Všude dobře, tak co doma? IX

Anotace: Za ten konec mě asi uškrtíte :D (Muhehe :D)

„Sami….moc nahlas dýcháš.“ Zavrčela jsem a čekala, až ta ženská u nástupiště překontroluje Katy tašku. Snažila jsem se nevnímat Samiho, který stál zamnou a doslova mi funěl do ucha. Bylo mi hrozně i bez toho. Už jenom při pomyšlení, že nastoupím do jiného letadla než Anssi se mi kroutil žaludek.
„Já za to nemůžu. Mám křivou přepážku v nose. Maj to všechny ženský u nás v rodině, plus já.“ Začal se bránit a natáčel hlavou, aby mi ukázal dutiny v celé své kráse.
„Tím se všechno opravdu vysvětluje. Všechny ženský u Vehvilainenů.“ Protočila jsem očima a postoupila v řadě, před tlustou zaměstnankyni letiště. Ta mi bez problému zkontrolovala tašku a pustila mě dál.
„Jak ti je?“ Poplácala mě Katy po zádech.
„Jak vypadám.“ Nasadila jsem křečovitý úsměv.
„Neptej se ji na to.“ Předběhl Sami Katy s odpovědí. „A už nikdy se nesměj moji přepážce. Vím, že se tím snažíš zvednout si náladu, ale zkus si střílet z někoho jiného. Třeba...“ Začal se otáčet po letištní hale a hledal vhodnou oběť. Stejně nakonec skončil pohledem na Katy. „Já nevím. Dělej si srandu třeba z ní, ale ne ze mě.“ Zamračil se.
„Aa dej mi pokoj Sami, nebo ti ublížím.“ Vydala jsem se směrem k Anssimu, který už s taškou přes rameno prošel kontrolou.
„Hlavně na sebe dávej pozor.“ Chytil můj obličej do dlaní a opřel se čelem o to moje. Mrkáním jsem se snažila zahnat slzy, které se mi draly do očí.
„Neboj se, nejedu někam do Afganistánu. Čechy jsou v pohodě.“ Usmála jsem se a hladila ho po silných pažích. „To ty si dávej pozor na zákeřné Finky.“ Líbnul mě na čelo a přitáhnul do pevného obětí. Už jsem se tomu nebránila. Slzy se mi kutálely po tvářích, jako zběsilé.
„Nastupujeeeeem.“ Ozval se Petriho debilní hlas někde těsně u nás.
„Já ho nesnáším.“ Zabručel Anssi.
„Myslíte, že na palubě bude Martiny?“ Otáčel se kolem své osy Antti.
„Sklapni buzničko a nastupuj. Popostrčil ho Mikko a strkal zmateného Anttiho před sebou. „Naschle doktorko. Pozdravujte Francii, nebo odkud to jste.“ Mával mi teatrálně. Naposledy jsem Anssiho políbila, a pak už ho raději odstrčila, protože hrozilo, že bych ho nepustila.
„Budu na tebe čekat.“ Mával mi.
„Nebul.“ Šťouchnul do mě Sami. „A ty taky ne.“ Chytil druhou rukou pofňukávající Katy kolem ramen.
„Prosíme cestující do České republiky, aby nastoupili u vchodu C5.“
„C5. To se mi líbí.“ Usmála jsem se a vydali jsme se k určenému vchodu.
Však Anssiho za pár dní zase uvidím. Ani se nenaděju a uteče to jako voda. Tahle Kanadská mise stála opravdu za to. Kdybych mohla, tak si ji klidně zopakuju a určitě bych nebyla sama.
„Holky?“
„Jo?“
„Asi nemám palubní lístek.“
„SAMI!!!!!“
„Dělal jsem si prdel. Nemůžete mě hned brát vážně. Vy jste fakt….Musím letět. Pozdravujte čechy.“
„Budem“
„Kdeee domov můůůůůůj.“ Notovaly jsme si potichu při nástupu.


