Once...in Suomi 6

Anotace: Opatrně jsem se dotkla ledové tabulky skla, na které se srážel můj dech...

Opatrně jsem se dotkla ledové tabulky skla, na které se srážel můj dech. Za oknem byly hotové kupy sněhu. Měla jsem chuť jít ven a zahrabat se do závějí a umrznout. V odrazu jsem uviděla krom sebe přibližujícího se Viviana. Jednou rukou mě objal kolem pasu a druhou mi položil na čelo.
„Ještě hoříš.“ Zamumlal. Opřela jsem se o něj zády, protože mi bylo slabo. Původně jsem chtěla skrýt svůj strach a touhu před Anssim tím, že jsem zavolala Kimmimu a řekla mu, že jsem nemocná. Prvně to byla lež, jenže toho večera po Anssiho telefonátu jsem se opravdu propadla do těžkých horečnatých stavů, kdy jsem volala Viviho a přitom doufala, že do dveří vstoupí někdo jiný. Sny se střídaly s realitou a já chvílemi nevěděla, zda jen sním nebo jsem vzhůru. Po nádherném krátkém snu přišlo vystřízlivění.
„Je mi fajn.“ Zalhala jsem a vrátila se do postele. Jediné štěstí bylo, že když mě Vivi viděl ležet na posteli celou zesláblou a bez života, přešly ho veškeré choutky.
Možná mi bylo hůř, jen proto, že jsem byla tak dlouho bez něj a jeho očí.
„Za pár dní máme v Ama koncert, tak se musíš dát dohromady.“ Mrknul na mě a odešel pro Katy. Zahrabala jsem se hlouběji do peřin a koukala z okna na padající sníh.
„Tak jak je broučku.“ Vešla Katy a podala mi prášek.
„Už je mi dobře.“ Usmála jsem se na ni slabě a posadila se.
„Máš se rychle uzdravit, protože Kimmi to bez tebe v Ama nestíhá. A navíc jsme už přecpaní pizzou a čínou.“ Vysvětlila zavrčení v žaludku, kterému jsme se obě zasmály.

….Dirty little secret Dirty little lies…
Rozezněl se z mobilu na nočním stolku hlas Coreyho Taylora. Vyskočila jsem a rychle popadla telefon. Jako kdyby ta malá pitomá věcička věděla o mém tajemství a chtěla ho za každou cenu vytroubit do světa. Katy na mě koukala trochu nechápavě, takže ji nejspíš nedošly souvislosti.
„Ano?“
„Em? Kde je ten malý černý sešit?“ Byl to Kimmi a zase nemohl něco najít.
„V šuplíku pod výčepem.“ Obrátila jsem oči v sloup. Chlapi.
„Jo fajn. A jak ti je?“ Optal se už nepřítomně. S někým diskutoval a vysvětloval.
„Bylo už líp. Vrať se do práce.“ Houkla jsem na něj a zavěsila. Vrátila jsem svou pozornost Katy, která mě s úsměvem sledovala. Zvláštní bylo, že jsem si ji teď dokázala představit, jako všemocného anděla. Když jsem ji viděla, s tím světýlkem v očích, věděla jsem, že všechno nějak dopadne a jednou zase bude líp.
„Já musím zase do práce, ale Janne tě hodí do nemocnice.“ Nezapomněla na slovo Zase dát dostatečný důraz. „Vůbec se mi totiž nelíbí ta tvoje teplota.“ Zamručela a vstala.
„Počkej…Janne mě hodí do nemocnice…jako že mě odveze?“ To mám umřít?
„Neboj, řídí dobře.“ Jasně a Ježíšek existuje. „Líp než ty.“ Zamumlala tichounce a se smíchem zmizela za dveřmi.
„Tss.“ Zasyčela jsem a začala na sebe soukat oblečení. Upřímně mě jízda v autě s Jannem velice děsila. Selo pirát silnic.

Nasedla jsem opatrně do auta a doufala, že se nerozsype.
