Iluze

Anotace: Velmi zajímavé...odkud se vlastně vzala inspirace???

Zaklapla jsem knížku a protáhla se. Jelikož mi už byla zima, tak jsem vstala a zavřela okno, které až doteď bylo otevřené dokořán. I přesto, že bylo chladné podzimní odpoledne a všichni venku chodili navlečení do tlustých teplých kabátů a bund, měli šály kolem krku a vlněné čepice, jakoby už byla zima, já jsem si na sebe ráda pouštěla studený vzduch. Krásně mě probudil a dával mi šanci přemýšlet.
Přemýšlela jsem, co bych mohla tak dělat. Zkusila jsem pomyslet na pár věcí, ale na žádnou z nich jsem neměla náladu. Rozhodla jsem se tedy, jako už několikrát, že půjdu ven. Mamka stejně jako obvykle přijde hodně pozdě z práce a sestra bude spát u kamarádky.
I když bych měla zůstat a užívat si volného bytu, dneska mně to zrovna lákalo ven, provětrat si hlavu. Hodila jsem na sebe mikinu, dala si šátek kolem krku a seběhla jsem po schodech.
Venku jsem ochutnala vzduch. Jak krásně voněl! Už se pomalu stmívalo, takže se pro mně všechny pachy a zvuky stávaly zřetelnější, než za světla. Už jsem taková, mám radši tmu, než světlo. Ve tmě může člověk dělat cokoliv, je volný. Zatočila jsem se dokola a zadívala se na oblohu. Čím dál víc černala až zčernala úplně. Teď už mi na cestu svítily jen pouliční lampy.
Nevěděla jsem kam jdu, nechala jsem nohy, aby mně nesly. Otáčela jsem se a pátrala po nějakých zvláštnostech. Myšlenky mi v hlavě vířily jedna za druhou. Tak ať, stejně za chvíli přestanou. Přeskočila jsem kus nějakého pohozeného dřeva a zjistila jsem, že mířím k lesu. Nezarazilo mně to, chodila jsem tam často. Stromy mně uklidňovaly a poskytovaly mi pocit bezpečí. Chtěla jsem jít dál, ale najednou jsem zaslechla šramot. Prudce jsem se otočila a pátrala ve tmě mýma slabýma, ale přesto užitečnýma očima. Uviděla jsem totiž něco, co jsem si tolikrát přála vidět. Vlka.
Ve tmě jsem sice už moc neviděla, ale přesto jsem to zvíře poznala. Shlíželo na mně, dá se říct rozzuřeným pohledem. Nepokládala jsem si otázky, co dělá vlk tady v těhle končinách ani proč je až na kraji lesa. Ne. Věděla jsem taky, že bych se měla bát, ale já se nebála. Podivným způsobem mně to totiž uklidňovalo. Měla jsem divný pocit, že mně s tím vlkem něco spojuje. Snažila jsem se mu dát řečí těla a způsobem postavení najevo, že mu nechci ublížit. Ale cosi uvnitř mě chtělo, abych k němu šla a obejmula ho. Dotknout se té jeho jistě měkké srsti.
Pomalým pohybem jsem k němu natáhla ruku a dřepla si. Vlk zavrčel. Zaujal obranný postoj. Navzdory té tmě jsem si všimla, že má něco s pravou zadní nohou.
Zaostřila jsem a spatřila pytlácké oko, už napolo rozbité, asi jak to ten vlk zkoušel setřást, které vězelo v ošklivé zakrvácené ráně, široké jako dlaň urostlého muže. Při pohledu na tu ránu se mi zhoupl žaludek. Asi bych měla někoho zavolat, pomyslela jsem si.
Ale než jsem stihla vstát, vlk udělal pár kroků a najednou se zhroutil na bok. Ze rtů mi unikl tichý výkřik. Myslela jsem si, že umírá a začala jsem bezmyšlenkovitě jednat. Základní znalosti ohledně první pomoci člověku jsem měla. Takže by to mohlo fungovat i na vlka. Měla jsem na paměti, že je hodně nebezpečné přibližovat se k neznámému zvířeti, zvlášť raněnému, ale nemohla jsem snést pomyšlení, že by ten vlk mohl tady přede mnou umřít. Opatrně jsem vstala a obešla ho.
