě moc vděčná, žes mne zachránil,“ střelila jsem pohledem směrem k Eivicovi, který mi teď stál po boku, aniž bych si všimla, jak se ke mně tak rychle dostal, „ale to na mém rozhodnutí nic nemění,“ zakončila jsem.

„Trocha zdvořilosti by neuškodila,“ řekl znovu hlas, ale tentokrát již bylo vidět, komu patří.

Ze stínů vystoupil černovlasý mladík. Mohl být tak v mém věku, možná o pár let starší. První, co mě na něm však zaujalo, byly jeho jasně modré oči a oblečení, které bylo již dávno staromódní, ale i přes to v dobrém stavu a jemu ještě k tomu dost sedlo.

Vyschlo mi v krku, a tak jsem musela polknout. Vyhodit nějakého starého a oplzlého upíra by nemusel být zas až takový problém, ale tomuhle se dá jen těžko odporovat.

Je moc pěkný, ale pořád je to upír!

„Jsi odvážná. Máš strach, ale i přes to ses sem mezi nás odhodlala jít. Toho si vážím,“ přistoupil Riu blíž, ale ne víc jak na tři metry.

Je opatrný, napadlo mě. Dělá to ale kvůli mně anebo kvůli sobě?

„Také velmi dobře chápu, proč chceš, abychom odešli.

Než se však tak rozhodneš najisto, byl bych rád, kdybys uvážila jisté skutečnosti, které by z našeho odchodu vyplynuly.

Toto sídlo je velice pěkné a stojí na velmi dobrém místě. Než jsme sem s Eivicem přišli, žil tu jiný upír. Vyhnali jsme ho a sami si to tu podle svého zařídili. Od té doby sem dorazilo jen pár odvážlivců, ale nikdy se jim nepodařilo od nás tento zámek získat. Jakmile odtud však jednou odejdem, jsem si jist, že se to tu bude upíry jen hemžit.

Budou bojovat o toto útočiště. Pro člověka by tu už však nebylo místo. Oni nejsou jako my. Živí se výhradně čerstvou lidskou krví, ne transfúzemi. Jestliže odtud odejdeme, budeš ve svém vlastním dobru muset odejít také.

Možná by bylo nejlépe, kdyby se vše co tu je, prodalo. Všechen majetek, co jsi zdědila po své tetě, je neporušený a v dobrém stavu.

Nikdy zde nebyl nikdo krást a ani divá zvěř nikdy nezpustošila zdejší zahradu. Všichni se až do teď tomuto místu, krom upírů, vyhýbali… je zvláštní, že ti to tu nenahání strach,“ zakončil, přičemž si mě během svého proslovu pozorně prohlížel, až nakonec spočinul pohledem na mém hrdle.

Trochu jsem z toho znervózněla. Tolik jsem si přála, aby byl Riu jako Eivic, ale byli v mnohém odlišní. Jak jsem si právě uvědomila, byl Eivic starší než jeho pán.

Zvláštní.

Zajímalo by mě proč tomu tak je. Jejich vzhled je také úplně jiný. K tomu se Eivic na mě takto ani na chvíli nedíval, když mě chtěl kousnout. Riův pohled se mi zdá takový… krvelačnější.

Znovu na mě dopadl strach. Riu bude zřejmě mnohem víc nebezpečný. To proto to zde nikdy nikdo jiný nemohl obsadit. Jednoduše je nikdo nepřemohl.

Musela jsem ale uznat, že nejspíše říkal pravdu. Je jisté, že i kdyby o tohle místo nebyl mezi upíry zájem, jednoho dne by se zdej´jistě nějaký objevil, který by je třeba hledal.

Uvědomila jsem si, že jsem se dostala do slepé uličky. Již není úniku. Tito dva upíři nevědí, že se nemám kam jinam vrátit, a proto to tu nemohu prodat. Jak to ale vypadá, nemohu si dovolit je odtud vyhodit.

Takto jsem sice v ohrožení života, ale jistě ne v tak velkém, jako bych byla, kdyby se sem přifařili normální upíři.

„Strach?“ řeknu po chvíli.

„Ne, je to tu moc pěkné,“ odpovím naschvál tak, abych se nemusela vyjadřovat k jejich osobě.

„Pochopila jsem, co jsi mi právě řekl. Prozatím zde tedy můžete zůstat,“ prohlásila jsem a opatrně přes Eivica odcupitala pryč, směrem ke svému pokoji.

Přesto však budu přemýšlet nad tím, jak se jich zbavit, aniž by mě to pak mohlo stát život...