Všude dobře, tak co doma? III

Anotace: bla bla blaaaa :D

"Do hajzlu." Otevřela jsem oči a chtěla si nafackovat. Ležela jsem ve svém pokoji. Levou nohu pohodlně položenou na poskládané peřině a důkladně ovázanou. Katy seděla v křesle a něco cvakala do notebooku...jako obvykle.
"Ty jsi nemožná. Sotva se od tebe hnu a už jsi v limbu." Nasadila rádoby vyčítavý tón a zaklapla počítač.
"Jako bys mě neznala." Usmála jsem se a posadila se. "Jak jsem se sem dostala?"
"Donesl tě Aaaaanssi brouku. Stejně se mi nějak nezdá. Takový divný týpek. Vypadal nějak naštvaně, ale i trochu v šoku." Zakoulela očima a podala mi skleničku s vodou.
"Jak v šoku?" Podívala jsem se na ni nechápavě. Asi jsem se ji dotkla, protože vyskočila z křesla.
"Ty se ptáš, jak byl v šoku on...a jak jsem byla v šoku já tě nezajímá?" zamávala rukama ve vzduchu, až jsem se musela smát, i když mi bylo pořád celkem slabo. "Slyším nějaký rachot. vylezu na chodbu a tam si stojí milostpán Salmela s tebou v náručí. Nejdřív jsem si myslela, že si děláte srandu, ale až jsem viděla tu krev a tebe celou zelenou, tak mi docvaklo že něco není v pohodě. Pak mi velmi stručně vysvětlil co se stalo, opatrně tě položil do postele a odešel si. Toť vše má drahá." Chvilku jsem jen ležela a koukala do stropu, abych pobrala co se vlastně všechno stalo.
"No páni no..." víc ze mě nevylezlo.
"Tak co. už spolu chodíte?" Aaaach, kéž bych na tuhle otázku mohla odpovědět "Ale jistě."
"Ne ani nikdy nebudem. Vůbec ho nezajímám." Připadalo mi to hrozně deprimující. Když jsem ho uviděla, tak jsem si řekla, že to tady zas tak děsivé nebude, ale teď mi připadá, že to bude ještě horší.
"Jo nezajímáš? Tak proč ti nosí batoh, půjčuje svojí mikinu a ošetřuje nohu??" Katy protočila oči v sloup a zaklepala si na čelo. Jo měla pravdu, už je ze mě magor.
"To jenom ze zdvořilosti." Zvedla jsem se z postele. "Musím mu vrátit tu mikinu." Rozhlížela jsem se po pokoji.
"Nestarej se. Stejně už odjeli na stadion. Dneska máš volno." Natáhla se do sedačky a zívla.
"Tak jdem na bar." Hladina alkoholu v krvi mi totiž nebezpečně klesla.
"Můžeš chodit?" Napřímila se starostlivě.
"No jasně. Je to jenom hlubší škrábnutí." Mrkla jsem na ni a vyšourala se na hotelovou chodbu, i když to koleno pekelně štípalo. Cestou jsem se stavila zkontrolovat Jussiho a píchnout mu ještě jednu injekci. Celkově se ale zdál být v naprostém pořádku. Poslušně cucal led a smál se, že jazyk jako klobásu ještě neměl.
Bylo už pozdě na oběd a tak jsme hned zamířily na bar. Barman se na mě nedůvěřivě podíval a dál leštil skleničku. Nejspíš se mu nezdálo moje kulhání a předpokládal, že už mám něco v krvi. Rozhlédly jsme se po všemožných láhvích s alkoholem a vybíraly si.
"Mohu nějak pomoci dámy?" Naklonil se k nám a stále leštil skleničku. S Katy jsme se zarazili pohledem na lahvi Finlandie a současně přikývly.
