5. Ti druzí

Anotace: Andy cestuje za otcem a návštěva jí přinese dost zajímavé zjištění.

5. Ti druzí

S mamkou jsem přestala komunikovat, ale naopak začala s Karolínou která mě stále nabádala, že i přestože je táta zbabělec a sobec tak bych měla plastiku přijmout. Alespoň nějak vyždímat jeho konto, které nám přímo utíká před očima a užívá si toho ta jeho hvězda. Čím více jsem nad tím přemýšlela tak tím více jsem si uvědomovala jakou má pravdu. Nakonec jsem souhlasila a společně s ní vyrazila v sobotu ráno vlakem do Trutnova, kde teď táta bydlel a chtěla sním domluvit podrobnosti. Ve vlaku jsem se stále ohlížela jestli nás nikdo nepozoruje. Bohužel to nebylo možné, protože se asi každý divil jak se taková krásná holka jako Karolína může zahazovat s takovou zrůdou a to semnou. „Co je?“ všimla si mého skleslého obličeje Karolína. „Nic jen lituji, že jsem nešla kanály“ zalitovala jsem. Tím jsem jí ale dost pobavila a proto mi začala domlouvat, že právě protože mám tyhle výčitky tak musím využít tátovi nabídky. Nevím proč, ale přišlo mi že právě minulé události mě dost sblížily. Během cesty k nám však někdo přistoupí a já zjistím, že na výlet do Trutnova přizvala Karolína svého kamaráda z klubu což neocením zrovna nadšeně. „Musel jet s námi?“ zeptám se podrážděně. „Jo je to můj přítel a chtěl mě doprovodit“ usměje se na něj. Ten kluk mě také sjede očima a poté mi podá ruku. „To je tvoje sestra jak jsi o ní mluvila. Ta s tou jizvou“ zaslechnu jak se vyptává. „Jo to je ona“ odvětí Karolína a společně se přesunou na jinou sedačku, aby mě nerozptylovali. Nasadím si proto sluchátka a rozhodnu se nevnímat a alespoň chvilku věřit v zázrak. Nemám bohužel štěstí a po chvilce vedle sebe ucítím přítomnost někoho druhého. Jakmile otevřu oči zděsím se, protože vedle mě sedí Filip a prohlíží si mě. „Co čumíš?“ zeptám se ho zle. Filip se kryje rukama a začne se smát. „Ježiš ty jsi jako Xena bojovnice.“ Nejradši bych mu dala pěstí mezi oči. „Já tady mám obsazeno“ snažím se ho vystrčit. Filip se však nehne a dokonce si přehodí nohy na protější sedačku, aby mi dal najevo svůj nezájem. „Prý nemluvíš s mým bráchou“ zeptá se po chvilce. „Jo a co s tím. Nesnaž se za něho orodovat“ upozorním ho předem. Jen pokrčí rameny a zase se opře. „Semnou nemluví zase Tamara takže jsme na tom stejně co?“ rýpne si. Bože tohohle mi byl čert dlužen, pomyslím si a dělám že neslyším. Filip se však nenechá odbýt a mele si svou. „Rád bych věděl kdo ji navedl, aby se šla podívat na to náměstí. Nestihl jsem jí zavolat a ona z toho dělá detektivku.“ Musím se v duchu smát, kdyby věděl že to já ji o jeho zrzce řekla tak by asi odsedl. „Někdy má člověk prostě smůlu vidíš“ ukázala jsem na svůj obvaz. Filip se natočila chtěl mi kousek fáče odlípnout. „Dej si oraz“ plácla jsem ho přes ruku až nadskočil. „Tohle neviděla ani moje máma a proto to tobě ukazovat nebudu“ upozorním ho. On se však nedá a doběhne mě přímo pekelně. „Jo a proč jsi to tedy ukazovala Alanovi?“ Na tohle nevím co odpovědět a proto se jen ušklíbnu a nasadím si sluchátka. Filip se jen pousměje a poté začne usínat.
Probudím se až po dlouhé době a zírám do obličeje pobaveného Filipa. „Dobrý ráno jitřenko“ pozdraví mě nadšeně. Jen se ušklíbnu a vyndám zrcátko abych se upravila. To co zjistím mě přímo šokuje, protož fáč se mi uvolnil a jizva je z poloviny vidět. Hned mi dojde proč se tak blbě usmíval a proto vypálím z místa jako namydlený blesk a schovám se na záchod. Během chvilky přijde Karolína, aby se zeptala co semnou je. „Mám přes půlku obličeje jizvu to semnou je a teď ji viděl kluk, který za to z velké části může. Nechtěla jsem jí nikomu ukazovat“ rozbrečím se. Za dveřmi je ticho i když tam Karolína stále stojí, akorát neví co má říct, aby mě uklidnila. Po chvilce zaslechnu rozhovor dvou lidí a podle hlasy identifikuji Filipa. „Měl by jsi odsednout, protože na tom není dobře a tvoje přítomnost jí nepřidá“ domlouvá mu Karol. „Já ale nechtěl ublížit. Jen jsme si povídali“ začne se obhajovat. Nakonec rezignuje a slíbí, že přestoupí do jiného vagónu. Poté začne Karolína přesvědčovat zase mě, abych vylezla že před záchodem je docela slušná fronta. Upravím si proto fáč a konečně otevřu. Karolína se jen usměje a obejme okolo ramen, aby mi dělala podporu. Místo vedle mě je opravdu volné a proto se rozhlédnu jestli nesedí někde opodál. Po Filipovi však není ani vidu, ani sluchu.