Tak fajn. První zjištění. Naši stihli vyměnit zámek, co jsem byla pryč. Nádhera. Shodila jsem ze zad ten děsivě těžký batoh a sedla si na schody. Poklepávala jsem botama, protože baterka v mobilu i v mp4 se mi vybila za letu.
„Sakra kde jsou.“ Věděli přece, že dneska přijedu. Můj hlas se rozléhal po chodbě a spadl někam o tři patra níž do sklepa.
„Čaaau.“ Ozvalo se zamnou. Otočila jsem krk *křup* no jo špatně jsem usnula.
„Dobrej.“ Pozdravila jsem souseda. Jeho holá lebka se zlověstně leskla a házela prasátka. Náš dvěstěkilový soused v celé své kráse. Kdybych ho neznala a nevěděla, že je to dobrák od kosti, asi bych hystericky zaječela a utekla. Je fakt, že na první pohled vypadá jako masový vrah. Už jen ta motorovka do ruky.
„Tak jak byla ve Švédsku?“ Poplácal se po pupku.
„Finsku.“ Opravila jsem ho.
„No jasně.“ Zachechtal se svým nakřáplým hlasem.
„Nic lepšího bych si nemohla přát. Je to tam úžasný.“ Možná jsem u toho nasadila moc zasněný a zamilovaný úsměv, protože soused opět propukl v záchvat smíchu.
„Je mi to jasné. Vaši jsou na tom pozemku.“ Opřel se o futra.
„Pozemku?“ Sakra, co to má zase být?
„No jo ty to nevíš. Vaši koupili pár kilometrů odsud nějaký kus země. Chtěj tam prý stavět. Já jim zavolám.“ Zmizel v bytě.
No to je nádhera. Matička se nějak zapomněla zmínit. Co by ji to stálo napsat do mailu: Em koupili jsme pozemek budeme stavět dům.
„Promiiiň.“ Ozvalo se zaječení mamky skreslené ozvěnou na chodbě. Zřejmě si vzpomněli dřív, než jim mohl soused zavolat. „My jsme tak nějak zapomněli. Proboha co to máš?“ Vytřeštila na mě oči. Aha, já jim zapomněla říct, že jsem si nechala propíchnout ret a nos. No tak jsme si kvit. No ne to teda ne. To co mi neřekli oni je horší.
„Půjde to vytáhnout?“ Prohlížela si mě zděšeně.
„Ne už ne. Mám to navrtané až do kosti a budou mě s tím muset pohřbít.“ Zatraceně já jsem ale zlá dcera.
„Nazdar“ mávla jsem na Otčíma a bratra. Oba jen něco zabručeli.
„Vždyť s takovou už si tě vůbec nikdo nevšimne.“ Lomila rukama, zatímco jsem se táhla s tím těžkým batohem do pokoje. Potichu jsem se uchechtla, když jsem si vzpomněla na Anssiho. Snad už je v pořádku doma. Okamžitě jsem zapnula mobil do nabíječky.
„Určitě máš hlad.“ Ozval se mamčin hlas z kuchyně.
„Trochu. Jak to že jsi mi neřekla, že jste koupili pozemek.“ Sedla jsem si v kuchyni na židli.
„Nějak jsem na to vtom zmatku zapomněla. No tak aspoň překvapení ne?“
„No jo úžasný.“ Nastala chvíle ticha. Mamka vařila kafe a já pila nějaký džus, co tam nechal brácha.
„Tak už ses vrátila napořád?“ Já jsem asi špatně slyšela. Džus jsem skoro všechen vyprskla.
„Ani náhodou.“ Utírala jsem si bradu a vrhala vražedné pohledy na mamku opírající se o linku.
„Ale proč? Vždyť tě tam nic nečeká. Teta má pro tebe nějaké místo v Itálii.“ Zkřížila ruce na prsou a nasadila typický výraz typu: Já mám pravdu a ty na to časem přijdeš.
„Proč? Proč? Mám teď skvělou práci, Jestli nevíš, tak teď jsem byla nějaký čas v Kanadě. Mám tam spoustu přátel.“
„Přátele si najdeš i v Itálii. A třeba i něco víc.“ No jo zase ty její řeči o všem okolo mě a známostí.