============
Večer když se naši hokejsté vrátili a dali do pořádku se ve společenské místnosti konala taková menší párty. Hudba hlasitě hrála a alkohol (který jsme s Katy ušetřily XD ) tekl proudem. Musely jsme uznat, že ten DJ co mixoval hudbu se trefil přímo do našeho gusta. Na menším tanečním parketu už tančilo pár lidí. Byli to převážně hosté z hotelu. Naši reprezentanti jaksi neměli partnerky. Abych byla upřímná po přemíře alkoholu jsem viděla dvojnásobek párů. Seděly jsme s Katy u baru a popíjely energy drinky a sbíraly síly. Všimla jsem si, že obě klátíme nohama do rytmu a na barových stoličkách to bylo celkem o hubu. A najednou se rozezněly tóny mého nejoblíbenějšího ploužáku. Seal v reproduktoru zpíval svou baladu Kiss from the rose a pár hokejistů se zvedlo a začalo se tak nějak ploužit naším směrem.
"Nechcou s námi tančit že ne?" Zvedla Katy obočí a vrhla na mě pohled plný rozporuplných pocitů.
"No doufám že ne." Zabručela jsem, ale v hlavě mi ječel ten vnitřní hlásek ProsímAnssiprosímAnssiprosímAnssiprosímAnssi.
"Můžu požádat o tanec?" Blýskl mi z leva do obličeje zářivý úsměv. Petri. V duchu jsem zaskučela.
"Jasně." Chtěla jsem na Katy hodit pohled typu: Prosím začni se dusit! ale všimla jsem si, že ji taky zrovna táhl sám pan barman.
"To jak jsi Jussimu zachránila život bylo úžasné." Zadíval se mi do očí a nadzvedl obočí s výrazem sexy lovce.
"Hmm zas tak hrozné to nebylo." Snažila jsem se od něj držet dostatečný odstup, ale pevná ruka kolem pasu mi to moc neulehčovala a navíc mě začala pekelně bolet noha.
Petri se moji poznámce teatrálně zasmál.
"Zítra budeme hrát proti USA. Třeba by ses na nás mohla přijít podívat." Aaa jak mi to bylo strašně nepříjemné.
"Hmm jo asi jo. Už jsem o tom mluvila s trenérem."
"Aaa tak s trenérem. Je to pěknej pes. Pořád nám předhazuje, ať si z hlavy vytlučeme románky a soustředíme se na hru. Ty mi ale dáváš sílu..." Začal se ke mě nějak až moc přibližovat. Naštěstí písnička skončila. Rychle jsem se rozvášněnému chodícímu úsměvu vytrhla a pajdala ke Katy.
"Děje se něco?" Usmála se na mě a mávla rukou na barmana, ať na chvíli počká. Ti dva tokali ostošest. A vlastně pan barman ani nevypadal špatně. Tmavé vlasy a pěkné zelené oči.
"Ne nic. Já mizím. Někam pryč." Mávla jsem ji a ztratila se ze sálu jako pára nad hrncem. Kulhala jsem si to chodbou a minula kumbál a další místnosti, když se moje oči zastavily na stříbrné cedulce. Mmmm skvělý. Zrychlila jsem svou zvláštní verzi chůze a doběhla do pokoje sbalit si nejdůležitější věci. Za pár minut už jsem se máčela v krásně osvětleném bazénu. Potopila jsem se a na hladině, jako olejová skvrna, zůstaly všechny moje problémy a starosti. Nervozita ze zítřejšího zápasu byla pryč.
==========
Celý následující den byl jeden velký zmatek a tlak. Trenér přecházel po chodbách hotelu, něco si mumlal a rozhazoval rukama. Hráči byli poněkud nervózní, ale při střetu na sebe vrhaly povzbudivé a silácké úsměvy. Každý ze sebe dostával jen jednoslabičné odpovědi. S Katy a Samim jsme nervózně chodili po chodbách a ani nevěděli kam. Došli jsme do jídelny a zjistili že nemáme hlad ani chuť, tak jsme se odebrali na bar, ale ani pít se nám nechtělo. Katy si akorát vyměnil pár významných pohledů s barmanem a šli jsme zase na pokoje. Dala jsem si sprchu a všechno se rozhodla zaspat.
