Mé budoucí já 7.díl

Anotace: ...

I přes spoustu oblečení cítím, jak se mi mráz dostává pod kůži. Vlezu do útulné kavárny, posadím se ke stolku a rozhlédnu se kolem. V kabelce se mi rozdrnčí telefon, přijmu hovor.
„Sestřeničko?“ Oslovím svou drahou příbuznou. Tou drahou myslím opravdu drahou. Neberu ji jenom jako svoji příbuznou, je má dobrá kamarádka.
Z telefonu se ozývá hlas, který jí vůbec není podobný. Omlouvá se, že do města nemůže dorazit, protože jí není dobře.
„Cože jsi?“ Vyhrknu, když z ní nakonec vypadne, že je asi těhotná.
„To je skvělý.“ Ohodnotím, jí to ovšem tak nepřijde. Není vhodný čas.
„Tak se budu muset courat po krámech sama?“ Zeptám se s nadějí, že se jí za tu chvilku zázračně udělalo dobře. Neudělalo.
„Tak se uzdrav. Já si projdu pár krámů, jsem objednaná k holiči a pak musím na prohlídku. Tak ahoj.“ Rozloučím se, když vyjmenuju, co všechno mám v plánu. Zvednu se ze židle a odcházím ven. První zastávka – kadeřnictví.
„Dobrý den.“ Vcházím dovnitř. Vyhledám kadeřnici očima a ona na mě mávne.
„Tak co to bude?“ Prohrábne mi moje dlouhé blond vlasy.
„Ostříhat a obarvit?“ Pokrčím rameny.
„Máte roztřepené konečky, tak to nějak střihneme a hodíme tam melírek.“ Namíchá si barvu a začne. Po dvou hodinách se nepoznávám. Kde je ta bledá blonďatá těhule? V zrcadle vidím budoucí maminku s hnědými vlasy, kde je pouhých pár pramínků blond.
„To je úžasný.“ Pochválím jí dílo a prohrábnu si vlasy.
„Líbí?“ Vezme zrcadlo, aby mi ukázala vlasy zezadu.
„Konečně to vypadá, že mám spoustu vlasů!“ Znovu si sáhnu do vlasů, abych si ověřila, že jsou opravdové. Zaplatím za stříhání a pomalu se kutálím o pár ulic dál, abych se podívala, jak miminko roste.
Doktorka pochválí mou váhu i miminko. Po ultrazvuku mi podá ubrousek, abych se otřela a posadí se za stůl. Zkoumavě se na mě zadívá poposune si brýle blíž ke kořeni nosu a po chvíli si je sundá.
„Terezo.“ Osloví mě. Posadím se naproti ní a čekám.
„Plod už je aktivní a otáčí se, saje si palec. Má reálnou šanci na přežití v případě předčasného porodu. Měří přes 30 cm a váží asi 900 g.“ Zarazím se.
„Reálná šance na přežití? Kolik procent?“
„Asi 70%.“
„Vyskytl se nějaký problém?“ Zeptám se přímo. Usměje se.
„Ne, vy i dítě jste naprosto v pořádku. Jen jsem chtěla, abyste všechno věděla.“ Oddychnu si.
„To jsem ráda. Chtěla jsem se zeptat jestli už je vhodný čas se přihlásit na těhotenský kurz.“
„Zvažujete ho?“ Přikývnu. Podá mi několik brožurek a znovu se na mě zadívá.
„Všude vás může doprovázet manžel.“
„Nejsem vdaná.“ Doktorka se zarazí.
„Omlouvám se. Tak přítel nebo nějaký blízký člověk.“ Kývnu na souhlas.Zvednu se ze židle a natáhnu k ní ruku, abych se rozloučila.
„Dávejte na sebe pozor.“ Rozloučí se a vede mě ke dveřím. Když se domlouvám se sestrou na další návštěvu, dveře se rozrazí. Stojí tam doktorka a v ruce drží mojí fialovou šálu.
„Terezko.“ Podá mi jí.
„Děkuji.“
„Chtěla jsem..jen…doufám, že to skončí aspoň tak dobře jako v té vaší knížce.“ Zavrtím hlavou.
„Na to je všude kolem mě moc reality.“
„Ještě bydlíte sama?“ Zeptá se.
„Ne, mám podnájemníka a pečovatelku v jednom.“ Zasměju se.
„Kamarádka?“
„Kamarád.“ Omotám si šálu kolem krku, lehce na ní mávnu a odcházím.
Na nákupy se moc necítím, tak nasednu do prvního autobusu, který mi staví kus od domku a řítím se domů. Domovní dveře jsou odemčené, což znamená, že Kristián dorazil dřív než já.
„Haló.“ Zavolám do nitra domu. Naproti se mi rozeběhne Arnie. Zabouchnu dveře, plácnu sebou v kabátu na zem, abych se s ním pomazlila a nechala se olíznout. Po chvíli ze dveří obývacího pokoje vyjde Kristián s Jáchymem v patách. Že by se pánové skamarádili?
„Terez! Spadla jsi?“ Pomáhají mi vstát.
„Ne, jen jsem se musela přivítat s Arniem.“
„Kde jsi courala takovou dobu?“ Uhodí na mě Kristián s podmračeným pohledem.
„No, byla jsem u kadeřnice a pak na kontrole.“
„Chtěl jsem jít s tebou.“ Konstatuje tiše Jáchym. Mávnu rukou. Kristián mi svlékne kabát a pak mi pomůže rozepnout mikinu.
„Jdi do obýváku, je tam teplo.“ Oznámí mi Kristián ledovým hlasem. Odcházím tedy do obýváku za doprovodu Jáchyma. Ve chvíli, kdy se posadím na pohovku, dorazí únava. Zavřu oči a vychutnávám si pocit nicnedělání. Pánové si asi myslí, že jsem usnula, tak mě jemně položí a přikryjí dekou. Potom začnou tiše debatovat.
„Takhle to dál nejde. Měla by si uvědomit, že se jí může něco stát. Nemůže pořád courat sama.“ Šeptá Kristián. Zlobí se.
„Kristiáne.“
„Ne, kdyby řekla, že chce někam odvézt…..všechno to s ní projdu. Ne, ona přece nebude otravovat.“ Povzdychne si.
„Moc jí hlídáš.“
„Jáchyme, hlídám jí místo tebe. Uvědom si to konečně.“
„Už musím domů. Rézi je tam sama. Kdybych tušil, že tu budu tak dlouho, vzal jsem jí sebou.“ Poplácá ho po rameni a odchází.