Falling angel

Anotace: Pff to je děsný název, ale nic jiného mě nenapadlo. Je to straší, a asi bych to spíš měla zařadit jinam, ale tak co už :D

Seděl na římse a pozoroval dívku v pokoji. Hnědé vlasy ji vykluzovaly z drdolu a padaly do soustředěné tváře. Oči ji těkaly, když štětcem brázdila bělostné plátno. Na chvíli odstoupila a prohlédla si své dílo. Zamračila se a odešla z místnosti.
„Zase ji pozoruješ?“ Zaslechl za sebou. Lekl se a prudce se otočil. Hned poznal svého přítele.
„Je to moje svěřenkyně, hlídám ji.“ Začal se obhajovat, ale věděl, že před Samem je mu to málo platné.
„Angusi….známe se už dost dlouho…heh celou věčnost. Přede mnou nic neutajíš.“ Zašklebil se Sam a prohrábl si černé rošťácké vlasy. „Na co jiného máme křídla?!“ Přiklekl si vedle Anguse a zadíval se do pokoje. „Jo ty jsi měl při přidělování svěřenců štěstí chlapče drahý. Takovou kost, to nemá jen tak někdo.“ Plácl se do stehna a skousl ret. Angus do něj žduchl, že málem spadl z malé stříšky.
„A jak se má slečna Hammiltonová? Ještě pořád nemá chlapa?“ Otočil se na Sama a zašklebil se. Věděl, moc dobře, že slečna Hammiltonová je velmi citlivé téma. Sam zavrčel a usadil se na okraji římsy.
„Vypadá to, že je s ní konec. Už mi nahoře říkali, že se to pomalu blíží. Ještě ke všemu ta chřipka.“ Podrbal se na nose a lehl na záda. „Taky se povídá, že když ti tahle dobře dojde svého konce, tak povýšíš. To se jen tak někomu nepodaří. Jo Angusi konečně jsi se dočkal. Přišla na tebe řada.“
„Hmm“ Zabručel anděl a dál pozoroval dívku v pokoji. Bylo mu tak krásně. Zamiloval se do ni, i když věděl, že to není možné. Její život byl proti jeho sotva lusknutí prsty. „Kdo je po mě?“ Zeptal se a sedl si vedle Sama. Ten se právě začal zaobírat lemem své košile.
„No já, ale na tom nezáleží. Jsi zase poslední na dlouhou dobu. Budu si zase muset počkat a starat se o bezpečí stařenek.“ Ironie z jeho hlasu přímo sršela.
„To mě mrzí…“
„Nemluvme už o tom.“ Zrazil ho Sam v půlce věty a zmizel.
Angus osaměl a tak se položil na záda a roztáhl křídla, aby načerpal příjemné teplo vycházejícího slunce, které barvilo oblohu do oranžových a růžových barev. Vůně akátů a jiných rozkvetlých květin tančila nad malými hustě rozmístěnými stříškami města. Teplý větřík mu čechral světlé vlasy a peří na křídlech. Dneska bude krásně. Dost krásně na procházku. Jak dobře Viktorii znal, aby věděl, že neodolá a projde se. Jediné co mu kazilo náladu byl Sam. Byl dost rozladěný.
Uslyšel cvaknutí dveří a poté uviděl postavu, která vyšla z domu. Byla to Viktorie. Tak ji miloval, že by ji poznal už jen podle klapotu bot. Nemohl odolat, když ji viděl v prostých růžových šatech na ramínkách. Tomu jak vystavovala svou bledou kůži slunci. Cítil se tak slabý a přitom tak silný. Jediným mávnutím křídel slétl na chodník. Míjel plno lidí a kývnutím hlavy zdravil každého anděla, kterého potkal. Sluneční paprsky se odrážely od dlážděného chodníku a ten vypadal, jako ze zlata.
Celé dopoledne se toulala po městě. Občas se jen posadila na lavičku a kreslila co ji padlo do oka. Angus byl pořád s ní a nakukoval ji přes rameno do skicáku.
K poledni se na obzoru začali rýsovat bouřkové mraky, které se blížili čím dál rychleji. Než si jich Viktorie všimla bylo už pozdě. První dešťové kapky ji skropily vlasy a šaty. Schovala si skicák do tašky, kterou měla přes rameno a dala se do běhu domů. Kličkovala úzkými tmavými uličkami ale dešti utéci nemohla. Argus byl pořád pár kroků za ní, když ho něco srazilo na záda. Do očí mu padaly velké dešťové kapky, když mžoural proti ocelově tmavé obloze.