„Mami já Itálii nesnáším. A navíc….někoho jsem si našla.“ Zašilhala jsem na desku stolu. Můj pohled přitáhl denní tisk. Otevřela jsem ho a pomalu listovala a nechala matičku ať si to všechno přebere.
„Ale ty potřebuješ někoho, kdo tě zajistí.“ Propukla jsem v záchvat smíchu.
„Mami toho se neboj. To on zajistí. Ale není to třeba. Mám dobrou práci. Vydělávám dost peněz. Zajistím se sama.“ Listovala jsem až do kategorie sport a najednou se zasekla. Přes celou stránku byla Anssiho fotka, jak s krvavým nosem jede přes led. Zůstala jsem na ten obrázek civět a zase jsem cítila ty jeho doteky a jak krásně líbal. Byli jsme od sebe sotva den a už se mi tak hrozně stýskalo. Prostě to nemám šanci vydržet těch čtrnáct dní. Ne tady.
„Em? Tak kdo to je?“ Podezírám mamku, že se naučila přemisťovat z místa na místo. Teď stála opřená o linku a najednou je u okna a kouká na mě s nechápavým výrazem. „Ty spíš i s otevřenýma očima.“ Zakroutila hlavou. Aha, tak jsem se asi zasekla.
„Jsem se jenom zamyslela.“ Zavřela jsem rychle noviny a sedla si na ruce, aby mě to nelákalo stránky zase rozevřít a topit se v jeho očích.
„Tak kdo?“ Ztrácela mamka trpělivost. Byl to ten tón, řekni mi jeho jméno a já si ho najdu.
„Jeden hokejista.“
Dítě moje…sportovce. Vždyť jsou…“
„Hlavně neříkej, že jsou natvrdlí.“ Zarazila jsem ji rázně rukou. „Není to tak. A neříkej mi dítě moje.“
„No jak myslíš.“ Zakoulela očima a já věděla, že si myslí svoje.
„Můžu si odvézt ty noviny?“ To až Anssimu řeknu, že byl v českých novinách, tak se zblázní. Už vidím ten jeho výraz. Nakrčí čelo a pootevře pusu, pak vydechne nosem a usměje se. Tak to dělá vždycky, když je nervózní a neví jak se tvářit. Už ho mám dokonale přečteného.
„Proč? Co tam je? Je tam on?“ Zajímala se hned. Jak ožila, když se děje něco, do čeho ji nic není.
„No jo je.“ Otevřela jsem noviny a ukázala ji Anssiho.
„Vždyť šilhá.“ Zamračila se a jala se obrázek zkoumat podrobněji.
„MAMI! Sami občas šilhá, ale Anssi nešilhá. To se jen dívá stranou víš. Asi bys potřebovala nové brýle.“ Vytrhla jsem ji noviny z ruky a uhladila je.
„No promiň no.“
Z obyváku se ozvalo zapípání. Rychlostí blesku jsem doběhla ke svému mobilu. Přišla mi sms od Anssiho. : Už jsem v Tampere. Strašně tu prší a je zima. Chybíš mi. Miluju tě.
Hned jsem mu odepsala: Tady je sice hezky, ale mě se stýská. Máma už ze mě vytáhla všechno. Chybíš mi ty můj špekounku XD Miluju tě. Už jsem se chtěla jít sednout zpátky do kuchyně s potutelným úsměvem, když mi bleskově pípla odpověď: Co jsi to za doktorku, když nepoznáš špeky od svalů. A nebo si mě pleteš s jiným XD
S úsměvem jsem se odploužila do pokoje. Brácha to tady sice přetvořil k obrazu svému, ale něco přece ještě zůstalo po mě. Sedla jsem si k počítači a připojila se. Hned jsem si všimla, že Katy už je taky online a hned mi napsala.
K.H.: Tak jak doma brouku?
E.S.S.: Už jsem musela všechno vysypat.
K.H.: A?
E.S.S.: No…nevím co říct…rozporuplné reakce.
K.H.: Už jsi viděla Anssiho v novinách?
E.S.S.: Jo a málem jsem se otočila a už jela na letiště. Já to tady prostě těch čtrnáct dní nevydržím. No nic musím letět vyprat si věci a takové ty blbosti. Však to znáš. Měj se zatím ?