„Kliiid. Vím, co dělám.“ Plácnul mě Janne do stehna, když jsem s nedůvěřivým pohledem zkoumala všechny ty věci uvnitř. To auto bylo skoro jako kytaristův pojízdný byt. „Tak jedem.“ Prohlásil bojovně a zařadil. Auto zařvalo, poskočilo a dalo se do pohybu.
„Valo chraň mě!“ Schovala jsem tvář do dlaní. Raději jsem nechtěla vědět, který náklaďák nás rozmázne přes čtvrtku Tampere.
„Dívej se na cestu a říkej, jestli něco nejede!“ Okřikl mě řidič a kroutil na křižovatce hlavou do všech stran. Jeli jsme pět minut a zatím jsem dýchala a mohla hýbat všema končetinama.
„No musím uznat, že ti to jde.“ Usmála jsem se na něj a trochu se na sedadle spolujezdce uvolnila.
„No vidíš. A ty ses bála.“ Pýchou přímo rostl. Chlapi se nesmí přechválit. „Jenom mě štve, že to řazení z jedničky na dvojku jde tak blbě.“ Zakroutil pákou mezi námi a tvářil se u toho, jakoby kroutil krkem největšímu nepříteli. „Asi musím říct Samimu, aby mi dal číslo na toho známého, co má dílnu.“
„Jasně a už to auto nikdy neuvidíš.“
Hromová rána mě málem ohlušila, když skřípění kovu naplnilo vzduch. Při dohadování nad Samiho kamarádíčkem si Janne nevšiml, že na vedlejší silnici někdo nepochopil, že není na hlavní a tudíž nám má dát přednost a pěkně to do nás napálil. Auto udělalo několik otoček a se zaskřípěním a oblakem páry se zastavilo. Až po dvou vteřinách jsem si uvědomila, že křičím, drtím palubní desku, až mi bělaly prsty. Pustila jsem se a přestala křičet.
„Do hajzlu!!!“ Vyjekla jsem ochraptěle a koukala na Janneho, který s hlavou na volantu oddechoval. „Jsi v pohodě?“ Rychle jsem se sjela pohledem a viděla všechny končetiny a orgány na svém místě.
„Jo, ale ruka…kurva!“ Zařval a narovnal se. Z nosu mu tekla krev a ruku měl zkroucenou v klíně.
„Vydrž, nějak se odtud dostanu a zavolám sanitku.“ Začala jsem se vyprošťovat z pásu a pokrouceného plechu a změti Janneho věcí, které se na nás navalily zezadu. Najednou byla vidět i krev. Lomcovala jsem s přezkou a zběsile dýchala.
„Uklidni se.“ Chytil mě Janne zdravou rukou a zmáčkl tlačítko, čímž pás sám odskočil.
„Mám to.“ Vykoktala jsem a snažila se dostat ven.
„Em stůj! Pomož mi.“ V jeho tváři byla taková naléhavost, že jsem se musela uklidnit.
„Já nevím jak…“ Zafňukala jsem bezmocně. Asi měl zlomenou ruku, tak jak jsem mu měla zatraceně pomoct.
„Ale víš! Ty to víš. Vzpomeň si!“ Zatřásl semnou. Vrtěla jsem hlavou a po tváři se mi roztekly slzy. Štípaly v drobných rankách od skla, ale to mi bylo jedno. Brečela jsem jako dítě, protože jsem Jannemu nerozuměla. Nechápala jsem, co po mě chce.
„Já nevím…neumím to.“ Vzlykla jsem a snažila se nedívat se na jeho zkroucenou končetinu.
„Umíš to! Já to vím, tak mi pomož.“ Zvyšoval hlas, který mu přeskakoval.
„Nevím, já..nechci…“
Tolik křiku a já najednou nevěděla jak mu pomoct. „Janne nechej mě být.“ Vytrhla jsem mu ruku.
„EMILY KURVA POMOC!“ S hlasitým plesknutím mi na tváři přistála Janneho dlaň. Bolest zesílila.
