Předurčená - 3.kapitola

Anotace: A rovnou ještě jeden dílek ;)

Probudila jsem se stejně lehce, jako jsem předešlého dne usnula. Obavy z večera mě však stále ne a ne opustit.

Hrdlo se mi stáhlo napětím, když jsem vykonávala svoji ranní hygienu, neboť jsem věděla, že bych měla co nejdříve sestoupit dolů a připravit si něco dobrého k jídlu. O tom, co asi měli mí dva upíří hosté k snídani, jsem se raději neodvážila přemýšlet.

Budu ráda, jestli vůbec něco měli a jen hladově nečekají na mě…

Oblékla jsem si své oblíbené elegantní šaty a sestoupila po schodišti dolů do jídelny. Nikdo tam nebyl, což mě ani nepřekvapilo jako to, že i v místě, kde upíři zřejmě netrávili největší část svého dne, je čistě uklizeno.

S úsměvem na tváři jsem pohodila rozverně hlavou a natáhla se po pár kusech ovoce, které bylo spořádaně vyrovnané v proutěném košíčku. Omyla jsem je a s chutí se do nich zakusovala. Byla to opravdu mňamka.

"Chutná?" ozvalo se náhle někde v místech, kde byl vchod do kuchyně.

Napjatě, ale přesto na oko velmi uvolněně jsem se otočila za dotyčným s určitou vsugerovanou jistotou, že to na mě mluví Eivic. Pravdou však bylo něco zcela jiného. Dívala jsem se do zářivě modrých očí, které mě neúprosně propalovaly skrz na skrz- a vůbec nepatřily rozvernému upírovy. Tyto chladné až trochu majetnické zraky patřily jen jediné možné osobě, a to Riovi.

Přitakala jsem na souhlas. Trochu mě pod jeho pohledem zamrazilo na zádech. Skoro, jakoby za mnou někdo další stál. Otočit jsem se však neopovážila.

"Kde je Eivic?" optala jsem se opatrně.

"Není tady," odpověděl po chvíli tiše upír a tajemně se mu při tom zalesklo v očích.

Při jeho slovech jsem se zachvěla.

Klid, pije přeci jenom transfúze… jenom transfúze! Není čeho se bát! Zanaříkala jsem si pro sebe. Upír však naštěstí nevykazoval žádnou agresi. Byl zcela v klidu, v ledové neprostupnosti své mysli.

"Vezmu si sklenku," oznámil znenadání rozhodně a vydal se napříč kuchyní. Uvědomila jsem si, že to řekl pro to, abych neměla strach, a věděla, že mi nic neudělá- tedy alespoň ne teď.

Pozdě jsem si uvědomila, že vitrína se sklenicemi je přímo za mými zády. Když mi to přišlo na mysl, byl upír už ta tam a já již neměla šanci, nemohla jsem jen tak vstát a odejít. Nejen že by to v onu chvíli bylo nevkusné, ale také mě opustila veškerá odvaha. V tu chvíli jsem byla nicotné nic.

"Nemusíš se bát," uslyšela jsem po řádném cinknutí sklenic o sebe a po uzavření skříňky, hned těsně za sebou, poblíž mého ucha.

"Nebojím se," odporovala jsem mu zmírna. Možná to ale nebyl ten nejlepší nápad, poněvadž upír zřejmě musel vycítit, že neříkám zcela úplně pravdu.

"Samozřejmě," přisvědčil a kupodivu mi jeho hlas zněl pobaveně.

Začínala jsem tušit, že povaha upírů se od té lidské v mnohém liší. Prozatím těch náznaků nebylo mnoho, ale s určitým sebezapřením jsem musela uznat, že mám pravdu.

Uslyšela jsem cvaknutí vchodových dveří a přesně v tu chvíli mi spadl kámen ze srdce.