V Trutnově si nás na nádraží vyzvedne táta, takže se rychle přivítáme a poté se necháme odvést do jeho nového domu. Nevím proč, ale dostávala jsem dost závratě z toho, že se mám seznámit s jeho milenkou. „Tohle bude nejhezčí týden co jsme zažili holky“ slibuje celou cestu. Karolína neodpovídá a stále něco ťuká na telefonu a já radši dělám že neslyším než abych s ním plánovala. Jakmile zastavíme nestačíme se obě divit, protože domek tak skromný jak tvrdil není, vlastně je to vila. „Tak tohle je moje království a teď i vaše“ popostrčí nás do branky odkud se vyřítí světlý labrador. Karolína, která má odjakživa strach ze psů mě strčí před sebe. Já jsem ráda, že tu bude alespoň nějaká tichá duše a proto se k pejskovi sehnu a podrbu za ušima. Okamžitě si lehne na záda a nechá se drbat dál, takže se z nás okamžitě stávají přátelé. Poté se však objeví tátova přítelkyně a proto přestanu blbnout a postavím se vedle Karolíny. „Ahoj holky“ pozdraví nás přátelsky a podá nám ruku na seznámení. „Jsem Katka“ představí se a proto jí také ruku podám a představím se. Karolína jen pozdraví, ale ruku jí nepodá i když do ní drcnu. Táta nás zavede dovnitř a začne nosit dovnitř naše věci. „Dáte si kávu a nebo něco jiného?“ začne se Katka chovat jak pravá hostitelka. „Já vodu“ přijmu její snahu zatím co Karolína si se slzami v očích prohlíží ten krásný dům. „Nebul“ upozorním jí za což si vysloužím jen vypláznutý jazyk takže to vzdám. Bohužel však nejsme jediní v tomhle domě, protože do obývacího pokoje přiběhne malá kudrnatá blondýnka s očima jako dvě studánky. „Mami kde mám králíčka“ zeptá se a poté teprve zbystří nás. „Mami!“ podíváme se s Karolínou na sebe. Kateřina se usměje a vezme malou do ruky. „Mariánko, tohle jsou tvoje velké sestry“ řekne té maličké. Jako každé dítě se začne stydět a proto ji Kateřina odnese do pokoje. „On má dítě a neřekl nám o tom ani slovo“ spustí Karolína naštvaně a vidím, že by nejraději odjela za tím svým na hotel. „Třeba je to její a táta je nevlastní“ snažím se jí uklidnit. Karolína však nesouhlasí a oponuje mi. „Když jsem jí viděla naposledy a ptala se holek co je zač tak o dítěti nemluvily a to by asi nevypustili ne?“ Musím uznat, že na tom něco bude.
S tátou si můžeme promluvit těsně před obědem, který s kuchyně mimochodem krásně voní. „Jsem tak rád holky, že jste tady“ libuje si stále dokola. Karolína se však nepřetvařuje a uhodí na něho přímo. „Proč jsi nám neřekl, že máš dítě?“ Vidím, že tátovi poskočí ohryzek, ale vybruslí z toho jako grand. „No jistě mám dvě krásné dcery“ zasměje se a pohladí mě po ruce, neboť jsem nejblíže. „Já ale myslím tu nejmenší třetí!“ upozorní ho přísně. Táta se podrbe na hlavě a poté se přizná. „Myslíš Marianu?“ zeptá se Karolíny. „Jo přesně tu“ vzteká se stále více. Nejprve se podívá na Kateřinu a poté začne. „Chtěl jsem vám to říci už tolikrát, ale byly jste stále tak odmítavé a nebavili se semnou a tak jsem se bál, že tahle informace naše vztahy ještě více vyostří. Proto jsem to nechal náhodě, kdy tu maličkou uvidíte. Věřte je to stejné číslo jako jste byly vy dvě.“ Vlastně tátu svým způsobem chápu, ale jak vidím Karolína se o tom bavit nechce a proto se zvedne a stroze ho poprosí o svůj pokoj. Táta nenamítne nic a obě nás doprovodí, prý musíme být unavené a on to chápe.
Jakmile se zavřou za tátou dveře začne Karolína nadávat nahlas. „Co si sakra myslí, že se zblázním že je nám podobná. To přece není normální během týdne máme další dva sourozence. Tedy ten jeden se ještě nenarodil, ale copak se naši dočista zbláznily. O nás se postarat neumějí a pořizují si další.“ Chápu její rozpoložení a proto jí obejmu, abych jí tentokrát dala podporu já. „Proč se k nám staví tak zády a dělají si za nás náhrady. Viděla jsi tu malou je jako by to bylo moje dítě“ přizná se a já souhlasím, protože Mariana je celá Karolína. „Musíme se s tím nějak vyrovnat. Pro obě je to dost těžké období a proto je důležité, abychom drželi při sobě ano?“ Poté Karolíně podám kapesníček, neboť neudrží emoce na uzdě. Všimnu si také fotek na nočním stolku. Ne jedné jsem já a na druhé je Karolína. Táta asi měl postele připravené ještě předtím než jsme přijeli. Karolína si fotek také všimne a proto vezme tu svou do ruky a začne se usmívat. „Vidíš jak jsem byla šeredná, tohle bylo nejhorší období mého života a byla jsem jak jeden velký beďar.“ Musím se smát společně sní, protože na té fotce to opravdu sedí.
Večeři ten den odmítneme a díky bohu nás nikdo nenutí. Radši sedíme na posteli a vzpomínáme na to jak jsme byly malé, protože kromě fotek na nočním stolku byly v šuplíku fotoalba. Možná táta až tak nezapomněl.