Opravdový příběh V

Anotace: Stáli jsme tam, v letní podvečer, slunce zapadalo a dívali se na několik krabic, které sebou přivezla. Přišlo mi to jako příslib něčeho. Jako to ono co jsem celou dobu hledal. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale v tu chvíli jsem věděl, že mi nic nechybí

Bouchla jsem dveřmi aby Pavel slyšel můj příchod. Zouvala jsem se a nikam nespěchala. Nebylo kam, to co jsem se chystala udělat a říct bylo tak nepříjemné, že opravdu nebylo kam hnát.
- Alčo? zavolal Pavel z obýváku.
- už jdu…zavolala jsem zpátky a tiše vzdychla. Boty vyzuté, bunda na věšáku…čas na další kroky.
- ahoj…řekla jsem tiše a svalila se do křesla naproti němu.
- jak ses měla? zajímal se a přehraboval se v papírech aniž by vzhlédnul.
- šlo to…řekla jsem a přemýšlela jak začnu.
Pavel se na mě konečně podíval. Zamyšleně.
- měli bychom si promluvit…řekl nakonec a já pouze přikývla.
Vyčkávala jsem a on se nervózně škrábal za uchem.
- vím, že jsem se v poslední době choval vážně hrozně, jsem si toho vědom..chci to napravit, urovnat mezi náma a mít se zasea dobře…jen si nejsem jistej, jestli ty to chceš taky..vypadlo z něj nakonec.
- chceš? zeptal se znovu, když už ticho trvalo příliš dlouho. Měl v očích ten výraz, který tuší odpověď. Tu horší odpověď.
Vzmohla jsem se na pouhé zavrtění hlavou a sklopení očí. Jak statečné a dospělácké.
- já si to myslel…řekl tak tiše, že jsem si nebyla jistá jestli to vůbec řekl. V hlavě mi šrotovalo, přemýšlela jsem co říct, co udělat, jak vysvětlit…nenapadala mě vhodná slova. Nenapadala mě žádná slova.
- je v tom David? zeptal se nakonec znovu Pavel.
Uf, ten mi dává! Takhle přímá otázka! Co říct? Co přímou odpověď?
- ano…ale není hlavním důvodem. Určitě urychlil moje rozhodnutí, ale takhle by to dopadlo stejně, Pavle. Všimni si jaký byl náš poslední půlrok. Strašný. A myslím, že na tom máme oba svou vinu. Já tu svou rozhodně přiznávám a tobě nic nevyčítám. Nevím, jestli to co dělám teď je správné, protože roky s tebou patří k těm nejlepším…ale dělám alespoň něco co doopravdy chci, a i kdyby se to mělo posrat, tak za ten pocit chvilkového přesvědčení mi to bohužel – bohudík stojí, protože…je to upřímný. Teď je to upřímný a vytoužený. Chci se s tebou rozejít v dobrém. Chci tě vídat, mluvit s tebou…pokud budeš chtít..
Chvíli jsme mlčeli.
- víš, že se mi docela ulevilo? řekl nakonec.
Překvapeně jsem na něj pohlédla. Cože?!
Rozesmál se a sedl si na okraj křesla kde jsem se válela.
- asi jo, Alčo. To co říkáš zní logicky. Mám tě rád, opravdu moc, a vím, že ty mě taky…ale milujeme se ještě? Asi ne, viď? Tak proč se nerozejít v dobrém a doufat, že nám to oběma jednou vyjde s někým jiným? Co ty na to…? usmál se na mě.
Byla jsem v šoku z vývoje událostí. Tohle říkal ten Pavel, kterého jsem znala? Čekala jsem, že odejdu v slzách a s dávkou jeho nenávisti.
Opět jsem jenom přikývla. Dnes se mi nedostávalo slov.
- víš, já bych byl opravdu rád, kdyby sis občas udělala čas a zajela se mnou k babičce do domova. Já jí nemůžu říct, že jsme se rozešli, víš jak tě miluje..
- určitě…souhlasila jsem a byla za to ráda. Jeho babičku jsem doopravdy zbožňovala a tenhle slib, který jsem schopná s radostí splnit se mi zdál jako dobrý základ začínajícího kamarádství.
- můžu po tobě taky něco chtít? zeptala jsem se opatrně. Souhlasil.
Přemýšlela jsem jak to správně formulovat.
- mohl bys…mohl bys promluvit s Ondřejem? Kvůli Davidovi…Ondřej s ním nemluví a on kvůli tomu trpí jako pes…asi je to moc to po tobě chtít, ale chtěla jsem to zkusit..
Zasmál se, trochu hořce. Pohladil mě po vlasech, vmáčknul se ke mně na křeslo, dal mi ruku kolem ramen a a řekl: pro tebe cokoliv…tohle je to nejmenší za všechny ty hnusy co jsem ti udělal..jen doufám, že David ví co v tobě má, Alí…
Byl to tak divné! Ještě dnes jsme byli oficiální pár, ještě před několika týdny celkem v pohodě…a teď? Co jsme teď?
- co jsme teď, když už spolu nechodíme? zeptala jsem se a lekla se toho jak to zní.
Pavel se znovu zasmál, trochu veseleji.
- co bychom byli? Nejlepší kámoši, ne? Nikdo mě nezná lépe než ty..jen Ondřej.
- mně znáš dobře jenom ty..usoudila jsem po krátkém zamyšlení.
- takže kámoši? napřáhnul ke mně druhou ruku.
Pořád jsem z vývoje událostí byla v šoku.
- kámoši…souhlasila jsem a jeho ruku stiskla.
- nejlepší…dodal se smíchem a já měla co dělat se slzama v očích.

DAVID
Seděl jsem naproti bratrovi, příliš rychle upíjel pivo a čekal co řekne. Byl jsem nervózní, když jsme se před několika týdny viděli naposledy měl co dělat aby mi nedal přes hubu.
- Davčo…omlouvám se ti za to všechno kolem Alice a Pavla. Pavel mi vysvětlil jak to bylo…neměl jsem se do toho míchat a měl jsem si taky vyslechnout tvůj názor…tak se na mě nezlob. Buďte s Alicí hlavně co nejvíc v pohodě. Všechno dobrý? zeptal se s trochu kajícným výrazem, který jsem u něj neznal. Nechápal jsem to, za co se mi vůbec omlouvá? Co mu Pavel řekl?! Ale byl jsem tak šťastný z možnosti, že všechno bude jako dřív, že jsem nabízenou ruku s radostí přijal. A věděl, že za to můžu poděkovat jen Alici.


Prohlížel jsem si Alici z profilu. Byla tak krásná. O něčem soustředěně přemýšlela.
- co je? drcnul jsem do ní jemně.
Probrala se ze zasnění a zeptala se: jak je možný, že se celý můj dosavadní nenudný život vejde do jednoho auta?
Pobavilo mě to. Na holku neměla opravdu moc věcí, a vzhledem k tomu, že jsem měl vybavený byt dohodli jsme se, že všechno nechá Pavlovi až na několik výjimek.
Místo odpovědi jsem jí obejmul a políbil do vlasů.
Stáli jsme tam, v letní podvečer, slunce zapadalo a dívali se na několik krabic, které sebou přivezla. Přišlo mi to jako příslib něčeho. Jako to ono co jsem celou dobu hledal. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale v tu chvíli jsem věděl, že mi nic nechybí.