Opravdový příběh IV

Anotace: Nechme také promluvit Alici..

ALICE
Netušila jsem co čekat od tak zvané dámské jízdy. Nebyla jsem jim příliš nakloněná, nejlépe jsem se vždycky bavila ve smíšených skupinách. Banda holek a žádný chlap, který by bořil nálady. Uvidíme. Oblékla jsem sukni, nové červené tričko a pustila se úpravy vlasů. Nikdy jsem pořádně nevěděla co s nimi. Byly dlouhé, byly jemné a především jich bylo moc. Kadeřnice vždycky šílela když mi je barvila a stříhala. Nakonec jsem je narůzno pospínala sponkama a překvapilo mě, že to nevypadalo zle. Snad se to nerozsype.
- už jdeš? zajímal se Pavel. S kartáčkem v puse se špatně odpovídá, pouze jsem něco zahuhlala a doufala, že to pochopí.
Objevil se ve dveřích koupelny.
- neumíš odpovědět? houknul na mě. Ignorovala jsem ho. Dočistila jsem si zuby, poslední pohled do zrcadla a napochodavala jsem do obýváku.
- čistila jsem si zuby, víš, a ano, už odcházím. Ještě něco?
Díval se na mě, v očích vztek.
- nech si ty drzosti, princezno. Kouklas mi na ty papíry?
A kdy? Pomyslela jsem si.
- ne, ještě jsem nestihla udělat ani ty tátovy..je toho moc. Ale do neděle to stihnu, neboj.
- no jo, hlavně aby to tatínek měl v cajku, co? rýpal a ovladačem se škrábal na hlavě.
Dívala jsem se na něj a přes veškeré své zákazy jsem si vzpomněla na Davida. Zabolelo to.
- táta mě za to, na rozdíl od tebe, platí..takže je jasné, že snad nejdřív udělám jeho…vrátila jsem mu to a házela si věci do tašky. Mobil, peněženka, hřeben, klíče..
- to si snad děláš prdel, ne? Seš moje holka a já ti mám za to tvý posraný účetnictví platit? Nechceš ještě platit za to, že tu občas hrábneš na nádobí nebo něco uvaříš? řval Pavel.
Cítila jsem jak se mi tlačí slzy do očí. Zase mi hlavou proběhla myšlenka na Davida.
- i ty se měj hezky…řekla jsem a rychle zmizela. Byla jsem ráda, že jsem dveřmi třískla tak silně, aby mi to znemožnilo slyšet něco co Pavel vykřikoval.

Svalila jsem se do auta na sedačku a Kamča mi podala lahvovou Plzeň.
- vidím, že jí potřebuješ…ušklíbla se.
Ušklíbla jsem se taky. Z Pavla jsem byla doopravdy vyřízená. Od té doby co mě načapal s Davidem to mezi námi šlo do háje. Nejen, že mi to vrátil – což jsem brala jako trest za to co jsem udělala já jemu, ale především zamítnul můj návrh na rozchod. Kdyby David nevycouval, určitě bych to udělala. Takhle jsem měla pocit, že téměř po třech letech vztahu bych to neměla jen tak zahodit. Ale že zkusit to znova byl začátek konce jsme věděli oba. Já určitě.
Stýskalo se mi po Davidovi. Šíleně. Zdálo se mi o něm každou noc, tolik mi chyběly naše rozhovory, jeho blízkost, smích. Jeho zájem. Uf, nemůžu na něj myslet. Občas mě ale napadne co asi dělá. Jestli s někým je a zabolí představa, že jo. Dost, stačí. Jedu na koncert, jedu se bavit.
Sáhla jsem do tašky a vytáhla CD. Podávala jsem ho dopředu Simoně.
- na, pusť ho tam..je to docela sranda, Jára Cimrman.
Řehtaly jsme se všechny celou cestu. A já nemyslela na Pavla a ani na Davida.