==========
"JEEEEEEEĎ.....No taaak to už tam mělo být krucinál." Zařval Sami někde u mého ucha. Seděla jsem jako na jehlách a pozorovala ledovou plochu, po niž se proháněli hráči. Pro mě to byl chumel bez smyslu a řádu, ale podle trenérových pohybů bylo jasné, že je nadmíru spokojen.
"JOOOOOO!!!!" Vyskočili jsme když puk přistál v brance.
"Vypadá to dobřeeeee." Skákali jsme a mávali finskýma vlaječkama.
Hra se zastavila a všichni chvíli diskutovali. Trenéři na sebe mávali a řvali, rozhodčí se dohadovali a hráči vše nechápavě pozorovali.
"Co se děje." Zakřičela jsem na trenéra, aby mě vůbec slyšel.
"Jsou to zmetci. Prej neregulérní gól. Ať jdou do prdele. To byl gól jedna báseň."
"Hajzli!" Zaklela jsem a sama se podivila, jak už mě to celé dění kolem strhlo. Ještě chvíli se rozhodčí dohadovali a pak jeden z nich mávl rukou.
"Platí" zaječel Sami a zasmál se. "Holky začíná se nám dařit." Zamávali jsme vlajkami a začali zpívat finskou hymnu. Spíš než zpěv mi to ale připadalo, jako řev party opilců.
Znovu se hra rozjela na plné obrátky. Najednou ale jeden z Američanů najel do Jussiho a srazil na zem. Rozhodčí to okamžitě odpískal jako faul.
"Nechápu proč to vždycky tak strašně řeší." Zabručela Katy. Musela jsem se otočit, abych ji pořádně slyšela, protože seděla o řadu víš.
"To jejich soudcování mi přijde fakt divný, že Sami....Sami." Ohlédla jsem se po něm. Oči měl vykulené a pěsti sevřené v pěst. "Co je?"
"Proboha." Vyhrkla Katy a ukázala na plochu. Konečně jsem začala vnímat řev moderátora a ohlédla se." Jeden Američan zrovna chytil finského hráče pod krkem za dres a mlátil ho hlava nehlava. Ubohý náš hokejista se chvíli snažil bránit, ale pak už taky přešel do útoku. Točili se na ledě a nikdo neměl odvahu je rozdělit. Konečně jsem viděla, kdo od nás to je a málem jsem padla na zadek. Otočil se ke mě zády a já uviděla velkou 33.
"Anssi!" Zaskučela jsem. Všichni jen postávali a koukali. Navzájem si strhli helmy a pěstmi se mlátili do hlavy.
"Tak je sakra někdo rozdělte, nebo se zmrzačí." Překřikovali jsme se s trenérem, ale sdělení bylo shodné. Konečně se jeden z rozhodčí odhodlal mezi ně opatrně vstoupit jako klín.
"Em, asi máš práci." Zamumlal Sami a já si konečně uvědomila, že mu celou dobu drtím rameno. On si toho, ale asi taky nevšiml, protože pořád třeštil oči na Anssiho, který pomalu jel k nám a pod nosem měl pěkně krvavý knír. Pod okem se mu vybarvoval monokl a dres měl celý od krve. Rychle jsem vstala a seběhla těch pár schůdků k ošetřovně. Srdce mi bušilo až v krku rozrušením a zlostí, ale zároveň nervozitou. Prodírala jsem se mezi všemi těmi pořadateli, kteří měli celé mistrovství na svědomí až k ošetřovně. Anssi seděl na lůžku a zrovna třepal s rukou, ze které mu stékala krev.
