Once...in Suomi 7

Anotace: Děkuju všem za komentáře. Opravdu to moc potěší :)

A tak jsem zase chodila do práce. Byla tam totiž nejmenší šance potkat Viviana. Vyhýbala jsem se mu jako srab. Přitom bylo tak jednoduché přejít chodbu, zaklepat a jednoduše se mu omluvit, ale na to jsem byla až moc hrdá. V podvědomí jsem věděla, že mám pravdu a jeho výbuch byl naprosto zbytečný. A tak jsem zase byla v Ama, abych na to nemusela myslet. Do baru vešel sympatický mladý muž a posadil se k baru.
„Co to bude.“ Usmála jsem se na něj a nachystala si tužku, na zapsání jeho objednávky. Zvedl ke mně oči a trhnul sebou.
„Jeej…Ahoj...“ Usmál se nervózně a snad i trochu zčervenal.
„Jasně, ahoj.“ Pozdravila jsem ho stejně. Koukal na mě a já na něj a asi ani jeden jsme nechápali situaci. Po chvíli plné trapného ticha jsem cukla s tužkou a on pochopil.
„Jo…eee….já…Dal bych si panáka..jo to je ono.“ Kývla jsem a nalila mu. Chtěla jsem se jít dál věnovat svým věcem, když zase promluvil. „Ty si mě už nepamatuješ?“ Zněl překvapeně, takže bych si ho asi měla pamatovat. Měla jsem ale ten pocit, že ho vidím prvně v životě.
„Eh…promiň.“ Bylo mi to trochu trapné. Jinak mám totiž dobrou paměť.
„Já jsem Pekka.“ Usmál se, jako by to všechno vysvětlovalo. „Jsi Emily, žejo?“ Zeptal se, když viděl můj nemizející nechápavý výraz. „Ajeeej tohle je trapný.“ Zamumlal a kopl do sebe svého panáka.
„Mě je to opravdu líto, ale nějak si nic…“ Snažila jsem se nějak zachránit situaci.
„To je v pohodě. Nevadí. Já zas půjdu.“ Zaplatil a dal se na odchod. Stála jsem tam a jen mu tupě zírala na záda.
*Pamatuješ si Pekku? Včera mě pozval v Ama na skleničku a pak jsem se s ním vyspala.* Pekka. Sakra.
„Počkej.“ Vyhrkla jsem dřív, než jsem si to mohla trochu promyslet. Pekka se otočil s rukou na klice. „My…my dva…“ Zčervenala jsem, už jen při pomyšlení na to co jsem se chystala zeptat. Byl to přeci jen sen. Nic jsem s ním neměla. Jen se mi zdálo o tom, že jsem se vyspala s někým, kdo se náhodou jmenoval také Pekka. „My dva jsme spolu něco měli?“ Vykoktala jsem a čekala. Jen stál, koukal na mě a mlčel. A pak slabě kývnul. Sotva jsem to postřehla. „Kruci.“ Zaklela jsem a chytila se okraje baru. To přece nemohlo být možné. Byl to jen sen. Tak komu jsem tím tak ublížila. A proč jsem si to vůbec nevybavovala?
„Zapomeň na to.“ Hlesnul Pekka a odešel. Měla jsem chuť za ním zavolat „Nedělej si starosti. Už se stalo.“ Ale ovládla jsem se. Tohle mi nedávalo smyssl…ale co v mém životě zatím dávalo smysl?

***

S mohutným výkřikem jsem vyhodila těsto do vzduchu a poté ho znovu chytila. Bohužel efekt byl takový, že mi do napřažené dlaně dopadla hrudka, místo tenkého kola. Dneska jsem Katy a Jannemu slíbila pizzu a tak jsem se patřičně snažila. Oba byli ještě v práci a tak jsem je chtěla překvapit teplým obědem. Raději jsem vzala váleček a těsto rozválela jako téměř každý smrtelník. Do toho jsme si broukala písničky linoucí se z věže. „guilty ooooo guilty I feel sooo eeemptyyy jeee.“ Parodovala jsem zpěv a doufala, že tím nevyvolám vzpouru sousedů. A pak jsem uslyšela tichounké zaklepání. Zrovna totiž nastalo ticho mezi dvěmi písničkami. Šla jsem otevřít a otírala si ruce od těsta do zástěry. Za dveřmi přešlapovala Illusia a chystala se znovu zaklepat.
„Nazdarek špunte. Co ty tady?“ Usmála jsem se na ni. Čekala jsem, že mi jde vyřídit nějaký vzkaz od Viviho, protože od naši hádky semnou nemluvil. Místo toho se Illy protlačila kolem mě do bytu a zavětřila.
„Co to vaříš teto?“ Přitlačila si židli ke kuchyňské lince a nedůvěřivě se zahleděla na pomalu se smrskávající placku.
„Pizzu. Kde máš tátu?“ Začala jsem na těsto nakládat suroviny. Většinu z nich by asi Vivi neschvaloval.
„Spí. A já jsem se nudila.“ natáhla se pro kousek papriky.
„Spí a sem nepříjde, tak polož tu papriku a dej si tohle.“ Mrkla jsem na ni spiklenecky a podala ji kus sýru. Sehnat tenhle strašlivě nezdravý druh mi trvalo téměř celé věky. Illy se asi půl vteřiny tvářila provinile a pak si strčila celý kousek do pusy a spokojeně žvýkala.
„Takže táta spí?“ Vytáhla jsem z trouby horký plech a dala ho chladit na okno.
„Byl unavený z koncertu. A teď hrozně chrápe.“ Zamračila se holčička. Jo to Vivian umí. Zamračila jsem se jen při pomyšlení na probuzení vedle něj. Člověk měl opravdu chuť občas utéct.
„Zlatíčko já budu muset jít do práce.“ Zděsila jsem se při pohledu na hodiny na stěně.
„Já půjdu s tebou.“ Vymrštila se ze židličky jako čertík z krabičky a už se soukala do kabátku, který si duchapřítomně vzala sebou na cestu přes chodbu. Děti mě nikdy nepřestanou rozesmávat.
„Počkej. Pomalu.“ Musela jsem to trochu promyslet. Moc se mi totiž nelíbila představa dítěte v baru. Ale pořád lepší než ji nechat samotnou se spícím Vivianem doma. Kdo ví co by mohla udělat. „Dobře, ale musíme nechat tátovi vzkaz že jsi se mnou.“ Illy divoce přikyvovala a už mi podávala papír a tužku. Rychle jsem na papír načmárala ILLY JE SE MNOU V AMA. EMILY. Strčily jsme mu papírek pod dveře a vydaly se do Amadea.