Cítila jsem, že mi pivo stouplo do hlavy. Nevadilo mi to, krom holek jsem tu nikoho neznala a navíc jsem měla potřebu se dnes opít. Což u mě nebyl problém, pila jsem málokdy, takže mi to rychle lezlo do hlavy. Hráli skvěle, stála jsem kousek od pódia, popíjela, občas se zasmála něčemu co plácaly holky vedle a pohupovala se do rytmu. Měla jsem vážně dobrou náladu.
Otočila jsem se když jsem ucítila dotek na holém rameni.
- ahoj Alice. Máš se?
Zírala jsem na Davida a přemýšlela jestli sebou neseknu a nebo neupustím pivo. Ustála jsem to, dokonce jsem se i usmála.
- ahoj Davide…docela to jde. Co u tebe? dala jsem dohromady souvislou větu. Jak je hezký! Ostříhaný nakrátko, oko zahojené, v zeleném tričku mu to šíleně slušelo. Usmíval se.
- jde to. Mám teď hodně práce, docela jsem si toho nabral…za týden mi začíná škola, tak to bude asi hodně veselý. Co ty, jdeš do školy?
Přisvědčila jsem.
- začínáme za tři týdny. Poslední rok, jsem za to ráda. Rok od roku se mi chce míň.
Chvíli jsme na sebe jen tak zírali. Strašně jsem se bála, že odejde, že se odejde bavit, nechá mě tady rozervanou aniž by tušil co se mnou jeho přítomnost udělala. Nebo že se tu každou chvílí objeví nějaká jeho nová slečna.
- s kým tu jsi? zeptal se a napil se piva.
Rukou jsem mávla doprava a ukázala na holky: s holkama, dámská jízda..ty?
Zasmál se: pánská jízda..asi bych se měl jít podívat zase za klukama. Třeba se ještě uvidíme a kdyby ne, měj se fajn…
Moje srdce, moje srdce, moje srdce! Bolest, bolest, bolest. Odchází, v klidu, s lehkostí..bez zájmu.
Přinutila jsem se k úsměvu: taky se měj dobře, ať se ti daří..
Odešel, dívala jsem se na jeho pevná záda, namakaná ramena. Vždycky jsem obdivovala jeho záda. Úchylné, co? Viděla jsem jak usedá ke stolu a otočila se. Moje skvělá nálada byla pryč. Cítila jsem se zraněná.
- kdo to byl? přitočila se ke mně Simona.
- David…vydechla jsem a tím řekla vše. Posadily jsme se ke stolu.
- a co? zeptala se znovu.
Pokrčila jsem rameny, potlačila slzy a myšlenky ihned odjet.
- nic..právě že vůbec nic..povzdechla jsem si a Simča mě poplácala po rameni. Přisedly si i ostatní holky. Snažila jsem se bavit, ale nešlo mi to. A neměla jsem sílu se podívat ke stolu kde seděl. Nechtěla jsem znovu vidět nezájem.
- hele, ale pořád sem kouká…zašeptala mi Simona.
Překvapeně sem se po ní podívala. Cože?
- no fakt..přisvědčila s úsměvem a přesvědčovala mě ať se na něj taky podívám. Dodala mi odvahy a já pohlédla jeho směrem. Díval se. Usmál se a odvrátil pohled.
Pak už jsem se tolik nebála podívat se k jeho stolu.

