Předurčená - 7.kapitola

Anotace: Neuvěřitelně rychle přináším další dílek :) Tentokrát se zde nic závratného neděje :) Teda aspoň podle mého :) a je to trochu kratší než předešlé kapitolky. Prostě se mi to tak hodilo, ne že bych byla líná to protáhnout ;) :)

7.
Pohled všech upírů v místnosti se na mě zaseknul.

Ale ne… co to? Tihle upíři… oni…? Už na první pohled vypadají jinak. Ten pohled v jejich tváři… a ty oči. Oni… zabíjejí lidi?

Na chvíli se mi zastavil dech, než jsem však stačila cokoli udělat, jeden z neznámých upírů se přikrčil a vycenil špičáky. Zbývající dva vedle něho se usmívali, špičáky se jim jen ledabyle leskly v ústech.

Tak tohle je zlý. Přede mnou krvelačná monstra a za mnou jeden, který jen tak tak přemůže svoji touhu po mé krvi. Eivic! Ten jediný…

V té chvíli upír přede mnou vyrazil vpřed, couvala jsem, jak jsem nejrychleji dokázala, ale s roztřesenýma nohama to šlo jen těžko. Když tu mě najednou někdo zezadu popadl. Držel mne zezadu za ruce tak, abych se nemohla hýbat.

Co to? Ti tři upíři jsou pořád přede mnou…

Náhle vidím, jak se Eivic staví před tři běsnící upíry. V tu chvíli ztuhnu.

Takže ten za mnou je… Riu?

Pokusila jsem se obličejem otočit k němu, abych alespoň věděla, na čem jsem. On mi to ale nedovolil. Začala jsem se v jeho objetí kroutit, chtěla jsem se vysmýknout, ale jeho stisk byl čím dál víc pevnější.

S vědomím, že z něj nemám ani tak strach, jako spíš že mě tíží vědomí, že nevím, na čem jsem, mi unikl z úst nesouhlasný vzlyk.

„Neříkal jsem ti přeci, že ti nechci ublížit? Pouze tě chráním,“ slyšela jsem, jak mi šeptá do ucha. Svá slova ještě stvrdil tím, že mi párkrát přejel rukou po paži.

Nevěděla jsem, jak hodně se musí přemáhat- zdali vůbec. V danou chvíli jsem ale byla ráda, že mě drží. Střetnout se takhle s těmi upíry v momentu, kdy bych byla sama, nevěděla bych, co bych dělala.

Vlastně bych nemusela dělat vůbec nic. Zřejmě by bylo už dávno po mně…

Pomalu jsme vykročili vpřed. K upírům, kteří se teď už celkem chovali „slušně“. Eivic se na nás ohlédl. V očích se mu zračily obavy.

Aby taky ne. Byli tři a on se svým pánem jenom dva. K tomu tady měli jako přítěž mě, člověka.

„Riu,“ oslovil ho prostřední z upírů, ten který mu byl trochu podobný, „nevěděl jsem, že si tady udržuješ člověka,“ zasmál se.

„Je zde zcela dobrovolně. V lidských měřítkách jí to tady celé patří, bratranče,“ řekl ostře, přesto slušným tónem.

Jeho bratranec?? Tak odtud je ta podoba!

„Hmm,“ přisvědčil nespokojeně upír. „Takže se pořád živíš tím humusem? Jaká škoda. Čekal jsem kdy se konečně vzpamatuješ a pozveš mě na nějaké hody… takže tahle opravdu není k jídlu?“ koukl po mně a pousmál se tak, až mi z toho naběhla husí kůže.

„Ne, není. Je pod mou ochranou, tak doufám, že si své muže udržíš na uzdě,“ potvrdil mu jeho domněnku.

„Ách jaká škoda. Vypadá opravdu chutně. A taky… pěkně voní,“ začmuchal kolem a Riu za mnou varovně zavrčel.

„Jasný, pochopil jsem! Nemusíš se hned rozčilovat. Venku je mnoho jiných lidí, které můžeme lovit. Mimochodem právě jsme přišli z lovu. Takže se nemusíš bát. Je tu jen… cítit krev a to tady Torna tak vydráždilo. Byli jsme tady poblíž, a tak jsme si řekli, proč se tady nezastavit. Doufám, že nebudeš proti, když se tady na chvíli zdržíme.“

„Ne, samozřejmě, že tady můžete pár dní zůstat, Voriene. Doufám, že pochopíš a nebudeš si brát za zlé, když tady Airen nespustíme z očí. Jen tak pro jistotu,“ řekl po chvíli Riu.

„V pořádku, tak trochu jsem s tím i počítal,“ zasmál se.

Koukl po svých přátelích a pak zas na Riu.

„Myslím, že si trochu odpočineme. Můžeme si vzít jeden z pokojů nahoře?“

„Jo, jasně. Ten jako minule,“ přitakal Riu.

Jakmile upíři v čele s Vorienem opustili místnost, tak se atmosféra kolem dost značně uvolnila.

„To bylo o fous,“ otočil se na nás Eivic. „Ehm… pane, už ji můžete pustit,“ připomněl Riovi jednu zásadní věc.

Riu povolil stisk a otočil si mě čelem k sobě.

Na chvíli se mi zastavilo srdce. To mi připomíná, jak mne poprvé políbil… atmosféra byla podobná, i když ne tak děsivá a to něžné políbení ji úplně spláchlo… sakra! Na co já to zas nemyslím!

Pustil mě, ale ruce ze mne nesundal, nechal mi je položené na ramenou. V obličeji měl smutný, ale starostlivý výraz.

„Jsi v pořádku?“ optal se mě.

Jo, jen si mě trochu přidusil, jak si mě k sobě tisknul, ale jinak v pohodě.

„Ano, jsem,“ pousmála jsem se. Teda spíše jsem se o to jen náznakem pokusila.

„Nevím, jak se tady dlouho zdrží, ale jedno je jasné. Nikam sama nechoď, vždy se drž u mne anebo u Eivica, ano?“ podíval s emi zpříma do očí.

Rázně jsem pokývala hlavou. Ani na okamžik mne nenapadlo, že bych mohla jít byť sama po schodech.

„Až půjdeš spát, tak tě také budeme hlídat. Kdyby se o něco chtěli pokusit, tak určitě ne za naší přítomnosti.“

Neustále jsem rázně kývala hlavou. Riu mě za ní jemně chytnul oběma dlaněmi.

„Věříš nám, že ano? Nechceme ti ublížit a ani nedovolíme, aby ti oni něco udělali,“ zeptal se s pochybami.

„Věřím vám. Vždyť jste mi oba právě zachránili život,“ přitakám a lehce ho obejmu.

Cítím, že jedině tak mu mohu dokázat, že to myslím vážně. Když se od něj znovu oddálím, na obličeji mu hraje lehký úsměv.