„Upadáš do šoku. Dýchej a neusínej. Nechej tu ruku, tak jak ji máš a počkej na mě!“ Vychrlila jsem a vypadla z otevřených dveří přímo do sněhu. Tak krásně chladil, že jsem tady chtěla zůstat ležet a umřít. Usnout a umrznout. V hlavě jsem měla hotový uragán informací, který mě zastihl nepřipravenou a zraněnou, že mě teď naprosto srazil na kolena. Co po mě Janne chtěl?
„Mluv na mě!“ Zakřičela jsem z plných plic.
„Nevím, co chceš slyšet?“ Ozvalo se zaskučení.
„Zpívej mi.“ Přetočila jsem se na záda a koukala na oblohu. Sníh se pomalu barvil do ruda a já ho nechtěla vidět.
„If I die tomorrow…“ Začal pomalu pět.
„Tuhle ne. Jinou.“ Špatná volba zmiňovat se o umírání zrovna teď. „Zazpívej tu…o…o zítřku…Janíku mám přefiknutou tepnu na noze, za chvilku omdlím.“ Zvýšila jsem na chvilku hlas, ale i to mě moc vyčerpalo. Rána, které jsem si prve nevšimla, pumpovala moji krev ven na sníh a podtrhovala to děsivé divadlo. „potřebuju…škrtidlo…“
„Em neblbni!“
Na obličej mi dopadl Janneho šátek. Miluju jeho image. Z posledních sil jsem se trochu nadzvedla a utáhla si šátek kolem nohy. Pak mi ale ruce padly zemdlele do sněhu a moje mysl byla fuč.


„No tak. Vstávat. Zas tak hrozné to nebylo.“ Poplácával mě někdo po tváři. Otevřela jsem ospale oči a viděla něčí usměvavou tvář. „No konečně. Je vzhůru.“ Dodal k někomu za sebou. Stál tam Janne s rukou v sádře a zavěšenou kolem krku a zubil se na mě přes doktorovo rameno. Vedle něj stála Katy v obličeji celá bílá a Vivian. Oba se tvářili tragicky.
„Co je? Jeli jsme do nemocnice, a kde jsme?“ Usmál se svatouškovsky Janne a mrknul na mě.
„Už s tebou nikam nejedu.“ Zavrčela jsem a posadila se na lůžku.
„Nebyla to moje vinaaa“ Vyplázl na mě ten svůj rockový jazyk a zvedl ukazováček a malíček jako na pozdrav.
„no kdybys měl Volvo…Volvo je totiž nejbezpečnější auto.“ Poučil ho Vivi vyčítavým tónem.
„Že to říkáš zrovna ty.“ Dloubl prstem do Viviana. „Aspoň mám něco. Ty chodíš pěšky.“
„Jo a to nechává následky.“ Nasadil úsměv filmové hvězdy, vyhrnul si tričko, aby ukázal světu vypracované břicho, které Jannemu chybělo.
„Blbče.“ Zavrčel Janík a odešel.
„Pojďte domů.“ Mávla Katy směrem, kterým odpochodoval její milý a já se vypajdala za nima. Noha sice nebyla nijak vážně poraněná, ale to neznamená, že nebolela.

Doma mě ale čekalo překvapení. Naproti nám přišel Sami a kolem krku mu visela mala světlovlasá holčička. Brebentila o sto šest a Sami pomalu rudnul, protože ho její hubené ručičky škrtily. Zdálo se mi to, nebo to dítě rostlo před očima?
„Dobře prcku, běž to říct tatínkovi.“ Za ručičky ji postavil na zem a Illusia se rozběhla k nám. Nožičky ji kmitaly, jako by je měla na motorek. „Šel jsem za vámi a potkal na chodbě Katru. Pověsila mi ji na krk, že má koncert a odešla.“ Pokrčil Sami rameny a konečně jsme se protlačili do bytu. Illy zatím nezavřela pusu a mluvila a mluvila. Ani jsem nebyla pořádně schopná pochytit, co říká. Svalila jsem se znaveně na zem a natáhla bolavou nohu. Konečně úleva. Je až neuvěřitelné, že ani v takové blízkosti smrti jsem nepřestala myslet na Anssiho. Co asi dělal, když jsme s Jannem skoro umřeli?
