Jde přece jen o inspiraci! III

Anotace: tak dál :)hlavně mě nezabijte za ten konec :D

Sbírka: Jde přece jen o inspiraci!

"Fakt si to myslíš?" nervózně si hryžu spodní ret.
"Elen! David se za náma vrátil do klubu asi tak za hodinku. K tobě je to 15 minut! Asi nespěchal, a ještě do tebe nalil kafe!" Martinina slova mě trochu uklidní, ale ta půlhodina se dala využít i jinak, vzhledem k našim vzájemným pohledům.
"A nechoval se nějak, no, jinak?" pohled mi sklouzne na monitor počítače. ICQ hlásí že Davííídek je pořád offline.
" No chvilku byl takový zaražený, ale pak se rozjel! A teda, řeknu ti, Bára ta to tam rozbalila nejvíc! Chlapi na ní mohli oči nechat!" slyším v jejím hlase smích, ale mě teda do smíchu není. U srdce mě píchne. I Hynek byl mezi těmi, co ji svlékali očima? A David? Píchnutí u srdce se ozve znovu, s větší razancí. Martina si naštěstí moje mlčení vyloží po svém.
"Jojo prospělo jí, že ses vrátila." No to jo té to fakt prospělo! Vztekle sevřu ubohého mobilka.
"No to asi jo. Tak se zatím měj a děkuju."
Rychle se loučím. Když zavěsí, displej hlásí že, hovor trval 6 minut.
Sednu si k počítači a vytrvale hypnotizuji seznam přátel jak na facebooku tak na ICQ. Ani Hynek, ani David. Takhle sedím zhruba do čtyř. Lelkuji a hledám kravinky na netu jen abych měla záminku, proč u počítače jsem. Nakonec to vzdám. Měla bych se jít učit vzhledem k tomu, že mě v pozítří, tudíž v pondělí čeká testík. Vysoká škola není jen chlast a leháro ti mi můžete věřit!
Skončím zhruba o půl desáté a jsem tak unavená, že jen zalezu do postele. V sobotu jít spát v deset! To je úroveň!
Ráno jsme ale čilá jako rybička, dokonce se obléknu a vyrazím běhat. Kolem deváté už v lesíku nic moc lidí neběhává, ti správní nadšenci vyráží na okruh mnohem časněji. Užívám si samoty s mou oblíbenou It's my life od Bon Jovi. To je moje nabíjecí písnička. Při refrénu zrychlím a vlny endorfinů mi vyplavují veškeré špatné myšlenky.
Ostatních běžců si nevšímám, proto mě zarazí, když se ke mně jeden připojí. Běží vedle mě a až když ho milostivě vezmu na vědomí, udeří mě do obličeje Hynkův vysmátý výraz. Rychle sundám sluchátka.
"Ahoj! Nevěděl jsem, že pořád běháš." no jasně vždycky se mu to líbilo a i teď jeho výraz, kterým sjíždí mé tělo v přiléhavé soupravě, mluví za vše.
"Ahoj. No jo pořád je to moje droga." jemně se usměji. Potěšil mě, ale jeho slova v Amsterodamu se prostě nedají zapomenout.
Jeho výraz alá "kočka co právě sežrala kanárka" mě lehce znervózní.
"Ale ne ta největší droga, pokud se pamatuju dobře." šibalský úsměv se prohloubí a já, už tak červená z námahy, zrudnu úplně. Vím, na co naráží. On byl totiž můj milenec. Ne on byl TEN Milenec s velkým m. Ten, který, přestože to není muž vašeho života, nebo ten pravý, z vás dokáže udělat přímo nymfomanku.
A to Hynek dokázal. Chtěla jsem ho pořád! Ráno před školou, když u mě přespal, když jsem přišla domů, čekal na mě nahý v posteli. Jeho pěvné tělo, vypracované přesně tam kde to mám ráda. To byla má největší droga!
"No… možná." připustím a vzduch jako by se rozžhavil napětím mezi námi. Zbytek cesty toho moc nenapovídáme, ale když doběhneme na konec parčíku, a zastavíme se, naše pohledy mluví jasně. Nic z té vášně nezmizelo.
"Doprovodím tě domů." řekne jako by nic a když mi otvírá dveře výtahu a já se protahuji kolem něj, má ňadra zavadí o jeho hrudník. Je to jako elektrický výboj. Opatrně se odtáhnu a projdu dál. Opřu se o stěnu výtahu.
"Jsem celá zpocená." významně se usměju.
"I já. Chtělo by to sprchu." jeho úsměv není o nic nevinnější než ten můj.