Všude dobře, tak co doma? VI

Anotace: Tak jedeme dááál :D

Ráno, když ještě všichni spali, včetně Anssiho, jsem se vydala do svého pokoje. Srdce mi bušilo vzrušením z toho, že mě někdo odhalí, jako zběsilé. Při každém zavrzání dřevené podlahy jsem se zarazila a naslouchala, jestli náhodou někdo nevyběhne z pokoje, aby mě odhalil a vykřičel po celém hotelu, že já zdravotník finského reprezentačního týmu, Emily Sinister Shadows spím s tím nejskvělejší obráncem Anssim Salmelou. Až po chvíli jsem si uvědomila, že stojím na místě a usmívám se jako idiot. Znělo mi to moc hezky. Zatřepala jsem hlavou a konečně odemkla dveře svého pokoje...hodně, hodně potichu. Stiskla jsem kliku a zatlačila. Íííííík. Zaskřípaly dveře. Vyskočila jsem a zaplula do pokoje. Srdce jsem měla až v krku, jako by snad šlo o život. Měla jsem chuť si nafackovat. Dala jsem si příjemnou sprchu. Kupodivu trubky nehučely, ani ze zdi nestřílely kohoutky. Vyčistila jsem si zuby a vyfikla se na snídani. Po hotelu už začali procházet první ranní ptáčata. V hotelu začínal nový den. Roztáhla jsem závěsy a s dobrou náladou vyšla na balkón podívat se na východ slunce.
"Dobré ráno." Pozdravila jsem s úsměvem Vileho, který seděl s nohama na zábradlí a užíval si první dnešní cigaretu. Kývnul na mě a usmál se. Slunce mělo růžovo oranžové barvy a ráno bylo chladné. Nejraději bych se vrátila do vyhřáté postele k Anssimu a pozorovala ho jak spí. Jaký klid z něj vyzařuje, když si tak, ničím nerušen oddechuje. Objala jsem si rukama hrudník a uvědomila si, že už teď se mi po něm stýská a že je mi zima. Mávla jsem na Vileho a znovu zmizela v pokoji. Hluk na chodbě zesílil a blížila se doba snídaně.
Jak bylo zvykem, došla jsem nejdřív pro Katy a společně pak probudily Samiho. Snažila jsem se nedat nic najevo. Jako by se nic nového nestalo.
"Já ti řeknu, že už mi pěkně kručelo v břiše." Zachraptěla Katy svým raním hlasem.
"Jo mě taky." Přidal se Sami. "Em, tobě ne? Vždyť jsi včera ani nebyla na večeři." Mmmm Anssi vypadá přímo úžasně, když je vzrušený.
"EMSÍ" Zahučeli oba hlasitě.
"Co je furt?" Dělala jsem, že tady řvou úplně zbytečně, protože je celou dobu poslouchám.
"Nedělej to zas!" Vyjela na mě Katy skoro pohoršeně.
"Co dělám?" Vyvalila jsem na ni oči.
"No ty moc dobře víš. To tvoje dělaní, že posloucháš celou dobu, přitom víme, že neposloucháš." Šermovala mi prstem před očima.
"Má tě přečtenou." Kýval Sami souhlasně hlavou.
"Kašlete na to a pojďte. Mám strašný hlad. Vždyť jsem včera ani nevečeřela." Vešla jsem do jídelny a nechala jsem s nevěřícnými výrazy stát na schodech.

