Mé budoucí já 26.díl

Anotace: ...

Probudila mě neskutečná bolest tepající kolem spánku sestupující až ke krku. Křečovitě jsem sevřela ruku v pěst, ale bolest nechtěla ustoupit. S námahou jsem se posadila a utřela si hřbetem ruky zpocené čelo. Po páteři mi přejela kapka potu a já se otřásla. Bolest začínala prostupovat do dalších částí těla a já měla pocit, že se každou chvíli začnu zmítat v agónii. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale s větší dávkou kyslíku v hlavě se bolest jitřila. Jako v tranzu jsem sledovala dveře do chodby a snažila se nemyslet na celou tu hrůzu, co se děje. Rukou jsem našla Jáchymovo tělo a jemně s ním zatřásla, aniž bych se na něj otočila. S hlubokým vzdychnutím procitl a vyletěl do sedu.
„Terez?“ Pohladil mě po vlasech a přitiskl k sobě.
„Takhle to nejde. Musím na pohotovost.“ Vymáčknu ze sebe a snažím se co nejmín otevírat pusu, aby se mi do těla dostalo jen minimum vzduchu.
„Jasně, jen na sebe hodím kalhoty.“ Během chvilky je oblečený a pomáhá mi do kabátu, bot a vzápětí do auta. Během cesty se mě snaží držet alespoň za ruku, abych věděla, že je tu se mnou. Nevnímám. Dívám se kamsi do prázdna a přesvědčuju se, že všechno to utrpení brzo pomine.
Jáchym před auto postaví kolečkové křesloa pomůže mi vystoupit. Zvrátím hlavu dozadu, abych na něj viděla. Netrpělivě se rozhlíží kolem, jestli někoho uvidí, ale když ucítí můj pohled, skloní se, staroslivě se usměje a políbí mě na čelo.
„Všechno bude fajn.“ Zašeptá, když dojedeme na recepci. Sestra za pultem se na Jáchyma usměje a pobídne ho, aby šel za ní. Doprovodí nás na ambulanci, kde slouží mladá doktorka.
Když se zjevíme v otevřených dveřích pohledem se zasekne na mém nadouvajícím se břiše.
„Dobrý večer.“ Pozdraví nás a ukáže na sestru, aby zavřela dveře.
„Máte kontrakce?“ Zavrtím hlavou.
„Migrénu.“ Doktorka se soucitně pousměje.
„Hm, tak vám něco píchneme, aby se vám ulevilo.“ Začne hledat ve skřínce s léky, když se ozve klepání na dveře.
„Ano?“ Otočí se doktorka ke dveřím.
„Mám službu a sestra mi říkala, že tu máme nějakou těhuli.“ Ozve se za mnou známý hlas.
„Ano, paní…hm…slečna…“ Doktorka přejde k papírům, aby si přečetla moje jméno. Nemusí.
„Terezo? Co je vám?“ Ozve se moje lékařka.
„Včera odpoledne mě začala bolet hlava a teď už je to nesnesitelné.“
„Ráno mi máte přijít na kontrolu a vy takhle. Něco vám píchneme.“ Mladá doktorka jí podá ampuli.
„Tak do zadku, ne?“ Usměje se. Jáchym mi pomůže postavit se na nohy a podrží mě. Stáhnu si kalhoty od pyžama a nahrbím se.
„Ták a je to. Teď rychle domů, do postele a zaspat to. A tu kontrolu necháme na pozítří. Myslím, že se vám zítra nebude nikam chtít. Tak to pěkně vyležte.“ Usměje se na mě a já se s námahou svalím do kolečkového křesla.

„Už ti začíná být lépe?“ Spočine Jáchymova ruku na mém koleni. Přikývnu a vynutím jeden úsměv.
„Za chvíli jsme doma.“ Usměje se povzbudivě a nastartuje. Během jízdy mlčíme a já se pomalu dostávám z jakési křeče. Bolest pozvolna ustupuje, tělo začíná být vláčné a přestává poslouchat.
„Víš, co udělám až bude po všem?“ Zvědavě se na mě zadívá a bradou mě pobídne k pokračování.
„Opiju se.“ Zachichotám se.
„Prosím?“ Pousměje se.
„Jo, strašně moc. To jediný mi chybí, jednou za čas se napít.“ Postesknu si.
„Kdo bude hlídat?“
„Ty?“
„Terezko, já chci taky pít.“
„Vždyť si byl s Vojtou a s Kristiánem.“
„Půjdeme spolu. Adélce zařídíme hlídání, vezmeme Vojtu, Kristýnu a Kristiána… a bude to fajn.“
„To si tak rozumíš s Vojtou?“
„Mno, bez Týny byl docela odvázanej.“ Zavrtím hlavou. Jáchym zabrzdí. Oběhne auto, aby mi pomohl ven.“
„S Týnou je taky odvázanej, jenom když je v mý společnosti…..občas je upjatější.“ Jáchym zabouchne dveře od auta a ruku v ruce jdeme domů.
„Jsi unavená?“ Pokrčím rameny a nechám se svléct kabát.
„Spíš taková přiopilá, ale usnout zvládnu.“ Zamířím do ložnice, kde klesnu na postel. Zabořím se do peřin a zavřu oči.
„Terezko?“
„Hm?“ Zvednu hlavu a zamžourám na Jáchyma.
„Chceš něco přinést nebo si můžu taky lehnout?“
„Lehni si. Kolik je vůbec hodin?“
„Hm, půl jedný?“
„Myslela jsem, že je kolem desátý…“ Opřu si hlavu o jeho rameno a poslouchám, jak pravidelně oddechuje.
„Jáchyme?“ Zašeptám do ticha. Přitiskne si mě blíž, aby dal nejvo, že vnímá.
„Dobrou.“ Zakloním se a políbím ho na hranu brady. Skloní se tedy o něco níž a naše rty se setkají.