Mé budoucí já 17.díl

Anotace: pro ty, komu se to líbí...spešl pro Someday

„Terinko, vstávej!“ S žuchnutím dopadne na postel, odhrne mi vlasy z čela a políbí mě na něj. Zamžourám a pak otevřu oči naplno.
„Kolik je?“
„Bude devět, jdeme k tý doktorce. Na desátou tam máme být.“ Plácnu se do čela a snažím se posadit. Jáchym mi se smíchem pomůže.
„Už jsem jak velryba.“ Zafuním.
„Ta nejroztomilejší velryba.“ Vděčně se na něj usměju a namířím si to do koupelny. Abych si zlepšila chuť v puse, na kartáček vymáčknu jahodový Odol.
„Co to máš?“ Obejme mě zezadu Jáchym.
„Ahodoou patu…“ Snažím se osvětlit s plnou pusou. Vytáhne si kartáček a vytlačí na něj růžovou homoli.
„Hm, vypadá…vábně.“ Poznamená a začne si čistit zuby. Vypláchnu si pusu, otřu oči a odcházím do kuchyně.
„Pustil si je aspoň na zahradu?“ Křiknu za ním. Z koupelny se ozývá jen tekoucí voda. Otevřu dveře do zahrady a pustím tam Arnieho a Rézi.
Z ledničky vytáhnu jogurt, vyklopím ho do misky a přidám hrstku müsli.
„Co budu mít já?“ Ve chvíli, kdy pokrčím rameny, zazvoní zvonek.
„Otevřeš.“ Mrknu na něj a pustím se do jídla. Uslyším bouchnutí dveří a radostné přivítání. “Že by Kristián?“ Ve dveřích kuchyně se ovšem objeví někdo, koho bych nikdy nečekala.
Vychrtlý blonďák se stejně šedomodrýma očima, jako mám já, se rozchechtá.
„Měls pravdu Chyme, kouká divně!“ Poznamená, rozpřáhne ruce a čeká. Zvednu se ze židle a vrhnu se mu do náruče.
„Co tu děláš?“ Vzlyknu a pevně ho k sobě přitisknu.
„Přijel jsem se podívat, co tady vyvádíš.“ Usměje se mým slzám a setře je.
„Ségra.“ Poznamená tiše.
„Za chvíli jedeme do města. Jdu na kontrolu.“
„Hm, přibrala si. Už odmala si byla buřtík, ale teď!“ Vyprskne smíchy a ukáže na moje břicho.
„Počkáš tady? Můžeš jít na procházku s Arniem a Rézi.“ Přikývne a zasedne za stůl.
„Nemáš něco k jídlu?“
„Mrkni do ledničky. Jdu se obléct.“ Popoběhnu do ložnice, hodím na sebe kalhoty a triko, rukou prohrábnu vlasy.
„Jáchyme, můžeme?“ Houknu na něj.
„Jasně, jedem.“

V čekárně je prázdno, takže hned přijdeme na řadu. Vejdu do ordinace a pozdravím doktorku. Jáchym váhavě vejde za mnou. Doktorka se na nás usměje a pobídne, abychom se usadili.
„Tak jak?“ Pokrčím rameny. Ukáže mi za plentu a začne se vyptávat Jáchyma.
Po vyšetření počká až se usadím, něco si zapíše do počítače a pak mi věnuje dlouhý pohled.
„Cítíte se dobře?“ Přikývnu.
„Jste v pořádku. Už máte sbalenou tašku do porodnice?“ Vykulím na ní oči a natáhnu ruku k Jáchymovi, abych se ho chytla.
„Už?“
„Je skoro půlka března.“ Namítne s úsměvem.
„No a?“ Ujede mi. Zakryji si pusu a sklopím oči.
„Jen abyste byli připraveni.“ Usměje se.
„Sbalím to.“ Kývne Jáchym a začne se zvedat.
„Tak se mějte, třeba budete přenášet.“ Pronese se smíchem, podá mi ruku a rozloučí se. Jen co zavřeme dveře od čekárny vyjeknu: „Jak to jako myslela? Termín mám kolem 24. dubna. Je březen!“
„Teri, je tu možnost, že holčička bude chtít na svět o něco dřív.“ Mávnu rukou.
„Jedeme domů.“ Pobídnu ho a víc se na tohle téma nehodlám bavit.
„Pomůžu ti tu tašku zabalit.“ Zašeptá v autě.
„Už je zabalená.“ Zabručím a zachumlám se hlouběji do bundy.
„Co ti je?“
„Nemám náladu.“ Položí mi ruku na stehno a pohladí ho.
„Terez,…“ Zavrtím hlavou.

Odemkne mi dveře a počká až vstoupím do chodby. Zuji se, svléknu bundu a zamířím do kuchyně.
„Brácho?“ Z obýváku se ozve zahuhlání. Zamířím tam.
„Už jste zpátky?“ Přikývnu a sednu si vedle něj. Jáchym se opře o práh a sleduje nás.
„Chyme, neskočíme na kus řeči?“ Jáchym zavrtí hlavou a smutně se na mě podívá.
„Pojď si aspoň sednout, přece tam nebudeš stát jak tvrdý y. Doufám, že už tu aspoň bydlíš, když jsem nic neslyšel o svatbě.“
„Žádná svatba nebude.“ Oznámím potichu a odcházím. Ve dveřích se otřu o Jáchyma, který mě propaluje pohledem. V ložnici si lehnu na postel a zavřu oči. Z obýváku se ozývají hlasy.
„Co se stalo? Vždyť než jste odjížděli, tak měla dobrou náladu.“ Odpovědi se nedočká. Jáchym si to bez odpovědi namíří za mnou. Bez klepání otevře dveře, zavře je a sedne si vedle mě na postel.
„Takhle už to dál nejde.“ Vzdychne a složí hlavu do dlaní. Posadím se a pohladím ho po tváři. Zachytí mou ruku a bezradně se na mě podívá.
„Co jsem udělal?“
„To já.“ Přitáhnu ho k sobě, políbím ho na čelo, spánky, nos a pomalu se přesouvám k rtům. Mezi polibky vydechnu omluvu.
„Promiň mi to.“