Příběh Naší lásky II.

Anotace: Ať je to navždy zapsáno!

Sbírka: Příběh Naší lásky

Začátky na nové škole, v novém prostředí, a s novými lidmi jsou vždycky obtížné, a když si k tomu ještě přidáte jednu ne moc šťastně se vyvíjející lásku, je z toho totalní chaos. A tím chaosem jsem se musela probíjet. Každé ráno jsem se budila o hodně dřív než mé spolužačky, přesto vyspalá a napružená vrhat se do dalších bojů, nebo spíš očních kontaktů mezi mnou a tebou. Stejně jsem si nikdy moc nepamatovala, jak jsem se přesně tvářila, akorát vím, že ty pohledy byly rozděleny do několika fází. V prvním půl roce našeho potkávání to byly pohledy nevinné, rozpačité, seznamovací, v dalším půlroce žádostivé, vyzývající, i když jako nepolíbená jsem si mohla jen myslet, že to tak je. A během tohoto roku jsem se dočkala prvního pokroku.
Díky mobilním telefonům bylo vše jednodušší. Pro to také byly vyrobeny. Číslo na tebe jsem samozřejmě vlastnila už od prvního možného okamžiku, a vlastně bych té dotyčné měla být do konce života vděčná. (Jaruško, děkuju!) Osudný okamžik se stal na lyžařském výletě, kam naše třída prváků jela. Byla jsem úplně očarovaná těmi magickými číslicemi, které mě s tebou mohly spojit. I když jsem prozatím neměla odvahu se ti ozvat, aspoň jsem si zkusila napsat sms, kterou bych ti poslala. Vzpomínám si na to jak dnes. Prostorný pokoj, spoustu dřevěných trámů, batohy spolubydlících poházené po zemi..mé ruce bloudící po tlačítkách, připitomělý úsměv a srdce plné lásky. " Ahoj, Kubo, vím že nejspíš netušíš, kdo ti píše, ale je to jedno, protože se to stejně nedozvíš. Chci ti jen říct, že jsem se do tebe zamilovala." Nic víc, jen toto prosté vyznání. Jsem asi od přírody hazardér, protože ačkoli jsme byli poučeni, že v horské chatě není signál, stejně jsem zmáčkla tlačítko odeslat. Úsměv mě v tu ránu přimrzl na rtech. ODESLÁNO. Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal. To není možný. Projíždím složku odeslaných sms, a skutečně mě přístroj přesvědčuje o tom, že se smska dostala k příjemci. Spolužačky vracející se na pokoj zůstaly stát ve dveřích, a zírali na mě jako na stvoření, které právě vidělo něco nadpozemského. Postupně jsem se dostala z šoku, a pověděla jim, co se stalo. Samozřejmě mě slova útěchy a pochopení nemohly nijak uklidnit. potřebovala jsem tvou odpověď, i když jsem si vůbec nebyla jistá, zda vůbec odpovíš. Netuším, za jak dlouhou dobu zapípal můj mobil oznámením příchodu sms, protože jsem ho od té chvíle nepustila z ruky. Čas se mi slil v jednu dlouhou chvíli očekávání. Ruce se mi rozklepali jako stařence, pomohlo však několik hlubokých nádechů. Co se má stát, stane se mi proběhlo myslí, než jsem tu zprávu rozklikla. " Ahoj, to je sice hezké co píšeš, ale nevím kdo si :) "