Soulmate Part.11

Anotace: Ahojky takže další dílek mojí povídky je opět na světě... Já vím, že jsem bláznivý romantik ale bohužel už jiná nebudu...

Sbírka: Soulmate

Když už konečně všichni seděli v autě, Ruki se otočil na řidiče a sdělil mu kam má jet. Auto se rozjelo a Kai ještě naposledy vyhlédl ven. Hledal tu dívku, která ho před chvílí pozorovala. Nikde ji neviděl…
"Jak mohla tak najednou zmizet? Odvrátil jsem se jen na okamžik." Přemítal Kai. Povzdechl si a opřel se do sedadla. Tahle věc mu pokazila náladu, přitom ani sám nevěděl proč. Rozhodl se, že na to přestane myslet. Zahleděl před sebe a pozoroval, jak jejich auto rychle uhání po dálnici. Tohle tempo jim ale dlouho nevydrželo, po chvíli museli zpomalit a nakonec úplně zastavit. Kluci s rostoucím znepokojením pozorovali obrovskou kolonu, táhnoucí se daleko před nimi.
"No to je paráda!" rozčiloval se Aoi "Teď tady budeme viset bůh ví jak dlouho."
"No jo, kdo mohl tušit, že se tady něco stane. Víš moc dobře, že tahle dálnice je nejrychlejší." Odtušil Ruki.
"Třeba to nebude trvat moc dlouho." Ozval se Reita. "Stejně nám nezbývá nic jiného, než čekat." A pohodlně se usadil. Ruki jen přikývl. "Budeš si muset najít nějakou zábavu kamaráde." Řekl s úsměvem, nasadil si sluchátka a zavřel oči.
"Přesně tak." Ozval se Uruha a začal se přehrabovat v batohu. Aoi si jen otráveně odfrknul a zadíval se z okýnka. Kai je všechny poslouchal jen na půl ucha a ačkoliv nechtěl, znovu myšlenkami zabloudil k té dívce kterou viděl na ulici. Připadala mu zvláštním způsobem známá i když věděl, že ji nikdy před tím neviděl. V autě bylo ticho, nikdo už několik minut nepromluvil, každý byl ztracen ve svých vlastních myšlenkách.
Po chvíli se začala kolona konečně pohybovat ale i tak se zdálo, že se z této zácpy hned tak nedostanou.