Snažila jsem se nenadělat velký hluk, ale přitom jsem k němu tiše klidným hlasem mluvila. Klekla jsem si k němu. Vlk otevřel jedno oko a tiše zavrčel. Řekla jsem mu, že mu chci pomoct. Odhodlávala jsem se v mysli a nahlas jsem vlkovi říkala, co chci udělat. Prsty se mi obtočily kolem studené pasti. Teď, řekla jsem si a vší silou jsem od sebe odtrhla dvě části zubatého oka. Vlk sebou škubl a zavrčel víc, ale neohnal se po mně. Ulevilo se mi. Tu nejtěžší část jsem měla za sebou. Teď musím zastavit krvácení. Ale čím?
Podívala jsem se na sebe. Měla jsem jenom mikinu a šátek. Pod tím jenom tričko s krátkým rukávem. No co, honem jsem si vyslékla mikinu a začala ji trhat na pruhy. Když jsem byla hotová, řekla jsem vlkovi, co chci dělat. Zprvu nereagoval, ale pak zakňučel. Ten zvuk se mi zaryl do paměti. Nevím jak, ale asi pochopil, že mi může věřit a dával mi znamení, ať si dělám co chci. Opatrně jsem mu nadzvihla zakrvácenou zadní nohu a vsunula pod ni šátek. Začala jsem ji obmotávat pruhami látky. Děkovala jsem bohu, že mám krev ráda a že se mi z ní, jako mnohým, nezvedá žaludek.
Když jsem utáhla poslední pruh, vzala jsem šátek a ten jsem taky obtočila kolem nohy a zavázala. Otřela jsem si ruce do listí a trávy kolem mě. Byla trochu rosa, takže jsem je měla skoro čisté. Vlk znovu zakňučel, najednou se vzepjal a zkoušel se postavit.
Seděla jsem na zemi a ani se nehnula. Zavyl.
Moje uši na okamžik ztratily cit. Potom se otočil a podíval se na mně. Měla jsem pocit, že má zmatený pohled. Pak udělal něco divného. Sklonil hlavu níž k zemi a přitom ze mě nespustil pohled. Uvědomila jsem si, že mi děkuje. Ohromeně jsem se na něho dívala. Potom znovu zavyl a začal pomalu utíkat do nitra lesa. Nechápala jsem, jak se může s tím zraněním tak rychle pohybovat
,,Počkej!“ vykřikla jsem a zvedla se, ale on už byl daleko. Ne tak daleko, že by mně neslyšel, ale tak daleko, že už bylo pozdě, aby se otočil. Opřela jsem se o strom. Najednou jsem se cítila prázdná. Byla mi strašná zima a bylo mi smutno.
Proč je mi smutno? Ptala jsem se sama sebe. Protože jsem chtěla, aby ten vlk se mnou zůstal. Proč by s tebou měl zůstávat? Ani se tě neprosil o pomoc. Já vím. Proč by se mnou měl zůstávat, když pro něho nic neznamenám. Jsem pro něho jen další ubohý člověk, další člověk, možná stejný, co mu nastražil tu past. Jenže to já sem nebyla. Chtěla jsem mu pomoct a pomohla jsem mu. Stejně bych po něm nemohla chtít, aby se mnou zůstal.
Vlci patří do lesa. Jenže já někoho potřebuju, potřebuju, aby někdo potřeboval mně! Sjela jsem po kmeni stromu na zem a objala si kolena rukama. Točila se mi hlava a byla mi příšerná zima, ale já jsem nechtěla odejít. Čekala jsem na toho vlka.
Jestli příjde. Polkla jsem. Zabolelo mně v krku.
Ajaj, povzdychla jsem si. Z tohohle asi bude angína. Dělaly se mi mžitky před očima. Zkoušela jsem je zahnat. Když už jsem to opravdu nemohla vydržet, vstala jsem, opírajíc se o strom. Otřepala jsem se. To trochu pomohlo, takže jsem se celkem jistým krokem vydala zpátky k domovu. Ušla jsem několik metrů, když jsem si všimla divného pocitu, jakoby mně někdo pozoroval.
Zase jsem se otočila. Údiv. Překvapení. Klid.
Přede mnou stál vlk. Můj vlk. Podívala jsem se mu na nohu a s ulehčením zjistila, že víc nekrvácí. Zakňučel a hodil hlavou na stranu. Když tohle gesto udělal ještě několikrát a vždycky při tom trochu poodběhl ode mě, pochopila jsem, že chce, abych šla za ním. Pořád mi byla zima, ale šla jsem za ním. Přemýšlela jsem, kam mě to asi vede. Zdálo se mi, že jsme šli už hrozně dlouho, až jsem uslyšela téct říčku. Tak daleko jsem v lese ještě nebyla.
