On a já | Část první: Nevinný flirt...

Anotace: Začalo to naprosto nevinně, ale pak se z kamarádství stalo něco víc...

Začalo to vcelku nevinně. Pár lidí postávalo před učebnou biologie. Čekali na hodinu. Stejně jako já. Moc jsme toho nenamluvili, až na dva z nás. Monika neustále sršila narážky a vtipy na nacisty, což asi mělo nějak zapůsobit na vedle ní sedícího Jirku. Ano, ten mladý muž měl na hlavě jen několika milimetrový porost vlasů a zdál se býti nacistou. Vedle nich seděl ještě Luky, tak trochu nevnímající. Inu jako vždy se svým metalem. A pak tu byl ještě Tomáš, skláněl se nad papírem s matematickou olympiádou.
„Přátelé pusťte mě někdo sednout,“ došla jsem znuděně k nim. Mé kamarádky si odskočily pro kafe.
Jirka se na mě pobaveně podíval, nějak jsem nechápala ten pobavený výraz, ale svou žádost jsem zopakovala znovu. Tomáš se postavil a nechal mě si sednout. Prý stejně potřebuje na světlo. Seděla jsem teď tedy vedle Jirky.
„V obležení žen,“ usmál se Jirka a obě nás (Moniku i mě) objal kolem ramen.
„Zakládáš si harém, jo?“ prohodila jsem pobaveně.
Monika se na něj tázavě podívala. „Jseš si jistej?“
„Nevím jak ty...“ pousmál se Jirka a nadále nás spokojeně objímal.
„Bože,“ pronesla Monika a vstala a odešla.
Po chvilce se zvednul i Jirka. Hodil na mě omluvný pohled a odkráčel kamsi na opačný konec chodby než Monika. O pár minut později si k nám opět přisedl Tomáš a cosi se mi pokoušel vysvětlit. Naštěstí mě zachránil příchod mých kamarádek. Lenka si sedla vedle mě a vytáhla z tašky hudební výběr na náš soukromý trénink tanečních.
„No, ty jsi říkala, že nemáš country, tak jsem něco vzala,“ vytáhla asi šest CD s country hudbou.
„Jo to bude fajn, já mám taky něco,“ ukázala jsem jí svůj výběr.
„Hey pusťte mě někdo sednout, já jsem starší člověk,“ přišel s úsměvem opět Jirka.
„Nepustím, ledaže bys mě vzal na koleno,“ usměju se na něj a dál prohlížím Lenčin výběr.
„Tak jo, ale nezaručuju, že budeš sedět pohodlně,“ mrknul na mě Jirka.
Uvolnila jsem mu tedy místo a pak mu zasedla koleno. S úsměvem se na mě podíval. „Dobrý?“
„Jo, taky proč ne,“ usmála jsem se a otočila se zpět k Lence.
Holky se na nás dívaly s pobaveným výrazem. Tak mu sedím na koleni, no a co? Říkala jsem si...
Za chvíli přišla opět i Monika. Když viděla, že Jirkovi sedím na koleni nepatrně s ní trhlo, asi žárlila. Jak jsem se později od kamarádky dozvěděla, prý ho chtěla...
Mezitím jeho ruka nepozorovaně sklouzla na moje koleno. Podívala jsem se na něj. Upíral na mě svoje čokoládové oči. „Co je?“ zeptal se.
„Nic, nic,“ odpověděla jsem a rychle se otočila. Měla jsem chuť ho obejmnou, ne-li políbit. Nemuselo by to dopadnout dobře.
„Vám to spolu tak sluší,“ přemohla se Monika a začala opět rýpat.
Oba jsme ji ignorovali.
„Půjdeš dneska tančit s náma?“ otočila jsem se zase na něj.
„Kdy?“
„Po biole, v tělocvičně,“ usmála jsem se, byla jsem ráda, že má zájem.
„Ještě uvidím,“ pokrčil rameny.
„Fajn,“ přikývla jsem a pozorovala Moničin výraz. Na tohle se ona ještě nezmohla, pořád ho chtěla někam pozvat, ale ještě to neudělala.
O pár vteřin později kolem prošel náš profesor biologie, což znamenalo zahájení hodiny. Odebrali jsme se tedy do učebny. Na nepatrný okamžik jsme se s Jirkou chytili za ruce... Jeden úlomek z těch hezčích vzpomínek. Nikdo jiný kromě nás o tom nevěděl.