Uběhly skoro dvě hodiny, než jejich auto konečně dorazilo k restauraci. Když kluci vystoupili, bylo na nich znát, že jsou očividně otrávení dlouhým pobytem v autě. Ale i přes tuto nepříjemnost se nálada začala rychle vylepšovat, jakmile jim začala obsluha nosit jídlo na stůl. Nejveseleji vypadal Aoi, který už se na jídlo velice těšil. Cpal se jako by týden nejedl. Všichni se pustili do jídla a spokojeně si povídali. Reita se napil a sledoval Aoie jak si přidává další porci.
"Kam to všechno dáváš?" podivil se nevěřícně. Aoi se na něho klidně podíval a když dojedl sousto, napřímil se a beze slova předvedl Reitovi vypracované svaly. Pak se vesele zasmál a zase se pustil do jídla. Uruha který jeho výstup pobaveně pozoroval, se smíchem Aoie poplácal po zádech. Ruki jen s úsměvem zakroutil hlavou a podíval se na Kaie. Ten pomalu ujídal s talíře vypadal zamyšleně.
Ruki si ho chvíli zaujatě prohlížel."Kaii, stalo se něco?" zeptal se nakonec. Kai se na něho pohlédl a rychle přemýšlel co řekne.
"Ne ne, nic se neděje. Jen jsem se trochu zamyslel, nic víc." Odpověděl Kai kulhavě.
Ruki nevypadal moc přesvědčeně ale nakonec přikývnul, otočil se a začal si povídat s Reitou. Kai si bezmocně povzdechl a už teď věděl, že z bowlingu dnes nic nebude, alespoň pro něj určitě. Cítil, že by se vůbec nebavil. Přemýšlel jak klukům řekne, že chce jet zpátky do hotelu.
"Ehm.. kluci?" Ozval se Kai nakonec. Když se na něho všichni otočili, cítil se jako brouk v krabičce. "Sorry, kluci ale… já s vámi na ten bowling nepojedu." Vyhrkl nakonec a radši se koukal na zem pod sebou.
"To nemyslíš vážně?!" ozval se Aoi nevěřícně. "Těšil jsem se na další výhru a ty chceš jet do hotelu?!" Aoi zklamaně zakroutil hlavou a už nic jiného neřekl. Kai se cítil bídně.
"Promiň, nezlob se prosím." Omlouval Kai se naléhavě. "Ale jsem vážně unavený a nemám na to vůbec náladu. Jen bych tu hru kazil."
Aoi se na něho nakonec podíval a usmál se. "To nevadí. Nezlobím se na tebe. Jen jsem se začínal bát, že už tě zase přepadá nějaká depka. Řekl a šťouchnul Kaie do ramene. "Doufám, že to tak není?" dodal ještě a zvědavě si ho měřil.
"Ne kdepak, jsem v pohodě. Jen unavený to je celé." Tvrdil Kai a rychle při tom kroutil hlavou. Po chvíli se začal pomalu zvedat a sbírat své věci. "Myslím, že už asi půjdu. Řeknu Junovi ať mě odveze do hotelu a vrátí se pro vás." Řekl a podíval se na ostatní, kteří ho jen beze slova pozorovali.
"Jsi si jistý, že nechceš jít s námi?!" zeptal se opatrně Ruki. Kai se jen usmál a zakroutil hlavou. "Ne, pojedu do hotelu. Uvidíme se až dorazíte. Nebo možná až ráno, záleží na vás kdy se vrátíte." Řekl Kai vesele a přehodil si batoh přes rameno.
"Tak zatím ahoj." Zamával Kai a rychlým krokem odcházel z restaurace. Aoi se za ním díval jak odchází a pak se podíval po ostatních.
"Co to s ním zase je?" Přemýšlel Aoi nahlas.
"Myslím, že ho trochu trápí, že se nedočkal odpovědi na ten e-mail co poslal. Musím říct, že i mě samotného, to trochu zklamalo." Řekl nakonec Ruki zamyšleně. Na to ostatní jen smutně přikývli, protože nemohli nic jiného, než souhlasit.

Kai seděl tiše vedle Juna a zamyšleně vyhlížel ven z auta. Jak si tak prohlížel krajinu kolem sebe, najednou zpozorněl a narovnal se. Upřeně pozoroval třešňový park, kolem kterého právě projížděli. Jun si všiml Kaiova podivného chování a přibrzdil.
"Děje se něco pane Kaii?" Zeptal se opatrně.
Kai vypadal jako by ho neslyšel ale nakonec se na Juna prudce otočil. "Můžete mě tady vysadit?" vyhrkl Kai náhle. Jun sebou škubnul jak se lekl a rychle přikývl. Pak začal urychleně hledat vhodné místo, kde by mohl zastavit. Když auto konečně zastavilo, Jun překvapeně Kaie pozoroval, jak sbírá své věci a chystá se vystoupit.
Kai vzal rázně za kliku a otevřel dveře auta. Pak se zarazil a podíval se na Juna. "Můžete teď odjet, zpátky do restaurace. Kluci už na vás budou čekat." Řekl a vystoupil.
Jun na Kaie chvíli nevěřícně zíral a když se probral z šoku rychle vyskočil z auta.
"Pane Kaii?!" volal za odcházejícím Kaiem. "Co vy pane, přece vás tady nemůžu takhle nechat?!"
Kai se otočil a pak zase pomalu došel k autu. "June, vypadám snad jako někdo, kdo se na chvíli neobejde bez dozoru?!" řekl mírně.
"Neměj obavy, budu v pořádku. Trochu se tady projdu. Chci být chvíli sám, potřebuji přemýšlet. Až tě budu potřebovat zavolám ti, dobře?!"
"A_ano, pane." Přitakal Jun váhavě a pomalu nastoupil do auta. Ještě jednou na Kaie pohledl. Ten se usmál a zamával mu. Jun si povzdechl a nastartoval.
Kai pozoroval auto, jak se pomalu vzdaluje a cítil zvláštní pocit volnosti. Poprvé po dlouhé době pocítil klid. Ohlédl se a pozoroval okolí. Všude kolem něho byly třešňové stromy a vládlo tady příjemné ticho. Kai zavřel oči a zhluboka dýchal. Vnímal tichý zpěv ptáků, šumění větví stromů a podmanivou vůni květů.
Když oči znovu otevřel, usmál se sledoval jak si mírný vánek pohrává s okvětními lístky sakury, které se tiše snášely k zemi.
"Jak je možné, že si téhle něžné krásy přestal všímat." Přemýšlel Kai a pomalu kráčel po chodníku, který byl vysypaný bílými kameny. Procházel parkem a pozoroval okolní přírodu. "Tenhle park je opravdu překrásný. Rukimu by se tady mohlo líbit." Pomyslel si Kai vesele a začal přemýšlet, jak sem kluky dostane.