Všechno je v pořádku. Nic se mi nestalo, což mě jen utvrdilo v tom názoru, že mi museli od začátku říkat pravdu. Opravdu v jejich počínání nebyl žádný postranní úmysl.

Eivic ihned po příchodu vystrčil zpoza rohu hlavu a přívětivě se usmál, přičemž mě vrtalo hlavou, jak nás mohl tak rychle bez zbytečného hledání a pobíhání najít.

"Ahoj Airen!" pozdravil usměvavě, když tu konečně obrátil svoji pozornost na svého společníka. "Riu, prosil jsem tě přeci, abys na mě počkal… a co to tam vůbec děláš, pojď sem!" odtáhl ho dál ode mě upír s očividně dobrou náladou.

Ani trochu mi neunikly trochu tvrdé výrazy, které po svém pánovi házel, když si myslel, že se nekoukám. Ale proč?

Snědla jsem poslední sousto a zbytky vyhodila do koše. Bez jediného slova, ale s jemným úsměvem na tváři, jsem se protáhla s uctivým odstupem kolem nich a opustila místnost.
Eivicův ustaraný výraz mě doprovázel ven…

Vyšla jsem ven na zahradu. Byla celkem rozlehlá, kupodivu ale ne moc zarostlá. Vyrůstaly zde mohutné stromy s přenádhernými narůžovělými květy. Nikdy v životě jsem tento něco takového neviděla. Pak zde byly i různé květiny a keře, nejkrásnější byly asi růže, které oplývaly všemi možnými barvami.

Procházela jsem se v tomto ráji, neustále jsem se šourala po kamenné cestičce, lehce zarostlé mechem. Na konci cesty, tam, kde byla již nenávratně zarostlá, jsem náhle zbystřila. Na jedné z větví velikého stromu byla uvázaná houpačka, na které sedělo malé černé koťátko.

Koukalo na mě svýma zlatýma očima a sem tam lehce mňouklo.

Pousmála jsem se a pomalu k němu přistoupila, aby se mne neleklo. Natáhla jsem k němu dlaň, aby si mne mohlo očichat, avšak dřív než jsem to stihla, prchlo přede mnou pryč.

Ohlédla jsem se, kam běží, a ztuhla jsem překvapením.

S kočičkou v náručí stál přede mnou Eivic. V obličeji mu pohrával lehký úsměv, přičemž vánek pohrával s jeho stříbřitými vlasy.


"Omlouvám se, jestli jsem tě polekal," omluvil se po chvíli a upřel na mě svůj zrak.

Kupodivu jsem se neotřásla strachy, nějak jsem cítila, že mi již nebude chtít nijak ublížit. Oplatila jsem mu úsměv a znovu se uvolnila.

"V pořádku, jen jsem netušila, že jsi tady," vysvětlila jsem svoji chvilkovou zaraženost.

"Ach, samozřejmě… příště budu chodit tak, aby mě bylo slyšet," mrkl na mě a podal mi kotě, které mu již spokojeně vrnělo v náruči.

Přijala jsem ho k sobě, ale on jej nehodlal, pro mě z nepochopitelného důvodu, pustit. Pohlédla jsem mu tázavě do očí a viděla, že má zřejmě něco na srdci. Vyčkávala jsem.

"Víš… promiň mi tu otázku, ale… neudělal ti nic Riu, že ne?" ptal se mě velmi tiše, jako by ho mohl někdo slyšet.

Chvíli jsem na něj ohromeně zírala a až za moment mi došlo, jak to vlastně myslel.

"Ne… nic mi neudělal," odpověděla jsem stále trochu otřeseně. "Mohl by snad…?"

Eivic mě umlčel rázným máchnutím ruky. "Neměl bych o svém pánovi s tebou takhle mluvit, ale jedno ti snad říct můžu. Dávej si prosím pozor, když jsi s ním. A rozhodně ho nenech, aby se ti dostal za záda. Neřekl jsem ti to už předtím u tebe v pokoji, protože… jaksi jsem si myslel, že by tě to mohlo samotnou napadnout. Ale to je už jedno," zakončil.