"Mmm to bodlo vám povím panstvo." Pohladil se Sami po břiše a rozvalil se na židli.
"Jo bylo to dobrý." Zvedla jsem hrnek s kávou, abych se napila, i když to byl jen maskovací manévr k nenápadnému šilhání po Anssim. Zrovna se na mě nenápadně usmíval, přes obložený chlebíček.
"Co budete dělat dneska po treningu?" Prohrábl si Sami vlasy a zívnul.
"Ale já se dneska s pěkně plnou flaškou Finlandie zavřu na pokoj a budu psát článek." Zamumlala Katy a vrtala se v dalším borůvkovém koláčku
"Co bys chtěl dělat?" Odtrhla jsem pohled od Anssiho a na chvíli pohlédla na Samiho.
"No mě pár kluků nabídlo, jestli bych se nechtěl zúčastnit přátelského zápasu. No jasně, že jsem to nemohl odmítnout." Rozhodil rukama a bylo vidět, jak se na to těší.
"No já se asi půjdu projít po Québecku." Chtěla jsem se znovu podívat na Anssiho, když Sami najednou nakousl zajímavé téma.
"Vaše smůla holky je, že tady nikoho nemůžete sbalit. Hned by vás mohl mít za zlatokopky." Kafe mi zaskočilo a já se rozkašlala. Rudla jsem a černá tekutina mi tekla i nosem. Katy vyskočila a začala mě mlátit do zad a Sami spadl smíchy ze židle. Idiot. On se směje, ale já umírám. Konečně jsem se trochu nadechla a přestalo mi hučet v hlavě. Zlatokopka. Z tohohle úhlu pohledu jsem se na to vůbec nedívala. Doufám, že to Anssimu neleží v hlavě, protože o peníze mi opravdu nešlo. Ani mě vlastně nenapadlo, že chudý zrovna nebude.
Všichni se pomalu zvedli a odebrali se na pokoje. Připravit se na trening. Vykračovala jsem si to na pokoj a už si v hlavě přehrávala plán, jak nenápadně vrátit Anssimu mikinu. Už jsem si vytahovala klíček, když se najednou otevřely dveře malého kumbálku, kde si uklizečky dávaly vysavače a ty všechny možné čistící prostředky. Kolem zápěstí jsem ucítila sevření a vzápětí jedním škubnutím zmizela ve tmě té malé místnůstky. Na krku mě zalechtaly polibky.
"Stýskalo se mi." Zašeptal a pohladil mě po tváři. Dneska musel mít vážně skvělou náladu. Cítila jsem, jak se usmívá a po chvíli, kdy moje oči přivykly tmě jsem viděla i jeho oči, jak se usmívají.
"Příště si pospíším, abys nemusel tak dlouho čekat zavřený tady." Musela jsem se zasmát při té představě jak se tady krčil s hadicí vysavače omotanou kolem nohy.
"To bys teda měla." Přitiskl své rty na mé a hladil mě po zádech.
Najednou se jako blesk z čistého nebe otevřely dveře a světlo z chodby nás oslepilo. Ve dveřích stála uklizečka a když si nás všimla, zaječela leknutím a spadla po zadu na zadek. Pak se najednou vymrštila a celá rudá koktala omluvy a zase zavřela dveře. Anssi, který zkoprněle stál stále ve stejné pozici s rukama na mých zádech a se rty na mých jen vykulil oči.
"Viděla jsi taky to co já?" Zeptal se, když se odtáhl.
"A-asi jo." Do očí se mi hrnuly slzy, jak jsem se smála a musela jsem zabořit obličej do jeho hrudníku, aby nás někdo neslyšel. "Vypadalo to, že taky nevěřila vlastním očím." Zamumlala jsem mu tam někam dovnitř.
"Neřešme to." Usmál se a otočil se zpátky na mě. "Kde jsme to skončili?"
"Počkej." Položila jsem mu ukazováček na rty. "Nechtěl by ses semnou dneska projít po městě? Můžeme si zajít na večeři. Teda pokud se nechceš účastnit toho, jak kluci namlátí Samimu v tom přátelském zápase." Naznačila jsem rukama ve vzduchu uvozovky.
"To není vůbec špatný nápad." Usmál se a znovu mě políbil.
"Měli by jsme jít. Nebo nám ujedou." odtáhla jsem se s úsměvem, i když bych tady nejraději zůstala ještě minimálně věčnost.
Vyklouzla jsem na chodbu a na pokoji pobrala pár důležitých věcí, plus Anssiho mikinu, kterou jsem mu hodila a ještě se chvíli zdržela, aby mohl jít napřed a já jako nenápadně po něm. Běžel po schodech dolů a zapínal si mikinu, když před něj skočil nějaký chlápek v obleku a kameraman.
"Zdravím Anssi. Můžeme si vás uloupit na menší rozhovor?" Poplácal ho přátelsky po rameni. Anssi se podíval na trenéra, který dával dohromady tým k přepravě autobusem.
"Jo klidně si tu buď a přijedeš pak...třeba s doktorkou autem." Já zrovna scházela nenuceně po schodech a dělala si culík. Když jsem uslyšela trenérovo sdělení, málem jsem ztratila balanc a skutálela se ze schodů.
"Fajn." Zabručel Anssi a tvářil se, že je mu to úplně jedno. Heeerečka. (XD)

Sedla jsem si na bar a čekala, až dodělají ten rozhovor. Reportér byl asi veselá kopa, protože se skoro celou dobu smál a Anssi se k němu ke konci přidal. Trvalo to asi hodinu, než byli se vším hotoví. Vypila jsem už asi třetí zelený čaj a chtělo se mi na záchod. Škoda že tu není trenér Sheden.
Anssi na mě zamával, že můžeme jet. Doběhla jsem k němu a chystala se mu dát pořádnou pusu, když se na schodišti ozval něčí hlas.
"Tyjo oni už odjeli?" Byl to Petri a vypadal rozespale. "Ahoj Emily. Můžu jet s vámi?" Na tváři se mi objevil křečovitý úsměv.
"Jasně." Zamumlala jsem. Anssi zkřížil ruce na hrudi a pokrčil rameny.

