Mé budoucí já 5.díl

Anotace: ...

Ráno je místo vedle mě prázdné. Hodím na sebe župan a zamířím do kuchyně. na stole je připravený čaj, cukroví a vzkaz, že se šli všichni projít. Pche, nejdřív se starají o to, abych tu nebyla ani chvilku sama a teď se spolu vydají na procházku.
Když se nasnídám, teple se obleču a jdu alespoň na chvíli do zahrady. Do krmítka nasypu trochu zrní, pomalu se procházím a snažím se zhluboka pravidelně dýchat. Hrobové ticho přeruší táhlý ječivý zvuk zvonku. Pomalu dojdu ke dveřím terasy, vyzuji se a jdu otevřít ty domovní. Ve dveřích stojí, překvapivě, Dana.
„Ahojky, přišla jsem ti popřát hezký svátečky.“ Zvolá nadšeně.“Nesnáším pozdravy typu ahojky, čauky a obzvlášť v jejím přeslazeném podání.“ Uhnu, aby se dostala dovnitř.
„Byla jsem na zahradě. Jdi do kuchyně, jen to sebe shodím a jsem u tebe.“ Odcházím do ložnice, abych se převlékla. Převléknu se do volné fialovorůžové tuniky a legín, prohrábnu vlasy a jdu za ní. Když beru za kliku, zhluboka se nadechnu.
„Tak jak sis užila Štědrý večer? Byla si sama?“ Zeptá se zvědavě.
„Hm, užila. Bylo to fajn. Co ty?“
„No, původně jsem měla být s přítelem, ale nakonec jsme se dohodli, že oba zůstaneme u rodičů.“ Nenápadně zdůraznila slovo přítel, abych se zajímala.
„Aha.“ Bohužel už se nestačím zeptat, kdo je její přítel, protože se do kuchyně vřítí Arnie s Rézi v doprovodu smějícího se Kristián a Jáchyma. Kristián se zarazí, pohledem ho vyhledám a naznačím, že naše hra pořád platí, pokud chce. Přistoupí tedy ke mně, obejme mě zezadu a políbí na zátylek.
„Ahoj zlato, vyspala ses? Čau Dančo.“ Pozdraví se. Jáchymův pohled těká ze mě na Kristiána.
„Ahojky Kristiánku. Přijela jsem popřát hezké svátečky, ale jak vidim,
dopřáváte si …dokonce ve třech.“ Zamrká. “Co si ta blbka myslí?“ Zvednu se ze židle a omluvím se. Jáchym jde za mnou. Položí ruku na mé rameno a zpytavě se na mě zahledí.
„Není ti špatně, nepotřebuješ si sednout?“ Zašeptá.
„Trošku špatně mi je, z tý blbky. Proč šeptáš?“
„Hm, nevim na co si tu hrajete, ale řekl bych, že….“ Odmlčí se. Nakouknu do kuchyně, ti dva se evidentně ještě nezabili, tak Jáchyma vezmu za ruku a vedu ho do ložnice.
„Dana neví, že…“Začnu, ale Jáchym mi do toho vpadne.
„Že budeš mít miminko?“ “Poprvé to řekl tak hezky…že budu mít miminko…miminko.“
„Ne a ani se to v nejbližší době nedozví.“ Beru za kliku a chci odejít, tentokrát však je to on, kdo nás zdrží.
„A Kristián?“ Zeptá se. Nechce se mi vysvětlovat už po sté, že mi pomáhá a spí nahoře. Pokrčím rameny a odcházím do kuchyně.
„Áá, Terez, abych nezapomněla. Mám vás pozdravovat od Vandičky a Arnošta.“
„Úžasný.“ Utrousí Kristián. Pod stolem do něj drknu. Jáchym vyprskne smíchy a Dana se blbě zatváří.
„Mno, myslim, že pojedu. Sice jste mi zkrátili cestu, když jste tu všichni tři, ale i tak mám ještě spoustu lidí na seznamu, kterým chci popřát. Takže…“ Zaloví v “úžasné“ proutěné tašce a podá nám tři dárky.