"Dobrý?" Zazněl něčí hlas a já až po několika dlouhých nanosekundách zjistila, že byl vlastně můj. Přikývl a otíral si krev z nosu hřbetem ruky. Ze stolku jsem vzala tampónky, které byly pečlivě vyrovnané na malém stříbrném tácku, spolu s dalšími věcmi a strčila mu je opatrně do nosu. Ve chvíli nabíraly sytě rudou barvu. Moje oči se střetly s jeho pohledem. Tmavé, potem zbrocené vlasy se mu lepily na tvář a celé mě to přivádělo téměř k šílenství. Usmála jsem se a posvítila mu malou kapesní baterkou do jednoho oka a pak do druhého.
"Co hlava?" Odtrhla jsem pohled od jeho krásných očí a zmateně hledala obvaz i když jsem věděla kde je.
"Ehh..dobrý...možná trochu bolí." Vytáhl si z nosu tampóny a v očích se mu zaleskly slzy.Rány do nosu rozbrečí i největší siláky a tak jsem to vůbec nebrala jako náznak slabosti. Krev už tolik netekla, a tak jsem si jeho nos pořádně prohlédla. Asi byl zlomený. Nic, co bych nezvládla.
"Slyšíš dobře?"
"Jo"
"A zraky."
"Stejný jako předtím."
"Víš co se stalo?"
"Až moc dobře."
"Fajn." Stručný výslech, ale moc mi pomohl. Pokud tohle všechno bylo v pohodě, znamenalo to, že lebka nebyla nijak poškozená.
"Budu počítat do tří..." Chytila jsem jeho kořen nosu opatrně mezi palce. Všimla jsem si, jak se mu rozšířily panenky. "raz..." Bude to čekat? "dva.." KŘUP. Leknutím a bolestí mu ruce vyletěly k nosu a sevřel moje dlaně. Bylo to jako zásah elektřiny. Mravenčení v každé buňce, které se dotýkal. Všechen řev ze stadionu jakoby utichl. Sálalo z něj teplo a klid, i když se proháněl na ledě, dostal pořádný nářez a nos ho nejspíš pěkně bolel. Teplo z jeho dlaní přecházelo do mých zledovatělých rukou a konečně jsem se přestala trochu třást. Do dveří vběhl nějaký chlápek v modré mikině a na židli položil poskládaný kus látky. Když jsem si ho prohlédla, zjistila jsem, že je na něm napsáno Salmela a velké číslo 33. Asi čistý dres. Vrátila jsem se do reality.
"Pojedeme do nemocnice." vytáhla jsem ruce z jeho sevření a nalila na kousek vatičky dezinfekci. Opatrně jsem vyčistila sedřenou kůži na na nose a pak oděrky na kloubech rukou a ty ovázala.
"Proč do nemocnice. Já se chci vrátit." Vstal a už se natahoval po čistém dresu. Položila jsem mu ruku na rameno a slabě zatlačila zpátky.
"To ani náhodou. Vypadá to na otřes mozku. Jedeme na rentgen." Domluvila jsem pevně a sundala si svetr, jelikož venku bylo oproti stadionu teplo a já ho pak nechtěla vláčet všude sebou. Anssi naštěstí nejspíš pochopil, že je marné mi odporovat a nebo jim trenér nakázal, aby mě ve všem poslechli, což bylo pravděpodobnější a začal si sundávat brusle.
"Tak já se zajdu převlíknout." Vyšel z ošetřovny. Zhroutila jsem se na malou otočnou židličku a dala hlavu do dlaní. Jak mě dokázal jeho pohled naprosto dokonale vyřídit. Na mobilu mi zapípala sms. JAK JE NA TOM? Byla od Katy. Vzala jsem klíče od auta, které jsem měla na stadionu k dispozici jako ošetřovatelka právě kvůli takovým případům. Cestou po chodbách stadionu jsem Kat odepsala: ANSSI JE OK, ALE JEDEM DO NEMOCNICE. NEVÍM KDY SE VRÁTÍM. SEJDEME SE NA HOTELU. Měla jsem co dělat, abych se ve zdraví vyhnula všem fanouškům. Na parkovišti bylo přímo přeplněno. Malý červený Fiatek stál na VIP místě a vesele zablikal, když jsem ho odemkla. Anssi dorazil během okamžiku. Měl na sobě dobře padnoucí džíny a šedou tenkou mikinu. Uvědomila jsem si, že dnešní den až tak moc teplý není a zalitovala, že jsem svetr nechala ležet na ošetřovně.