"A pak jsem zakřičel: JÁ PROTESTUJI! Zdravotník je nutný! Věřte mi nebo ne, ale snad můžu říct, že jsem svým výrokem zachránil několik životů. Nečekám vděk..to ne..na to jsem moc skromný. Maminka ze mě chtěla mít zubaře...taky zdravotníka. ale já cítil, že mě to táhne jinam." Petri seděl na místě spolujezdce a vedl rozsáhlé monology. Já drtila volant a litovala toho, že ten zubatý idiot zaspal. Anssi seděl vzadu v malém prostou s nasupeným výrazem koukal z okna. Jak dobrou náladu měl, tak ho přešla, s pohledem na Petriho.
"Ksichte." Zabručel. Petri, který zrovna rozhazoval rukama a ukazoval jak mu trhali stoličky, se otočil dozadu a přitom jakoby mimochodem se dotkl mého ramene.
"Říkal jsi něco Anssi?" Zdálo se mi to, nebo jeho zuby hážou prasátka?
"Já? Ne nic." Zavtěl nenuceně hlavou a šlehl pohledem po jeho ruce na mém rameni. Jen tak mimochodem jsem se protáhla a setřásla ji.
"Už jsme tu." Oddychla jsem si.

=====
Otevřela jsem si knížku a začetla se. Konečně jsem si mohla plnohodnotně číst. V hlavě jsem měla pořádek a v srdci..mmm ráááj (XD) Katy se nechala přemluvit aby jela taky a tak teď seděla s mp3 v uších a zavřenýma očima. Na obličeji se ji objevil zvláštní výraz. Bylo mi jasné, že poslouchá Bitch so sweet a Janneho hlas ji přivádí do extáze. Sami se natáhl na tribuně a dával dohromady síly na zápas. Kluci se proháněli po ledě sem a tam, aby se rozcvičili a za chvíli začali všechny nájezdy a obrany a podobné nácviky technik. Od doby co jsme přijeli uplynula už asi hodina a půl. Od čtení už mě bolelo za krkem.
"Co je Anssi?" Zavolal trenér. Bylo to jako blesk. Já odhodila knížku a vstala. Katy otevřela oči a vytrhla z uší sluchátka a Sami se probral. K mé hrůze se Anssi válel na zemi a držel se za kotník.
"A sakra." Syknul Sami a mě bylo jasné, že je zle. Olli a Niko mu pomohli vstát a podpírali ho až na ošetřovnu. Seběhla jsem z tribuny a běžela za nimi. Jestli se ještě někdo zraní, tak se na těch schodech jednou zabiju. V hlavě už mi vyvstávaly všemožné varianty: vymknutý kotník, natažené vazy, potrhané vazy. Děs a hrůza mě svíraly, když jsem vběhla do dveří. Anssi s tváří staženou bolestí ležel na lůžku a Olli ho plácal po rameni a tišil, že to bude dobré. Když jsem vešla, odešel a zavřel za sebou dveře.
"Proboha co se stalo?" Přešla jsem hned k němu a pomalu mu rozvazovala brusli. Ani jsem se mu nedívala do tváře, takže jsem neviděla, že se směje.
"Pojď ke mě." Chytil mě za ruku a přitáhl k sobě.
"Po-počkej a co...kotn....ty jsi simuloval?!?!" Píchla jsem ho prstem do hrudi s vyčítavým tónem v hlase. Umlčel mě svými rty. Chvilku jsem dělala drahoty a dělala že se bráním, ale po chvíli jsem se k němu přimkla a obtočila mu ruce kolem krku.
Až po chvíli, když jsem zase mohla jasně myslet jsem ho slabě odstrčila.
"Někdo by mohl přijít, klidně i trenér." Viděla jsem, jak jeho oči posmutněly. "Sejdeme se na hotelu a pak se vypaříme." Mrkla jsem na něj povzbudivě, ovázala mu "zraněný" kotník a naposledy líbnula na tvář.
Snažila jsem se na tribunu vrátit s normálním výrazem, ale ten úsměv se schovat prostě nedal.