„A kde jste byli?“ Hupsla mi Illusia do klína na zraněnou nohu, když jsem to absolutně nečekala. Byla sice drobek, ale i tak mi do očí vhrkly slzy bolesti.
„Uuch Illy pomalu.“ Nadzvedla jsem ji trochu a posadila vedle sebe. Vivian ji mezitím donesl ze svého bytu nějaký jogurt, který začala s otráveným výrazem baštit.
„Chudáčku malej, co ti to taťka dává za zdravé břečky.“ Obrátila jsem oči v sloup a Katy se zasmála. Na zdravé jídlo, jsme si nezvykly ani ve Finsku.
„Je to pro její dobro.“ Zabručel Vivi a posadil se do křesla.
„Jasně jasně. Já jen, že my s Katy jsme tohle nikdy nejedly a žijeme snad plnohodnotně až do dneška.“ Nechtěla jsem mu mluvit do výchovy jeho dítěte. Jen mi připadalo, že to trošku přehání. Chudáček si neužije nic dobrýho.
„Tohle je snad moje věc ne?“ Utrhl se hned na mě. Překvapeně jsem sebou trhla a šlehla po něm nechápavým pohledem.
„Jasně že jo. Jen mi připadá, že by ji neuškodilo, kdybys ji občas koupil třeba čokoládový.“ Illy se rozsvítily oči, ale Vivian vybouchnul.
„Je to moje dcera a bude jíst, co JÁ uznám za vhodné. Chci aby byla zdravá a ne jak dnešní děcka v Americe.“ Vysypal ze sebe příval slov. Všechen ruch v místnosti najednou utichl a všichni sledovali naši hádku. Vivian už stál proti mně s rukou nataženou k Illy, která ještě seděla vedle mě na podlaze a s nevolí do sebe dostávala bílý jogurt.
„Nebuď takový extrémista. Tady nejsme v Americe. Jasně nemusí být tlustá, ale nemusí chrastit při každém kroku.“ Zvyšovala jsem hlas, abych překřičela to rozpačité ticho ze strany Katy, Janneho a Samiho. „Spíš než by tady našla McDonalda by si sama ulovila soba a udělala si ty hambáče z něho.“ Illusia dojedla a když odkládala na stůl prázdný kelímek, lítostivě zašilhala na rozjezenou čokoládu.
„Klidně si vezmi.“ Šeptla Katy potichu jejím směre.
„Ne Katy. Illy jdeme domů.“ Zamručel Vivi a chytil malou za ruku. „Jdeme, než se pohádáme.“ Obrátil se ke mně.
„Pozdě.“ Odsekla jsem.
„Tatiii“ Zakňourala Illy a natahovala se po té vražedné čokoládě.
„Jdeme.“ Vyhrkl tak prudce, že se chudáček malá vylekala. Proč mi připadalo, že je nějaký podrážděný? Tuší snad něco?
„Vivi nepřeháněj…“ Snažila jsem se ho uklidnit, ale marně.
„To ty přeháníš. Netahej sem ty vaše návyky. Katy já na tohle nemám!“ Práskl dveřmi a byl pryč. V bytě najednou zavládlo hrobové ticho. Katy zůstala sedět jako zaražená a vrhla na Janneho starostlivý pohled. Moc jsem tomu nerozuměla, ale budiž.
„Ojeej.“ Zhodnotil Sami situaci. Jinak než Ojeej se tomu říct nedalo. Proč byl tak hysterický nechápu. Vyjel úplně zbytečně, kvůli hlouposti. A já jsem vlastně byla trochu ráda. Potřebovala jsem si od něj na chvíli odpočinout. Jako kamarád byl k nezaplacení, ale jako přítel se mi moc neosvědčil. A navíc na chvíli ustane to vyčítavé bodnutí v žaludku, kdykoliv ho uvidím.