Setkání VII.

Anotace: půl roku...nastěhování, klid a šok:) ať se líbí

„Ty ses úplně zbláznila.“ Vyjede na mě Laura, jen jak ji řeknu, jaké změny se mi udály v životě.
Tušila jsem, že ji to nebude při chuti, ale že ji to sebere až takhle, tak to by mě nenapadlo. Ano, přiznávám, že to není až tak normální, ale když já chtěla a potřebovala změnu a Lukáš mi ji prostě poskytnul.
„Změnil se, měla jsi ho vidět. Věř mi, že kdyby se zase něco stalo, nečekala bych ani chvilku a zase bych šla. Cítím se teď opravdu dobře, tak mi to prosím dopřej.“
„Tak dobře, dělej, jak myslíš. Víš, že kdyby něco, můžeš zůstat u nás, nabízela jsem ti to už několikrát.“ Konečně se na mě usměje a mě je hned lépe.
Zůstanu u Laury až do večera, pozdravím se se Šimonem a pak se rozhodnu, že zajedu do obchodu ještě něco nakoupit, abych mohla uvařit večeři.
Když tahám všechny ty tašky z auta, ozve se za mnou známý hlas…
„Nechceš náhodou pomoct?“ nečeká na odpověď, vezme jednu z tašek a míří si to domů.
„Díky za pomoc, je toho trošku více.“ Zavolám, ale to už mluvím k Lukášovým zádům.
Když vejdu do kuchyně, všechny věci jsou už uložené a Lukáš opřený o kuchyňskou linku, se na mě pobaveně dívá.
„Ty plánuješ nějakou velkou oslavu?“
„Ale to ne, jen jsem chtěla dneska uvařit večeři.“ Řeknu zcela klidně, ale na tvář se mi vloudí úsměv.
„Tak na to už se těším. Nepotřebuješ s něčím pomoct? Pokud ne, šel bych si ještě dodělat nějakou práci.“
„Jen běž, udělám to sama.“ Začnu vytahovat všechny potřebné věci na uvaření, doufám, že chutné večeře.
Asi po hodině, kdy se domem začne linout úžasná vůně, znovu se ozvou přibližující se kroky…Samozřejmě, že se nemusím ohlížet, abych věděla, kdo to je.
„Teda, tady to krásně voní“. Nakoukne mi Lukáš přes rameno do všech těch hrnců.
„Už to bude, můžeš prostřít na stůl.“
A jak už se nám docela často stává, jakmile zasedneme ke stolu, nastane tíživé trapné ticho, jako by ani jeden z nás nevěděl nebo nechtěl nic říct.
„Co Laura na novinky?“ prolomí ticho svou otázkou.
Ale stačí mu můj pohled, kterým se na něho podívám a vlastně už nemusím odpovídat. Když vidím jeho výraz ve tváři, docela je mi ho líto…
„Já nejsem takový hajzl, jak si o mně všichni myslíte.“ Zašeptá…
„Já to vím, ale nediv se po tom všem, co se stalo“. Vstanu od stolu a začnu sklízet nádobí, abych se mu nemusela dívat do očí.
„Přestaň uklízet to nádobí.“ Vytrhne mi ho z ruky a položí ho na kuchyňskou linku. Chytne mě za ramena a podívá se mi do očí.
„Řekni, že ty si to o mně nemyslíš.“
„Nemyslím. Ale já nezapomínám, chápeš? Odpouštím, ale nezapomínám.“ Řeknu, co možná nejdůrazněji. Vyprostím se ze sevření a mám v plánu odejít z pokoje…
„Počkej!“ zakřičí, až se mi naskočí husí kůže a stojím na místě jako přimražená.
Když ke mně dojde, podívá se mi přímo do očí a je z jeho pohledu znát, že je rozzuřený na nejvyšší stupeň a nemíní jen tak přestat.
„Nejsem hajzl.“ Řekne tak potichu, že ho skoro ani neslyším. Ale slyšela…
Pokusím se znovu vyprostit z jeho sevření a hlavně zmizet z jeho uhrančivého pohledu. Docela mě překvapí, že mě už v klidu pustí a já konečně můžu zamířit do pokoje, kde budu mít soukromí a čas na uklidnění.
Ještě dlouho poté slyším rámus nádobí, jak se snaží uklidnit…