"Můžem?" Usmála jsem se optimisticky, Jenom přikývl a nasedl na spolujezdcovo sedadlo. Monokl se mu už nádherně vybarvil a hrál snad všemi odstíny fialové. Nastartovala jsem a vyjeli jsme. Anssi si podepřel hlavu a koukal z okna. Já jsem drtila volant a sledovala ukazatele k nemocnici. Chtěla jsem se soustředit na cestu, ale v mé hlavě byl jen on, takže hlavni odbočku na nemocnici jsem málem přejela. Anssi jakoby si ani nevšiml mého křečovitého sevření volantu, očí přilepených na předním skle a pištění kol.
V nemocnici jsme okamžitě zamířili na rentgen. Sestra nás poslala do kabinky na konci chodby. Když jsme byli asi ve dvou třetinách za námi se otevřely dveře a tři lidé vyšli na chodbu. Možná by jsme si jich ani nevšimli, kdyby na nás někdo nezačal pořvávat.
"Hej ty zmrzlej ptáku. Dostals pěkně na prdel co? Chceš přidat?" Byl to samozřejmě ten američan. Lékař asi byl stejného názoru jako já, že po takové bitce je úraz hlavy dost pravděpodobný. Anssi nasadil taktiku ignorace, ale všimla jsem si, že ruce zatíná v pěst.
"Máte pěknou doktorku. Kdyby jste vy Fini nebyli takový studený čumáky, tak už holka nemůže chodit." Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev.
"Drž hubu." Otočil se Anssi a vzteky se mu znovu spustila krev z nosu.
"Nech ho. Je to Idiot." zamumlala jsem chladným hlasem, jako by se mě to ani netýkalo.
Američan, na to jak měl prořízlou pusu vypadal jako ovce. Kudrnaté hnědé vlasy a tupý obličej.
"Stejně vás roznesem na kopytech." Ušklíbl se "roznesem na kopytech a opícháme doktorku...johoo." Začal předvádět nějaký idiotský taneček. Opravdu dělal čest svému týmu. Všimla jsem si, jak jejich staršímu prošedivělému doktorovi zaškubalo v obličeji. "Holka pozná, jak to dělaj Americký kluci." Chtěla jsem rychle chytit Anssiho za ruku, když se na něj vrhl, ale vyškubnul se mi.
"Anssi ne!" Rozběhla jsem se k nim. To už se ale váleli po sobě na zemi a mlátili se hlava nehlava. Doktor z nemocnice vyvalil oči a zavřel se do ordinace a ošetřovatel týmu raději ustoupil a v obličeji mu zběsile škubalo.
"Zavři hubu...pust mě blbečku...auu..nakopu ti prdel...zmrzlej mozku...ovčí ksichte...hajzle..." nadávky lítaly vzduchem jako pěsti. Chytila jsem Anssiho za paži a snažila se ho zvednout, ale marně.
"Tak mi sakra pomozte." houkla jsem na doktora, který jen zíral do toho klubka a vypadalo to, že mě neslyšel...nebo to spíše hrál. Řev se rozléhal po chodbě.
"Tak tso se tcho tady děje?" Ozval se hromový hlas. Ve dveřích na konci chodby stála velká a silná černoška v doktorském plášti a s rukama v bok. Přiřítila se rychlostí nákladního vlaku a oba od sebe odtrhla. "Tak dhost to bhy stchačilo." Odtáhla jsem Anssiho stranou a měla co dělat, abych se nesmála. Krev měl rozmazanou po celém obličeji, obvaz z ruky omotaný kolem krku a oddechoval jako zuřivý býk. Celkově neměl žádné nové zranění, zato o jeho soupeři se to říct nedalo. Plival krev a držel se za rameno.