Pustila jsem si hudbu a začala se přebírat v batohu. Jedno tričko, druhé tričko, kalhoty mikina, tričko…momeeent tohle není moje. Mám sice černo-bíle pruhované tričko, ale ne tak velké. Stačila chvilka zkoumání, abych zjistila že je Anssiho. Mmm přitulila jsem se k němu a na chvilku zavřela oči. Zase jsme byli spolu na pokoji a tajně se líbali a…líbali no. Musím přiznat, že jsem mu taky přibalila jedno svoje tričko. Konečně na mě pomalu dopadla únava. Lehla jsem si do postele a s Anssiho tričkem usnula.

========

„Mamini neviděla jsi někde moji peněženku?“ Vykřikla jsem a popáté prohrabala celý pokoj.
„Ne proč?“ Strčila apaticky hlavu do pokoje.
„Proč? Proč?? Protože tam mám peníze, mam tam všechny platební karty a letenku domů.“ Vysypala jsem dokonce koš.
„Tady jsi doma.“ Nasadila úsměv. Provala! Mimozemštěni vymyli mamce mozek.
„Ne už ne. Teď jsem doma v Tampere a tím to hasne, už se o tom nechci bavit.“ Zavrčela jsem vztekle. „Mohla bys mi aspoň půjčit nějaké peníze? Chtěla jsem jít do města.“
„No tak si vezmi z kuchyně ze stolu.“ Rozčíleně jsem dodupala do kuchyně a tam ležely dvě stovky. Máma asi nepochopila, že chci dělat trochu větší nákup. Shrábla jsem prachy a vypadla. Tohle už vážně nemám zapotřebí. Venku bylo krásně. Svítilo sluníčko a bylo teplo. Nasadila jsem si sluneční brýle a vyrazila do centra. Už jsem byla týden doma a nic zajímavého se nestalo. Jak mě začaly čechy nudit. Hlavně bez Katy. Doma jsme byly téměř každý večer někde v tahu. Chybí mi Katy chybí mi Anssi a chybí mi Ama. Chybí mi i Vivian a všichni kolem. Kat si teď užívá na fesťáku s kámoškou a já se tady hryžu nudou. Měla jsem jet s ní.
„Ehh čaau.“ Ozvalo se někde nalevo přede mnou. Vzpamatovala jsem se a prohlídla si pořádně toho člověka co mě zdravil. Volné kalhoty volné tričko velké kšiltovka. No jo umělec.
„Ahoj.“ Špitla jsem až moc tiše, až jsem měla chuť si za to nafackovat. Všimla jsem si, že se drží za ruku s nějakou holkou, tak se něčemu připitoměle hihňala. Jak jen mohl tak klesnout. Měla celkem dlouhé černé vlasy a debilní xichtík. Měla jsem chuť ji za ty vlasy zatáhnout a vymlátit ji zuby o patník.
„Tak jsi doma?“ Podrbal se na krku a byl celý nesvůj.
„Jo na chvilku.“ Pohodila jsem hlavou a snažila se působit ledabyle.
„Občas potkávám tvoji mamku se psem.“ Usmál se. Bože ta holka měla tričko s jeho značkou.
„Mišááákuuu pojďme domůůů.“ Zakvílela najednou ta holka a začala se svíjet a tahat ho za ruku.
„Tak se měj.“ Mávnul na mě a odešel. Tak tohle mi vážně chybělo. Ale co vlastně mi to bylo jedno. Já teď taky někoho mám a je daleko lepší, než všichni dohromady. Pche. Umělci celého světa, víte co mi můžete.
Nakoupila jsem pár suvenýrů pro kamarády a známé a pomalu se šourala domů.



„Co je?“ Šťouchla do mě Katy, když už jsem notnou chvíli civěla nepřítomně z okénka na zlatavou záři slunce.
„Nic.“ Usmála jsem se trochu strojeně. Vždycky když mi něco bylo jsem i přesto řekla, že mi nic není. I když se mi vnitřnosti rvaly na tisíce kousků a bylo mi zle. Pokaždé jsem řekla, to jedno krátké slovíčko. Nic.
„Nelži.“ Usmála se a odložila časopis.
„No dobře. Mám trochu strach. Že Anssi prostě nepřijde a že to všechno byla jen hra, která odletem z Kanady skončila.“ Povzdechla jsem si sklesle.
„Nechci si hrát na nějakého psychologa, ale na anssi bylo vidět, že tě miluje. Možná to zní jako klišé, ale je to tak.“ Přikývla a protáhla se. „Za chvíli přistáváme v Anglii.“ Mrkla na mě.
Sbalila jsem své věci a připravila se na výstup v Londýně.
Tam jsme rychle přestoupily na letadlo do Tampere. Hned po nástupu jsem usnula, ani jsem nevěděla jak. Vzbudila mě až drobná turbulence. S Katy jsme křečovitě svíraly opěradla a modlily se ke všem kytarovým bohům.
„To pivo…Chudák Sami.“ Zamumlala Katy se zavřenýma očima. Sami ji totiž donutil dovézt co nejvíce piva bude moct. Oběma nám bylo jasné, že pokud si ten náš blonďák nedá pozor, dostane pořádnou pivní sprchu.

Konečně byl konec tomu strastiplnému letu a my vystoupily do podmračeného Tampere.
„Když tam bude, tak to myslí vážně a když ne….tak….tak tam prostě nebude. Nesesypu se…možná.“ Poslední slovo jsem zamumlala spíš pro sebe. Přitáhla jsem si mikinu víc ke krku a přivřela oči, před studeným větrem. I když jsme sotva vylezly z letadle, už jsme za tu necelou minutu, kterou jsme měly k přeběhnutí od letadla do terminálu, pěkně promrzly. Vběhla jsem celá napjatá dovnitř a rozhlížela se po velké hale. Proti tmě venku bylo v hale ostré bílé světlo. Mžourala jsem očima, zatímco Katy lovila naše kufry.
„Není tady.“ Zamumlala jsem a cítila, jak se mi celý žaludek zklamáním stáhnul. Takže nic. Po hale se proháněli opozdilí cestující, letušky v uniformách, piloti a všemožný letištní personál. Jen ten můj hokejista nikde nebyl. Celý krk se mi bolestivě stahoval, ale nasadila jsem vážnou tvář. Ještě malý plamínek naděje se rozsvítil plný naděje. Možná jsme přiletěli dřív. Celá napnutá jsem hledala hodiny. Až jsem zahlédla velký analogový čas. 20:47. My měli přiletět v 20:30. Plamínek zhasl a já s posledním letmým pohledem na halu zvedla těžký batoh. Katy s funěním vytáhla svůj kufr z velkého pásu a otřela si čelo.
„To je mi líto.“ Poplácala mě po zádech...