Sladkost za sladkostí

Anotace: Můj příběh-zcela pravdivý...do povídky sepsaný tak jak to cítím.......

Vyndal na lavici bonboniéru. „To si děláš srandu!“ Koukala sem na ní a cítila jak se mi zbíhají sliny. „Jen si jí vem“ Pokynul Matyáš a přistrčil ji ke mně blíž. „Já-já pro tebe taky něco mám!“ Vykoktala jsem a začala se hrabat v batohu. Vyndala jsem velké perníkové srdce a pár po domácky upečených koláčů. „To je pro tebe!“ Řekla jsem to velmi odvážným hlasem a bylo vidět že to pro mě nic není ale ve uvnitř sem cítila plno strachu a rozpaků. „Děkuji“ Nejdřív si prohlídl perník a potom se pustil do koláčů. „Jsou opravdu skvělé!“ Mlaskal Matyáš a usmíval se na mě jako by se nechumelilo.

-----------

Co to bylo? Ptám se sama sebe v duchu. Pořád musím myslet na okamžiky s Matyášem. Dokonce jsem si ho přejmenovala na Matyáška lumpyáška. Panebože! Já do toho opravdu spadla? Opravdu jsem se zamilovala? A je to opravdová láska? Vím že s Matyášem cítím úplně jinak lásku než s kluky které jsem měla do teď, ale jak mám vědět jestli je to ta pravá opravdová láska. Vždycky si vzpomenu na dva okamžiky. První je ten večer co u mě Matyáš spí a my se pereme o baterku. Druhá vzpomínka je jak se na mě v sobotu kolem druhé ráno koukal. Ani nevím proč ale jen mi řek že mě nemůže dostat z hlavy. Mělo to být snad vyznání?

---------

„Wendy? Počkáš se mnou na Matyáše po škole?“ „ Jo! Klidně! Stejně čekám na svou pomalou sestru než se naobědvá.“ Super! Odpadlo nám sice poslední vyučovací hodina ale jen jedné polovině třídy. Tudíž Matyáš poslední hodinu měl a proto já na něj čekala s Wendy před školou. Davy ostatních lidí proudily ven ze školy s úsměvem na tváři. Vytáhla jsem tedy bonboniéru a začala jí otvírat. „ Jé! Co to máš? Že mi dáš.“ Jenže si nakonec vzal sám a celou. Byl to Vašek. Vašek byl můj spolužák a byl velmi zábavný ale někdy i surový. Vzal si pár bonbónů a začal mačkat krabičku. Zbyla mi jen podložka a na ní čtyři bonbóny. Začala jsem Vaška prosit aby mě je dal zpátky ale on už je měl všechny nastrkané v puse a žvýkal. A tak bylo po bonboniéře.

------

„sakra“ Mluvím si sama pro sebe. Jak tu celou bonboniéru mohl narvat do pusy najednou? A proč to vůbec udělal? Je to zbytečný….to rozloučení bylo poslední v mém životě co se týče Matyáše.

-------

„Boreéeéec“ Začali jsme volat najednou s Wendy. Matyáš konečně vyšel ze školy. „ Tak kam půjdeme?“ „ Já bych šla doprovodit Wendy domů a pak můžeme jít kamkoliv.“ Cestou k Wendy domů jsme si Matyáš a já povídali a všem možném. Kamarádi,muzika a přišlo i na menší “prasárničky“ a škádlení. Wendy došla domů a já s Matyášem jsme se vydali…no prostě kamkoliv.

------
Taková hezká chvíle to byla. A já jí zkazila. Všechno kazím. Asi jsem si Matyáše neměla vůbec zasloužit. On se tak snaží a já to kazím. Už zase na mě přišel brekot. Neudržela jsem se a rozbrečela se.

-----

„Tak kam půjdem? Vyber to ty.“ Matyáš byl v relativně dobré náladě a bylo mu jedno kam půjdem nebo co budeme dělat. „Proč zase já? Já vždycky vybírám. Řekni něco ty.“ Snažila jsem se to otočit na Matyášovu zodpovědnost protože jsem sama nevěděla kam jít. Po chvíli hádek kam půjdeme se rozhodlo. „ Půjdeme do Textil Hale.“ A tak jsme šli. Cestou jsme opět narazily na Wendy. Bylo už dost hodin a já musela jít na kroužek.

---------

Vzpomínky jsou někdy tak krásná věc. Někdy je ale bohužel nenávidíme. A já tuto vzpomínku miluju ale nenávidím zároveň. Bylo to 29.9.2009. To osudné datum. To Datum plné sladkostí.

--------

„Tak ahoj.“ Řekla jsem trochu rozpačitě. Nevím jak se loučit s mým klukem. S mým klukem. S mým klukem. Ano konečně mám kluka. „A co se rozloučit pořádně?“ A tak jsem k němu došla plná strachu co myslí tím rozloučení. A pak se to stalo. Já mu sama od sebe dala polibek. Polibek z lásky. Polibek štěstí. Polibek mého života. Můj první polibek.

----------

Zítra je Pátek? To ne zítra je pátek. Nemám ráda pátky. A soboty už vůbec ne! V pátek u nás totiž Matyáš spal a asi kolem druhé ráno v sobotu mě řekl že mě nemůže dostat z hlavy. Z pátku na sobotu jsme se do sebe zamilovali. Zamilovali sladkou láskou.