Pokývla jsem hlavou. "Tvůj pán… je zlý?" otázala jsem se zvědavě.

"Zlý? Ne, to bych neřekl," usmál se upír přede mnou. "Je jen trochu nebezpečný…" vysvětlil.

"O kolik víc než ty?" zajímala jsem se.

"O kolik?" zasmál se. "Na tom zas tak nezáleží. Kdybych ti chtěl udělat něco já, neměla bys šanci. Proti Riovi už vůbec ne," řekl a znenadání zmizel.

Lekla jsem se a couvla krok zpět. Do někoho jsem vrazila a ihned se otočila čelem k němu.

"Vidíš? Jsme o něco rychlejší než lidé. Ale nemusíš se bát. Riu mi dal slovo, že se ti nic nestane a tobě to tak také trochu naznačil, když jste spolu včera mluvili. Opatrnosti ale není nikdy dost, to si pamatuj. Vsadil bych cokoli, že už ses ve svém životě setkala minimálně s jedním upírem a ani o tom nevíš," pousmál se.

"Dal ti slovo? A ty… tys mu ale své slovo nedal nebo ano?"

Eivic se na mě zamračil, ale ten výraz ihned nahradil jiný, takový rozverný. "Možná ti to přijde směšné, když ti něco takového řekne upír, ale mě můžeš doopravdy věřit. To, že jsem se napoprvé málem neovládl, bylo čistě jen kvůli tomu, že jsem byl vyhládlý. Obvykle se mi to nestává, ale tady to nikdy nevadilo, protože zde nebývali žádní lidé. Teď už se to jistojistě nestane. Máš ze mě strach?" optal se a s rukama v kapsách ode mě poodstoupil dál.

"Ne, nemám," usmála jsem se, "a věřím ti."

Eivic spokojeně přikývl, když tu kočka v mém objetí, začala rozzlobeně prskat. Myslela jsem, že chce jít dolů, a tak jsem ji pustila. Podle výrazu v upírově tváři jsem však zjistila, že to nebylo jejím znechucením ze mě, ale z někoho zcela jiného.

"Pane," uklonil se Eivic lehce k zemi a přistoupil blíže k Riovi.

Teprve teď jsem si uvědomila, že toto oslovení zapomněl použít při svém ranním příchodu.

Bylo to snad pro to, že ho vyvedla z míry Riova blízkost ke mně? Je to možné…

"Jen mne napadlo…" začal a přistoupil ke mně tentokrát už JEN na dva metry, "…zdalipak bys přijala pozvání na večeři?" pousmál se na mě lehce Riu a já myslela, že na světě nemůže být nic krásnějšího. Jeho úsměv byl dost upřímný a kupodivu snad i trochu nervózní, a mně přišlo, že v jeho případě to nebude něco, co by dělal dennodenně.

"Ráda," přitakala jsem a po očku sledovala Eivica. Nezdál se z toho moc nadšený, ale nic nenamítal. Uvědomila jsem si, že zřejmě pozvání od jeho pána znamená, že on se účastnit nebude.

Riu ke mně vztáhl ruku, dlaní vzhůru, a já mu do ní vložila tu svojí. Při tomto jeho gestu mne ihned napadlo, že bude mít ještě v sobě uchované postarší zvyky, a také se tak stalo. Položil si moji ruku na svoji paži a vedl mě po cestě zpět do mého, vlastně "našeho" sídla.

Bylo to poprvé, co jsem se dobrovolně dotkla upíra a musím říct, že z něj (překvapivě) sálalo příjemné teplo. Čekala jsem chlad, ale nic takového…

A i když mi to nebylo nepříjemné, neodvážila jsem se ho chytit pořádně. Jen jsem se ho lehce přidržovala a nechala se vést na naši společnou večeři…