"Hajzle zmrzlej." Zaskučel, když zmizel zpátky v ordinaci spolu s jejich ošetřovatelem. Anssimu z očí skoro šlehaly blesky.
"V nhemocnici se nephere." Zahučela ta černá doktorka a usmála se na mě. Mluvila sice anglicky, ale s velmi zajimavým přízvukem. Mohlo ji být kolem pětačtyřiceti let. "Phujdeme." Pobídla nás do své ordinace.
Když jsem ji vylíčila celou situaci, přikývla a s pár pokyny poslala Anssiho do vedlejší místnosti.
"Phojďte za mnhou." Kývla na mě a šly jsme do menší místnůstky, jejiž jednu stěnu tvořilo z většiny velké okno, za kterým bylo celé rentgenovací zařízení. "Dhate si kafhe?"
"Ne děkuji." Usála jsem se na ni vděčně. "Děkuju že jste zasáhla. Kdoví, jak dlouho by se tam mlátili. Ten doktor od vedle vzal nohy na ramena a sama bych je nezvládla." Opřela jsem se o malý stolek, protože se mi rozklepala kolena.
"Tho je v phořádku. Phro mhuže, co bhrání čhest ženy mám pochhopení." Sedla si na vysokou židli před okno a zmáčkla několik tlačítek. "Thak odkhud jste?" Opřela se a napila z velikého hrnku.
"Z Finska." Prohrábla jsem si vlasy ledabyle rukou a nahlédla za okno. V tu chvilku jsem neměla daleko ke kolapsu. Anssi vylezl z kabinky bez trička
"Drahouškhu sthoupněte si k thé desce s křížem." Promluvila do malého mikrofonu mateřským hlasem. "Fhajn a theď čhelo pěkně dhoprostřed....khrása." Zamumla spíš už jen tak pro sebe. "Jho Fhinsko. Dhoufám že to vyhrajethe." natáhla se po dalším čudlíku.
"Vážně? to jste asi jediná v téhle zemi co nám to přeje. Vy nejste asi Kanaďanka že ne?" Sedla jsem si na nabídnutou židli.
"Nhe tho nhe. Jsem Frhancouzka. Po mhamince. Thatínek byl z Ughandy. Ale k the mhamince....jeji mhaminka..thedy mhoje bhabička byla z Finska." Usmála se chápavě mému výrazu.
"Máte tedy pěkně rozrostlé kořeny."
"A vy pěkné Finské kořeny." Promluvila plynulou finštinou a kývla na Anssiho. Zčervenala jsem a zabodla pohled někam z okna.
"Dhobře. Můžete she zhase obhléct." Promluvila opět do mikrofonku. Měla jsem chuť hlasitě protestovat. Vypla stroj a vytáhla z něj velkou kazetu. "Mhužete si thady phočkat na vhýsledky." A vyšla na chodbu. Ve dveřích se ještě otočila. "Khlidně si dhrahoušku uvhařte to khafe." A odešla. Rozhodla jsem se ji poslechnout. Na malém stolku pod oknem byla varná konvice, pár čistých hrnečků a velká nádoba s kávou. Za chvilku přišel Anssi a oblíkal si tričko, takže jsem měla výhled na jeho pěkné břicho. Rychle sem odvrátila oči, protože déle bych se dívat asi nevydržela
"Jak to dopadlo?" Jeho hlas byl tlumený látkou.
"Ještě nevím." Usmála jsem se "Chceš taky kafe?" Zeptala jsem se s kývnutím na velkou dózou.
"Ne díky." Sklonil se nad umyvadlem a opláchl si obličej od krve. Zatřásla jsem se a raději se napila kávy.
"Ani jsem ti nepoděkovala." Zašilhala jsem na desku stolu a doufala, že se na mě nepodívá.
"Za co?" Vzhlédl od odtoku a otíral si kapičky vody.