„Mějte se pěkně, páá.“
„Dano, tady máš dárek od nás tří.“ Podám jí také balíček a nenápadně jí postrkuju ke dveřím.
„Měj se pěkně.“ Rozloučím se s ní a než nastoupí do auta, zabouchnu dveře.
„Kráááávoooooo!“ Zakřičím, abych to ze sebe dostala. V tom okamžiku jsou v chodbě i Jáchym s Kristiánem.
„Musela jsem si ulevit.“ Pokrčím rameny.
„Jdeme rozbalit ty supr dárečky, co nám dala, ne?“ Vesele zamířím ke stolu a jedním trhnutím sejmu kýčovitý vánoční papír. To, co vidím se nedá popsat. Vlastně dá. Hm, vibrátor. Tohle není normální. Ještě štěstí, že jsem na ní neplýtvala penězi a koupila jí otřesné, kýčovité svíčky plovoucí po vodě. Kluci zírají na dárek a nemůžou se přestat smát.
„Co s tím?“ Zeptám se jich.
„Někomu ho dej.“ Pokrčí rameny Kristián.
„Komu?“ Oba se zamyslí.
„Vyměníme ho a ten vyměněný jí darujeme. Vím, kde ho kupovala. Jedu do města. Zatím se tu mějte.“ Rozloučí se a mizí.
„Ani nepočkal na oběd, dáš si se mnou?“ Nabídnu Jáchymovi, když zůstaneme sami.
„Rád, nenechám tě tu samotnou.“ Pomůže mi ohřát oběd a pak se usadí naproti mně u stolu.
„Chtěl jsem se na něco zeptat.“ Nabere si na vidličku salát. Vzhlédnu od svého talíře a čekám.
„Chodíš na nějaký cvičení pro těhotné?“ Skoro se zakuckám. Přiskočí ke mně a jemně mi bouchne do zad.
„Chtěla jsem, ale…“ Mám mu říct, že jsem nechtěla Kristiána otravovat, aby šel se mnou?
„Chodil bych tam s tebou.“ Vyvalím oči.
„Tys bys chtěl chodit se mnou?“ Přikývne.
„Rád bych.“
„Fajn, v lednu se půjdu zapsat.“
„Půjdu s tebou. Včerejšek byl fajn, viď.“
„Bavila jsem se, ale to cukroví už jsem pak neměla jíst. Po sladkém mám vždycky žízeň.“
„A pak chodíš moc na záchod.“ Dodá s úsměvem.
„Tak nějak.“
„Už plánuješ Silvestra?“ Zavrtím hlavou.
„Nesnáším nucený slavení. Udělám si něco dobrýho k jídlu, pustím si pár pohádek a půjdu spát. Ty?“
„Hm, ještě nevím, proto jsem se tě ptal. Kristián nebude doma?“ Zavrtím hlavou.
„Jde na nějakou akci s kolegy z práce. Zval mě, ale nechce se mi.“
„Nechceš být s Arniem u mě?“
„Arnie se bojí rámusu, u tebe je moc živo.“
„Chtěl jsem ti oplatit ten včerejšek.“
„Přijeď ty.“
„Dobře. Budu zase spát v obýváku?“
„Jestli se ti bude chtít.“ Jáchym dojí a uklidí talíře do myčky.
„Teď si asi půjdeš lehnout viď?“
„Mno, vypadá to tak, ale klidně tu zůstaň. Kristián by se měl do hodiny vrátit.“ Zavrtí hlavou.
„Půjdu, ty si odpočiň. Uvidíme se v sobotu, jo?“
„Dobře. Tak se měj hezky.“ Doprovodím ho ke dveřím. Zavolá Rézi, políbí mě na tvář a odchází. Najednou je všude hrozné ticho. Potichu si pustím rádio a lehnu si na pohovku. Hudba mě ukolébá k spánku a já na pár chvil zapomenu na všechno kolem.