Kai jen tak bezcílně bloudil po parku ale nevadilo mu to. Byl spokojený a měl dobrou náladu. Po chvíli došel k dřevěnému umně vyřezávanému můstku a zatím co po něm přecházel, přejížděl rukou po detailech vyřezaných ve dřevě. Po chvíli když zvedl hlavu a podíval se před sebe, prudce se zastavil, jako by narazil na skleněnou stěnu.
Necelých pět metrů před ním stála ona! Ta dívka, kterou dnes odpoledne viděl na ulici před budovou rádia! Měla na sobě jednoduché splývavé bílé šaty a i když měla na sobě jiné oblečení, byl si Kai naprosto jistý, že se dívá na tu samou dívku. Zase cítil to zvláštní mrazení.
Kai ji pozoroval a nebyl schopen pohybu. Sledoval jak si vánek pohrává s jejími šaty a večerní sluníčko, barví její dlouhé světlé vlasy do zlata. Jen tam tiše stála, ruce podél těla a bylo vidět, jak jí po lících stékají slzy. Kai pozoroval její profil, měla jemné, něžné rysy a vypadala tak smutně a zranitelně.
Náhle pomalu otočila hlavu jeho směrem a bylo vidět, jak jí přes obličej na okamžik přelétl náznak překvapení. Pohledla mu do očí a Kai cítil, jako by ho svým pohledem spoutala. Měla oči modré jako letní obloha a i přes vzdálenost která je dělila, viděl jak ty oči doslova září. Když se na něho usmála, zastavil se mu dech v hrdle.
Pak sklopila oči a pomalu přešla k lavičce kde se posadila. Kai se uvolnil a vydechl, pak polkl a pomalu se vydal směrem k ní. Jak se k ní blížil, hlavou se mu honily zmatené myšlenky. Chtěl jen projít kolem ale nedokázal to. Když k ní došel zastavil se a cítil jak mu buší srdce. Nakonec se váhavě posadil vedle ní. Byl nervózní a nevěděl co má dělat. Opatrně na ni pohlédl. Sledoval ji, jak s mírným úsměvem pozoruje stromy před sebou.
Chtěl se jí zeptat na tolik věcí ale nevěděl, co by řekl. Nevěděl ani jestli by mu rozuměla. Napadlo ho, že přece jen odejde. Cítil jak se mu potí dlaně a otřel si je o kalhoty. Opět se na ní podíval a viděl, že stále hledí před sebe. Vypadalo to, jako by ho vůbec neregistrovala. Pocítil bodnutí lítosti a zklamaně si povzdechl. Když už se chystal odejít, ona náhle promluvila.
"To je nádhera." Zašeptala zasněně. Kai se na ni šokovaně otočil a překvapeně na ni hleděl. Promluvila a ještě větší překvapení pro něj bylo, že promluvila japonsky! Podívala se na něho a zářivě se usmála. Měla překrásný úsměv a Kai měl pocit, že se nemůže nadechnout…