"Za to...no...za to koleno." Usmála jsem se a odhodlala se zvednout oči.
"To by udělal každý." Prohodil ledabyle a sedl si do křesla. Auu to bolelo. Cítila jsem, jako by mi někdo najednou na koutky pověsil závaží.
"Hmm asi." Nastalo mlčení.
Doktorka přišla během chvilky a ukázala mi snímky.
"Jhe to v phořádkhu. Jhen thady na lhevém laloku je slaboučkhý othok. Je třeba sledovhat očhní phozadí. Mhužethe tho zhařídhit?"
"A..ale.jistě..jo to by šlo." Zakoktala jsem a snažila se nedat najevo, že mě vyvedla z míry. Dělala jsem, že pozoruji rentgen mozku.
"Tho bude všhe. Moc rháda jsem vhás poznala." Zamávala nám ve dveřích.
"Taky děkuji. Nashle."
Cesta autem probíhala mlčky. Ale ve skrytu duše jsem řvala a ječela. Až teď v klidu mi docházelo, jak mě ten ubohý američan urazil a ponížil. Hněv ve mě kypěl jako těsto na pizzu. mmm to mi připomíná, že už mám hlad. Zastavila jsem na kraji cesty a vystoupila. Anssi se probral ze svého zadumání a zvědavě mě sledoval v zrcátku. Obešla jsem auto až dozadu. Měsíc svítil jako divý na malou benzínku hluboko pod námi.
"Ten hajzl! Ten hajzl." Zabručela jsem a kopla do svodidel. V tu chvíli jsem si uvědomila, že v converskách není vhodné kopat do svodidel. Skákala jsem po jedné noze a druhou si masírovala "Uuu ten hajzl hajzl." Kopla jsem znovu a bylo mi lépe. Je mi to jedno. jsem se svými nejlepšími přáteli v Kanadě. Bude to skvělý zážitek na celý život. A ten americký idiot mi může leštit conversky. Já jsem šťastná...jen kdyby to srdce tak nebolelo.

Do hotelu jsem dojela s maskovacím úsměvem. Katy se Samim seděli na baru a mávali na mě finskými vlaječkami, ale nějak jsem neměla náladu pít..zvláštní. Šla jsem do pokoje a lehla si do postele, Na budíku zrovna zářilo 22:13. Přetočila jsem se na bok a přemýšlela, že bych si zašla ještě zaplavat, ale ani na to jsem neměla náladu. Zrovna jsem zavírala oči, když někdo zaklepal. Otevřela jsem dveře a čekala, že tam bude stát Katy s výrazem "nejsi nemocná?" Ale Katy to nebyla. Stál tam Anssi a tiskl si nos.
"Momentíček." Kývla jsem na něj, oblékla si kalhoty a vzala z batohu mastičku, krabičku s léky a pár tampónků. Jelikož v mém pokoji byl hrozný nepořádek zavedla jsem ho k němu. Sedl si na postel a pustil nos, ze kterého začala v proudech vytékat krev.
"Nějak to nejde zastavit." Zahuhlal. Přikývla jsem, že chápu. Otevřela jsem mastičku a pomocí malých tyčinek, kterými se obvykle čistí uši mu ji natřela do dutin.
"Co to je?" Oči mu slzely, jak se snažil potlačit kýchnutí.
"Stahuje to cévky a vlásečnice." Protiútok. Budu stejně málo výřečná jako on.
"Aha." Polknul a podíval se mi do očí. Znovu jsem mu do nich zasvítila baterečkou. Zdálo se, že všechno je v pořádku.
"Děkuju." Aaa nemohla jsem dál. Slabě jsem se naklonila a přitiskla své rty na jeho. Kupodivu se nebránil a polibek mi opětoval. Cítila jsem jeho měkké rty tak intenzivně. V žaludku mi létali motýli jako splašení, když mě objal kolem pasu a konečky prstu přejížděl po kůži. Pohloubila jsem naše polibky, ale on se najednou odtáhl.