O pár minut později jsem zaslechla rozhovor Moniky a Jirky. Slyšela jsem bohužel jen Jirkovu poslední větu: „Si zakládám ten harém ne.“ Otočila jsem se na něj. Díval se na mě a usmíval se.

Po hodině zmizel rychlostí světla. Asi nepřijde, prolétlo mi myslí a dál jsem to neřešila.
„Mohl bych s tebou tančit? Nemám partnerku,“ zeptal se mě v šatně spolužák.
„Jasně,“ přikývla jsem. Sehnula se pro boty a odkráčela směrem k tělocvičně. Přemýšlela jsem nad dozorem a takovýma věcma, takže až posléze mi došlo, že jsem mu kývla na něco, co jsem možná ani tak nechtěla. Ale což, mávla jsem nad tím rukou, stejně taky nemám partnera.
Po malých technických problémech jsme mohli začít trénovat. Byl nás celkem hojný počet, takže jsem nakonec byla ráda, že jsme zabrali tu tělocvičnu. Tančila jsem tedy se svým spolužákem Mikim, ale bohužel jsem od něj musela čas od času odběhnout, něco někomu vysvětlit atd. Asi po půl hodině se tam objevil i Jirka. Zalil mě pocit štěstí. Proč, proboha?
„Miki, dovolíš na minutku,“ odběhla jsem k lavičce, k Jirkovi.
„Přišel jsi,“ podívala jsem se na něj s úsměvem.
„Jo, no,“ přikývl.
„Tak pojď tančit, přece tu nebudeš sedět jen tak,“ natáhla jsem k němu ruku.
„Ne, to ne...“
„Tak to tu hodláš jen sedět?“ vzala jsem ho za ruku a neohroženě ho vytáhla na nohy.
„Oni se mi smějou,“ hodil pohled k dozoru. Naší třídní a profesoru biologie, o kterých si každý myslí, že spolu něco mají.
„A to ti jako vadí?“ musela jsem se usmát, tomuto dětinskému odůvodnění, proč nechce tančit. Vždyť je dospělý, kdo by se tedy nesmál?
„Jo, vadí. Ne, fakt, oni se mi smějou,“ posadil se zpátky.
„Ale notak,“ vytáhla jsem ho znovu.
„No dobře. Co budeme tančit?“ zeptal se a chytil mě do uzavřeného držení. Hrála chacha.
„Chachu?“
„Ne, chachu ne. Jsem moc ztuhlý. Třeba valčík?“
„Dobře,“ přikývnu rezignovaně.
Přitáhl si mě naprosto neotřele co nejblíž. Připadala jsem si malá jako trpaslík, ale v bezpečí. Inu, je o hlavu větší než já. Díval se mi do očí a začal tančit. Tančil skvěle. Po chvíli toho nechal.
„Vést mám já a ne ty,“ odstrčil mě s úsměvem.
„Promiň,“ podívala jsem se na něj dotčeně.
„Waltz bude lepší,“ přithál si mě opět k sobě a tančili jsme dál.
„Nerad ruším, ale jak je ta otočka u polky?“ zastavil nás až spolužák.
Jirka se vzdálil na lavičku a já trpělivě vysvětlovala otočku. Několik dalších lidí chtělo vysvětlit kroky při jivu a mambo. Když po mě konečně nikdo nic nechtěl, zabloudila jsem očima k Jirkovi. Seděl na lavičce, před mín seděla Monika na zemi a Lenka dřepěla vedla ní. O něčem si povídali. Šla jsem blíž a zaslechla jsem rozhovor. Holky ho přemlouvaly, aby šel na naší půlkolonu. Nechtěl.
„Ježiš, mě bolí nohy,“ sedla jsem si vedle Moniky.
Podíval se na mě, usmál se a shodil svůj batoh z lavičky. „Tak si pojď sednout,“ ukázal na místo vedle sebe. Šla jsem si tedy sednout na nabízené místo.
„Tak my vás nebudeme rušit,“ vzala Monika Lenku za ruku a táhla ji na druhý konec tělocvičny.