Seděli jsme ve vestibulu, v ústraní a ruku v ruce. Už ani nevím jak jsme se sem dostali. Hlavy jsme opírali o sebe a nemluvili. Bylo mi dobře a nemyslela jsem na bolest, která přijde ráno až tenhle večer skončí.
- kdybych ti mohl dát něco co mám, co bys chtěla? zeptal se zničehonic. Otázka mě zarazila, nechápala jsem odkud se vzala ani kam směřuje.
Hořce jsem se zasmála a plácla: tvoje auto a přístup k tvému kontu…
Zasmál se a já s ním. Cítila jsem, že čeká normální odpověď. Napila jsem se piva a řekla: odpověď je stručná. Kdybych mohla chtít cokoliv co mi můžeš dát, chtěla bych tebe. Chtěla, ale nežádala o to. V tom je rozdíl. Nikam tě netlačím, o nic neprosím, nenaléhám. A především nemám zájem o nic co mi sám nechceš doopravdy dát.
Seděli jsme mlčky.
- jak víš, že bych ti to nechtěl dát? zeptal se tiše.
Rozesmálo mě to.
- Davide, ty v nás nevidíš budoucnost. To je víc než jasná odpověď na to co mi chceš nebo nechceš dát…
Prudce se otočil, nečekala jsem to. Vzal mi hlavu do dlaní a důrazně ke mně promlouval: ty vůbec netušíš, jak to bylo těžký ti něco takovýho napsat! Nemáš ponětí jak mi bylo!
Podívala jsem se na něj: a máš ponětí jak bylo mně? Nějaký minimální tušení?!
Zavrtěl hlavou: odešla jsi s ním z těch Tří sester!
Rozhodila jsem rukama: a to jsem měla bez vysvětlení nechat odejít kluka se kterým jsem tři roky? Po tom co viděl?
Stáhnul se, sklopil hlavu.
- tak proč s ním pořád seš? zeptal se potom.
Přemýšlela jsem jak to říct jemněji než mě napadlo. Na nic jsem nepřišla.
- protože jsem měla pocit, že jsem mu to dlužná ho po tom všem neopustit. A protože jsem nemohla být s tebou. Zní to hnusně, vím. Taky to hnusný je. Ale je to pravda, to především..řekla jsem nakonec a on mi stisknul ruku.
- Alice, odjezd…ozvala se před námi Šárka a cinkala klíčemi od auta.
- rozloučím se a jdu..řekla jsem přiškrceným hlasem a bála se toho co teď bude s Davidem. Co si říct, co dělat, jak postupovat?
- tak se prosím tě rozluč tak, abys z toho zas nebyla celý týdny úplně vyřízená…řekla a probodla překvapeného Davida téměř vražedným pohledem. Odešla a on se ke mně otočil: netušil jsem, že tě to tak moc…
- to je jedno…přerušila jsem ho. Nechtěla jsem o tom mluvit.
- takže ahoj? řekla jsem a jeho ruku nepouštěla.
- ahoj? zeptal se také.
Dívali se na sebe a já nechtěla odejít. Nechtěla ho opustit.
- mohli bychom se vidět třeba zítra nebo až budeš mít čas? zeptal se a mně zavalila šílená vlna štěstí a radosti. A úlevy. Je na tom stejně jako já!
Přikývla jsem a domluvili jsme se.
- můžu ti teď dát pusu? zeptal se.
- víš, že se nesmíš ptát..upozornila jsem ho a ucítila jeho rty na svých. Propadala jsem se štěstím pryč.
- tak mazej..popohnal mě ke dveřím, Šárka byla netrpělivá. Vyrazila jsem tím směrem a pak si na něco vzpomněla. Vrátila jsem se k Davidovi, který byl pořád na tom samém místě a díval se za mnou.
- měl bys vědět jednu věc. Nevím, jestli to pro tebe bude důležité tak jako pro mě, ale chci to říct. Třeba už jen proto, že jsem opilá a za střízliva by se mi o tom hůř mluvilo. Takže…když jsem se s tebou tenkrát vyspala…bylo to poprvý co jsem vůbec někoho podvedla. Nikdy dřív jsem nic takového neudělala i když jsem měla příležitost. Prostě ne…a taky…taky to bylo poprvý co jsem spala s někým jiným než s Pavlem. Nemusíš mi věřit, nechci to po tobě..ale měl bys to vědět.

Otočila jsem se a nechala ho tam. Ve dveřích jsem se na něj podívala. Stál tam, v očích úžas, překvapení…a štěstí.