"P-promiň..já..to bylo..to ...já nechtěla." Zakoktala jsem se a najednou nevěděla co říct. Tohle se mi ještě nestalo.
"To nic." Sklopil oči. Položila jsem mu na stolek krabičku s léky.
"To je od bolesti hlavy." A dala se na odchod. Ve dveřích jsem se ale zarazila a otočila. Nechtělo se mi na tu osvětlenou chodbu. Připadalo mi, že jestli tenhle pokoj, ponořený ve tmě jen s lampičkou ozařující Anssiho tvář, opustím, tak už nebudu mít naději.
"Proč?" Vydala jsem jen přes stažené hrdlo a opřela se jednou rukou o rám dveří. Zvedl tvář a světlo se po ni sklouzlo a ukázalo tmavý monokl.
"Jak by ses semnou mohla bavit? Vždyť jsem jen natvrdlý hokejista s hlavou plnou strategie a taktiky." V jeho očích jsem najednou poznala to co jsem tam viděla celou dobu, jen to nepoznala. Zklamání. A tak strašně bolelo. Byla jsem idiot, když jsem to řekla, jenže teď bylo pozdě na lítost. Skousla jsem si rty a vyšla na chodbu aby neviděl moje slzy. Hrdlo se mi stahovalo bolestí a potlačovaným pláčem. Zabouchla jsem za sebou dveře pokoje a rozhodla se dát si koupel. Vlezla jsem si do vany a pustila vodu. Trubky zahučely a z kohoutku se vyvalila voda. Opřela jsem se, zavřela oči a konečně se rozvzlykala. Po tváři mi stékaly slzy a možná by naplnily vanu dřív než voda, kdyby to hučení nezesílilo. Otevřela jsem oči a s hrůzou je vytřeštila na vyboulené kachličky. Hučení se stupňovalo a najednou se ve zdi objevila prasklinka ze které tryskala voda. Pomalu se zvětšovala, až kohoutek s hlasitou ránou vyletěl ze zdi a roztříštil zrcadlo naproti. Rychlosti blesku jsem se oblékla do županu s logem hotelu, vymanévrovala mezi střepy z koupelny a běžela na recepci. Doufám že po mě nebudou chtít náhradu.
"Ze zdi mi stříká voda." Rozbrečela jsem se recepčnímu u pultíku. Ten chlapík John, což jsem si přečetla na jmenovce na mě vytřeštil oči. Zvedl telefon a něco do něj mumlal a stále ze mě nespouštěl oči.
"To je v pořádku slečno. Kvůli toho neplačte. To se občas stane. Máme špatný tlak v trubkách. Dáme vám jiný pokoj." Usmál se na mě křečovitě.
"Aha. tak tlak v trubkách." Rozvzlykala jsem se ještě víc. "Já jsem tak pitomá."
"Ale to...to ne..slečno. Tady máte klíč od nového pokoje. 113...může být?" Vypadalo to, že se snad bojí, abych nevytáhla pistoli a sama se tu odstřelila. Podal mi opatrně klíček.
"Děkuju." Utíral jsem si slzy.
"Chcete, aby vám někdo pomohl přestěhovat věci? a nebo mám někomu zavolat?" Začal listovat v knize návštěvníků.
"Ne to je dobrý." Pokusila jsem se o úsměv...marně.
"A na jaké to je jméno?" Vzal do ruky zlaté pero a zkoumavě si mě prohlížel.
"Emily Sinister Shadows." Vyškytala jsem a podepsala se.
S pomocí Katy, Samiho a svého netečného výrazu jsem se ještě toho dne nastěhovala o patro výš než byl můj předchozí pokoj. Katy mě stále skenovala pohledem, ale na nic se neptala. V duchu jsem ji za to děkovala.
"Co je Em? Se tváříš jako by ti praskla trubka." Šťouchl do mě Sami a chytil záchvat smíchu.
"Jo Sami. Praskla mi trubka. Zavřela jsem dveře a šla imitovat spánek.