Pohádka na dobrou noc 4

Anotace: po delší odmlce konečně konec:-)

If I could
Stand up and take the blame I would
If I could take all my shame to the grave

„Ty ho miluješ, viď?“ ozvalo se tu noc ze tmy, když jsem ležela v posteli a marně se snažila usnout. Trhla jsem sebou.
„Mami?“ zašeptala jsem místo odpovědi.
„Buď ke mně upřímná,“ položila mi ruku na rameno. „Alespoň teď, když jsi mi lhala celou tu dobu před tím.“
„Miluju,“ připustila jsem tedy potichu. „Měla jsem strach to přiznat,“ dodám.
Stiskne mi rameno. „To by byla chyba. Oni si musí myslet, že za to může on. Na něj nemůžou, na tebe ano. Jako oběť jsi v bezpečí, ale víš, co by bylo, kdyby se z tebe stal viník?“ V jejím hlase je děsivá naléhavost.
„Jenže je šílené to poslouchat. A možná, že dokážu mlčet, ale nikdy o tom nedokážu lhát.“
Povzdechne si. „Já vím, že je to těžké, ale možná, že nebudeš mít jinou možnost. Mlčení pro tvou obhajobu stačit nebude. A nejde tu jen o tebe, ale i o tvé dítě. O to, jak bude vyrůstat. Uvědom si to.“
Jsem ráda, že je tma. Že nemůže vidět moje slzy.
„Jsem hloupá. Říkal mi, že se o mě postará. Ale já trvala na tom, že se vrátím do školy,“ dostanu ze sebe. „Ani mě nenapadlo, že bych mohla otěhotnět,“ mám co dělat, abych se nerozbrečela naplno.
„Chtěl se o tebe postarat? Nabízel ti to?“ přeruší mě ale máma. Jen přikývnu hlavou, ale ona i ve tmě pozná souhlas.
„Tak doufejme, že nezměnil názor, a že se brzy vrátí. Nesly by se řeči, ale nikdo by si na tebe pak netroufl. Bože, jen ať se vrátí co nejdřív.“
Myslela jsem si to samé. A snažila jsem se věřit v ten zázrak. V to, že by opravdu všechno napravil. V to, že bych se mohla vrátit do ráje.
Dokonce se mi s těmi myšlenkami podařilo zaspat. A až do rána ve mně doutnala zlatavá naděje.
Dokud jsem si při pohledu z okna nevšimla černého dýmu.
Zámek hořel. A vesnice byla opět na nohách.
Nikdo nevěděl, kdo to udělal. Každý kryl každého. Když mě předešlý večer máma odvedla domů, ostatní ještě v rozčileném hovoru pokračovali. A zjevně se vyburcovali k šíleným věcem.
Nikdy bych nevěřila, co dokážu způsobit.
Ale zdálo se, že toto obvinění bylo poslední kapkou v jejich nedůvěře.
Máma stála u okna se mnou, a když jsem se na ni otočila, viděla jsem, že i ona brečela.

It´s easier to run, replacing this pain with something numb
It´s so much easier to go, than face all this pain here all alone

„Mami?“ vyruší mě tichý hlas z myšlenek. Otevřu oči. „Hledali jsme tě.“
„Už jdu,“ odpovím, taktéž šeptem, abych nevzbudila malou.
„Tys tam zaspala?“ zeptá se na chodbě už hlasitěji.
„Ne, jen jsem přemýšlela. Vzpomínala jsem.“ Zadívám se na ni a dodám. „Víš, má oči po tvém otci. Nějak jsem se díky ní ztratila v myšlenkách.“ Nevím, kde se ve mně najednou vzalo tolik otevřenosti.
„Po mém otci?“ Usměje se. „Třeba to Jarka alespoň trochu uklidní, diví se, kde vzala tak modré oči, když je nikdo v rodině nemá.“
Pokusím se taky o chabý úsměv. Ztratila jsem se v melancholii asi víc, než jsem si myslela. Téměř znovu cítím v očích slzy.
„Pořád je ti smutno?“ podívá se na mě a v tu chvíli její pohled působí zvláštně mateřsky, což je svým způsobem absurdní.
„Někdy jo,“ připustím. Téměř nikdy jsme o něm nemluvili. Šlo to špatně, nerada lžu.
Obejme mě a já ji. Kdo ví, třeba jednou najdu sílu říct jí pravdu. A třeba nelžu. Ve válce, která u nás vypukla jen pár dní po požáru, zemřela spousta lidí. A jen díky ní zůstala naše vesnická vzpoura zcela bez odezvy.
Do shořelého hradu se nikdy nikdo už nenastěhoval. Opravili ho a ukazují ho turistům. Kde ale skončili jeho poslední obyvatelé, netuší.
Říká se, že když se vraceli domů, viděli plameny. Netušili, co se děje, a tak se raději na noc ubytovali v nejbližším městě. A do dalšího dne je dohnal posel se zprávou od dvora, že mají přijet.
Začala válka. A v té se všechno změnilo.
„Tak dobrou noc,“ odtáhnu se od ní.
„Dobrou,“ odpoví a zamíří ke schodům do patra. Také se vydám ke své ložnici. Stále se mi nechce spát, ale přemýšlet už nemám sílu. Rozsvítím lampičku a otevřu rozečtenou knížku. Dívám se na písmenka, ale stejně je nevnímám. Stejně mi silněji, než kdykoliv předtím v hlavě straší jediná otázka.
Co když je stále naživu? Co když je dokonce někde blízko, a já to jen nevím?
Vím, že je to hloupé, jsem stará a on by byl ještě starší, ale stejně jdu nakonec spát s myšlenkou, že zítra to ještě jednou zkusím. Ještě naposledy se pokusím vypátrat, co se stalo, kam zmizel. Zatím nevím přesně jak, ale možnosti jsou stále lepší a lepší. A já si třeba konečně přestanu vyčítat své rozhodnutí a následné mlčení.