„Upadl jsi?“ Zašeptal mu do ucha známý hlas.
„Same to jsi ty? Musím za Vikt…“ Nedokončil větu, když ho dvoje paže zdvihly ze země a herda do břicha mu vyrazila dech. Spolu se Samem se mu do obličeje pošklebovaly Jim a Todd. Jeho dva společníci. Byli to také andělé, ale už měli svůj vroubek.
„Same co to děláš?“ Zachroptěl a snažil se vyprostit svým dvěma věznitelům.
„Jen si zajišťuju budoucnost.“ Uchechtl se. „Už mě nebaví se starat jen o stařenky. A teď, když ty selžeš. Povýší mě a ne tebe.“
„Já ale neselžu. Proč bych měl…“ Z konce ulice, která se rozšiřovala se ozvaly výkřiky. Anguse polila hrůza. „Ne. Same pust mě. Viktorii ne. Prosím.“
„Je mi líto příteli.Je to její osud. Mohl jsi tomu zabránit, ale jsi tady a ne tam.“
„Same ne. Přijdou na to.“
„Nepřijdou.“ Ozvalo se už do prázdné ulice. Angus dopadl do velké louže. Cítil jak se mu třesou ruce. Z konce ulice se ozvala ohlušující rána. Taková, která vám ve chvilce zastaví srdce a vysaje všechen vzduch z plic.
„Ne“ Zašeptal a zvedl se ze země. Rychle se dal do běhu a bylo mu jedno, co bude s ním. Co s ním udělá rada. Jediné co si přál bylo, aby byla v pořádku. Slzy ho pálily v očích, když ji viděl ležet na chladné dlažbě. Od jejího těla stékaly pramínky krve spolu s deštěm.
„Ne“ Klekl k ni a vzal ji do náruče. Otevřela oči a upřela na něj nepřítomný pohled.
„Ty jsi můj anděl?“ Jen přikývl, protože nebyl schopen slova.
„A kde jsi byl?“ Zeptala se na otázku, na kterou on nedokázal odpovědět, protože sám tomu nedokázal uvěřit. Sam musel vědět, že Viktorii přepadnou a zraní. Argus tomu ale mohl jako její anděl zabránit, ale to se Samovi nehodilo. Proto ho zdržel, aby přišel pozdě.
Chtěl ji něco říct, ale zvláštní síla ho začala táhnout pryč. Viktorie v kaluži krve zmizela. Zbyla po ní jen bolest, kterou cítil v srdci. Barvy kolem něj vířily. Viděl ji jak se jako malá holčička prohání po dvorku za motýlem. Živě se před ním zjevil obraz, když se strojila na první schůzku a jemu to lámalo srdce. Potom, když si chtěla sama vzít život a on ji v tom zabránil aniž by si to uvědomila. A pak ji opět viděl ležet bez života na zemi smáčenou deštěm a krví. Zavřel oči a nechal se unášet tou silou. Najednou ucítil, že se něco změnilo. Déšť se proměnil v jemné ale husté mrholení. Otevřel oči. Klečel na všech čtyřech na čerstvé hlíně a otřásal se vzlyky. Zvedl ruku a konečky prstů se dotkl svých zad. Místo křídel z nich trčely dva pahýly, ze kterých ještě stékala krev. Přišel o svá křídla. Už nebyl anděl. Dlaní se dotkl ledového mramoru před sebou. Ukazováčkem obtahoval jednotlivá písmena a při každém se proklínal. V-I-K-T-O-R-I-E S-I-L-V-E-R-O-V-Á. Zhluboka se nadechl a nahmatal další řádek * 26.06.1986 – 24.06.2008. Jeho prst dokončil svou cestu a on se odvážil vzhlédnout. Z malé zarámované fotografie se na něj usmívala její tvář.
„Odpusť mi to prosím.“ Zašeptal a dotkl se fotografie. Jeho prsty jakoby přestaly být živé. Cítil v nich chlad a ztrácel cit. Rozlévalo se to do zbytku jeho těla. Sevřel náhrobek v obětí a poslední slzy skanuly po chladné tváři. Jeho kůže zešedla. Pozoroval, jak se jeho prsty a poté ruce a zbytek těla mění v kámen. Byl smířen se svým osudem padlého anděla. Smířil se s tím, že se stane chladným, němým strážcem Viktoriina odpočinku. Ve jménu svého selhání a své lásky k ní.