Když jsme došli k té v noci strašidelné říčce, vlk se zastavil. Otočil hlavu ke mně a potom se na mně díval nicneříkajícím pohledem. Sedl si, uši nastražené a čekal. Popošla jsem k němu blíž a dřepla si kousek vedle něho. Bylo to jasné, podle jeho postoje na něco čekal. Ale na co? Čekali jsme deset minut, možná půl hodiny až se najednou odněkud snesl modročervený matný prach.
Překvapeně jsem na stromech hledala místo, odkud ten prach přiletěl. A pak jsem ji uviděla. Dívku a nádherně dlouhými lesklými vlasy, hnědé až rusé barvy, propletené růžovými kvítky, postavu štíhlou oděnou do černých šatů a když se na mně podívala, spatřila jsem ty nejzelenější oči na světě. Ale nejúžasnější a nejfantastičtější na ní byly křídla. Nádherná lehounce modročervená křídla, která vypadala, že kdyby se jich někdo byť jen jedním prstem dotkl, tak by se zlomila.
To z nich se snášel ten kouzelný prášek, to z něho jsem byla tak omámená. Byla jsem jako u vytržení. Víla se sklonila, až se jí všechny vlasy nahrnuly do obličeje a nabrala si do jednoho kvítku vodu. Podívala se na mně a usmála se. A potom vzlétla. Tak lehce a jednoduše, jako kdyby to bylo úplně přirozené. Snesl se na mně oblak prachu a já se musela odvrátit, aby mi nevnikl do očí.
Když jsem se zase podívala na oblohu, byla pryč.
Pátrala jsem po obloze, ale nemohla jsem ji najít. Stočila jsem tedy svůj pohled vedle sebe, abych se podívala, co na to vlk, ale ten už stál u východu do lesa a čekal na mně. Nechápala jsem, jak je možné, že už jsme u východu z lesa, když jsme před chvílí byli ještě uvnitř. Vstala jsem tedy a šla jsem k němu.
Vlk zakňučel a zavyl. Pochopila jsem, že se loučí. Musela jsem. Objala jsem ho. Cítila jsem jeho srdce bít, na těle mne hřál jeho teplý kožich. Potom se odklonil, ale už to nebyl vlk. Dívala jsem se do tváře na první pohled nezajímavého, ale na ten druhý dost zvláštního kluka. Překvapeně jsem se na něho dívala a nic jsem nechápala.
Chtěla jsem se ho zeptat kde se tady vzal a kde je ten vlk, ale on si mně přitáhl a políbil mne. Tělem mi projel šok.
,,Děkuju ti.“ řekl mi, když se ode mě odtáhl. Tělem mi projela bolest z odloučení. Dívala jsem se, jak mizí v lese, neschopna pohybu.
Všimla jsem si, že trochu kulhá. Ztuhla jsem. Nemohl to být...
,,Crrrr!“ zazvoní mi budík a já se po něm honem natáhnu. Zůstanu ležet na posteli. To byl ale sen! Přehrávám si ho celý v hlavě. Tak živý!
,,Hej, ségra pohni sebou ať to stihneme na tu oslavu!“ zaječí na mně sestra a hodí po mně ponožku.
,,No jo,“ odpovím jí a protáhnu se. ,,Au!!“ Málem vykřiknu, jak mně všechno zabolí. Podívám se na sebe.
Na jedné ruce mám tři modřiny, na druhé dvě. To jsem sebou ale musela házet při tom snu na té posteli, pomyslím si. Jdu se obléct a za chvíli vyjíždíme na rodinnou oslavu jedné tety, kterou jsem už hodně dlouho neviděla. Vypadá to na pěknou nudu.
Jakmile vstoupíme k tetičce do domu, přivítá nás hromada příbuzných. Některé jsem v životě neviděla. Teta všechny představuje.
,,Á, tady jsi, Tomáši pojď sem, někoho ti představím!“ zavolá někam dozadu, kde slyším hluk. Zpoza rohu se vynoří asi tak sedmnáctiletý kluk. Kluk, který kulhá. Kluk, kterého jsem už jednou viděla.
,,Tome, tohle je Martina a Martino, tohle je Tomáš, je to můj synovec. Myslím, že jste se ještě nikdy neviděli, usměje se teta a jde s našima a ségrou do kuchyně.
,,Ahoj,“ pozdraví a mrkne na mně. Natahuje ke mně ruku. Stojím tam a nevěřím svým očím.
,,A-ahoj,“ vypravím ze sebe a ruku mu stisknu.