Mé budoucí já 2.díl

Anotace: ...

Vstoupím do obývacího pokoje a sednu si naproti Kristiánovi. Ten drží hlavu v dlaních a něco si mumlá. Opatrně se ho dotknu, podívá se na mě skrz prsty.
„Můžu si zapálit?“
„Venku, prosím.“
„Jo, určitě. Půjdeme si sednout ven.“ Venku už je tma, tak rozsvítím světlo a posadíme se.
„Prý jste se k sobě vrátili.“ Začnu. Pohybem ruky mě zadrží.
„Posral jsem to.“ Nespokojeně mlasknu.
„Promiň za ten výraz, ale je to tak.“
„Jak se to stalo?“
„Nesvěřila se ti?“
„Chci to slyšet od tebe.“
„Už několikrát za mnou byla, tak jsem jí vysvětlil, že někoho mám. Hmm…tak začala chodit za ségrou i když ta pořád není doma. Kristýna…ta moje..no…prostě to nemohla vydržet…co jsem měl dělat? Tak jsem jí pozval na pivo a chtěl jí to vysvětlit, jenže mi to nějak nevyšlo. Najednou mi s ní bylo zase fajn, víš. Byli jsme tam sami, tak nemohla dělat žárlivý scény…a pak jsem měl chuť s ní zase být, možná jsem si chtěl dokázat, že jsem zase o nic nepřišel…., že s ní je v posteli stejně nuda, ale…stalo se to a ona si myslí, že jsme zase spolu….
co mám dělat?“
„Čekáš, že ti pomůžu? Jak?“ Pokrčil rameny.
„Seš její kámoška. Nejlepší kámoška.“ Zdůraznil.
„Omyl. Její nejlepší kámoška je Vanda.“ Kristián nafoukl tváře a ukázal prostředníček.
„To je taky kráva na entou. Arnošt by potřeboval pěstí, aby si uvědomil s čim to žije.“
„Prej budou slavit mimino, maj tam být všichni.“ Poznamenala jsem tiše a v duchu přemýšlela jestli Jáchymovi zavolám tu novinu nebo ne.
„Pche, všichni tam určo nebudou. Vykašlali se na Viktora, už to nebude jako dřív. Půjdeš tam?“
„Co bych tam dělala?“
„Máš recht. Co bych tam dělal já, když tam nebudeš ty.“ Usmála jsem se.Ten dokáže potěšit.
„Nebo tam půjdeme spolu a všem řekneme, že to spolu táhneme.“ Zasmál se od srdce a já spolu s ním.
„To by Danička koukala.“
„Kdy to je? Ukončim to s Danou a půjdeme tam spolu. Ať je sranda. Chci vidět ty jejich ksichty až přijdem ruku v ruce.“
„Myslíš to vážně?“ Přikývne.
„Smrtelně.“ V tu chvíli se rozezněl telefon. Volala Dana, jestli spím a že mi zapomněla říct, že oslava je tři týdny a prý ať dorazím, klidně i s doprovodem.

Tři týdny uběhly nečekaně rychle. Neměla jsem představu o čem budu psát, ani jestli to Kristián myslel vážně. Den před oslavou zavolal, že mě vyzvedne a půjdeme tam spolu.
Zrovna jsem se česala, když zazvonil zvonek a ve dveřích stál Kristián. Zazubil se na mě a řekl, že mi to sluší. Oblékla jsem si tmavé džíny s páskem s velkou přezkou a fialové triko s dlouhým rukávem, přesto jsem si chtěla vzít černý svetřík a sáčko s šálou.
„Terez?“ Zeptal se mě na cestě na oslavu.
„Kristiáne?“ Chytil mě za ruku a odkašlal si.
„Uděláme to?“ Přikývla jsem.
„Ať je sranda.“
„Jak dlouho jsme spolu?“
„Asi 8 dní. Jak jsme se dali dohromady?“
„Potkali jsme se v obchodě a pak zaskočili na jídlo.“
„Večery trávíme u tebe v domku s Arniem. Válíme se před krbem nebo se díváme na filmy.“ Přikývla jsem.
„Přinesl jsem ti někdy kytku?“
„Několikrát.“
„Jaký máš ráda?“
„Gerbery, pryskyřníky…orchidej v květináči?“
„Oukej, jdeme dovnitř nebo mi zmrzneš.“ Přitáhne si mojí ruku k obličeji a políbí ji. Galantně otevře dveře do kavárny, kde už všichni ostatní sedí.
„Ahoj.“ Přivítáme se a všichni na nás zírají. Kristián mi pomůže ze sáčka a připraví mi židli, na kterou si mám sednout. Když si sednu, přitáhne si mě co nejblíž a položí mi ruku na stehno.
„Vy jste teď spolu?“ Zeptá se Dana jakoby nic. Podíváme se na sebe, pokrčíme rameny a pak se rozesmějeme.
„No, vlastně jo.“ Odpoví Kristián, přitáhne si mě ještě víc k sobě a políbí mě.
Zábava se pomalu dává do pohybu a najednou vedle mě sedí Vanda.
„Gratuluju k miminu.“ Popřeju neupřímně.
„Díky, měla by sis někoho najít a taky založit rodinu, už seš dost stará.“ Kopnu do Kristiána.
„Víš, my plánujeme mimčo. Viď Terezko?“ Přikývnu.
„Terez, nepřeháníš to trošku?“
„Co přesně?“
„Kristián je Dany, vy si přijdete spolu…a …a…neplánuješ to dítě nějak brzo?“
„Dítě neplánuju, vzejde z lásky. Zato to tvoje…….. To aby sis Arnošta udržela, co nejdýl, viď?“ Usměju se a otočím se na Kristiána.
„Miláčku?“ Promluvím na něj. Podívá se na mě a čeká.
„Jo, jdeme domů. Už je pozdě.“ Pomůže mi se obléct a odcházíme.
Chvíli jdeme tiše, jen ruku v ruce.
„Čučeli, viď?“ Zasměje se.
„Prej seš Dany.“
„To mi taky řikala, že jsme si souzený a takový ty kecy.“
„Jdeš dovnitř?“ Zeptám se ho, když stojíme před mým domkem.
„Můžu?“
„Jinak bych tě nezvala, ne?“
„Mnoo, třeba ses ptala jenom ze slušnosti.“
„To nedělám. Jsem i neslušná.“ Vyprskne smíchy a jde dovnitř, kde čeká Arnie. Je rád, že jsem doma a ještě radši, že máme návštěvu.
„Dáš si něco?“
„Hm, co třeba čaj?“
„Ovocný nebo černý?“
„Ovocný. Všiml jsem si, žes nepila. Abstinuješ?“ Usměju se. Všiml si. Doufám, že byl jediný.
„Něco takovýho.“
„Nemusíš mi to říkat, jen jsem si toho všiml.“
„Na stole máš čaj.“
„Díky.“ Přenese si ho do obývacího pokoje, kde si povídáme dlouho do rána.