Zatím co já jsem obsluhovala si Illy hověla na barové stoličce a kreslila si. Kreslila Viviho, mě, Katy, Janneho a další. Pravidelně jsem ji dolévala džus a hlídala ji jako oko v hlavě. Illusiu jsem si zamilovala hned na první pohled. Takový malý chytráček se jen tak nevidí. Neustále se mě na něco ptala, někdy si hrála na zákazníka. Chvilku byla opilec a za chvíli zase bohatá panička. Každou volnou chviličku jsem ji věnovala a hrála si s ní. Zrovna, když jsem ji měla na zádech jako batoh a obsluhovala nějakého pána jsem uslyšela klapnout dveře. Otočila jsem se a spatřila Anssiho. Srdce se mi zachvělo a málem se mi podlimily kolena. Když mě uviděl, vytřeštil oči a rozpačitě se usmál. Všimla jsem si, že mu posmutněly oči. Mávla jsem na něj a kývla k baru.
„Strejdooo.“ Vyjekla Illusia, seskočila mi ze zad a zamávala mu. Oba jsem se na ni nechápavě dívali.
„No pání…ahoj.“ Usmál se na ni a já ho v duchu prosila ať už to nedělá, protože jsem v tom okamžiku neměla daleko k srdečnímu kolapsu.
„Kde jsi zmizela.“ Zašeptal tak tiše, aby to Illy neslyšela.
„Bála jsem se.“ Špitla jsem tiše přiznání. Chytil mě přes bar za ruku a usmál se.
„Tvoje?“ kývnul hlavou směrem k Illy, která se zase vrátila ke svému kreslení.
„Ne!“ Vyhrkla jsem a zrudla. „To ne. Ta je Vivianova.“
„Aha.“ Rozzářil se a do očí se mu vrátila ta veselá jiskřička.
A tak jsme si povídali, já jsem obsluhovala a vždy když jsem byla mezi stoly se Anssi věnoval Illy. Kreslili spolu domečky a jezírka. Prostě finské děti. Pokaždé když jsem kolem Anssiho prošla, nemohl si odpustit aspoň letmý dotek, nebo upřený pohled do očí. Nevadilo by mi to, kdybych aspoň potom nezapomínala co si hosté přáli. Styděla jsem se za to, že jsem tak vzrušená v přítomnosti dítěte, ale nemohla jsem si pomoct. A pak tady byl ještě ten problém s Vivianem a Megan. Tohle se prostě nemohlo dít.
„Koukni na ni.“ Zašeptal Anssi s úsměvem. Narušil to ticho mezi námi, které bylo tak hlasité a plné napětí, jiskření a touhy. Illy ležela na stole a spala, přičemž v ručce stále svírala modrou pastelku. Spokojeně oddychovala a vlásky měla rozhozené po papíře.
„Je tak roztomilá.“ Ten pohled na toho malého andílka mě dojal, že jsem se na chvíli uklidnila a byla schopná myslet na něco jiného než byl Anssi.
„Odnesu ji dozadu.“ Anssi ji opatrně zvedl do náruče. Otevřela jsem mu dveře do kanceláře, kde byl gauč. Jemně ji položil a narovnal se. Zůstala jsem stát a dívala se na ni, jak si bezstarostně odpočívá. To já se už dlouho klidně nevyspala. Ze snění mě vytrhla Anssiho ruka na mém rameni. „Chyběla jsi mi.“ Zašeptal. Zavřela jsem oči a zaklonila hlavu. Čekala jsem a klidnila zrychlený dech. Je tady dítě. Jeho rty se zlehka dotkly mého krku. Přes veškerou snahu se klidnit mi unikl tichý vzdych. Rty mě pálily a brněly, zatímco se věnoval mému krku. Na chvíli se odtáhl a pohlédl mi do očí. Nejspíš tam musel vidět jen samý chtíč, protože mu zajiskřilo v očích. Chytil mě kolem pasu a vysadil na stůl. Kdyby to tak viděl Kimmi a nebo nedej bože se Illy vzbudila…Vzal mi všechen kyslík, když jsme se rty prudce srazily ve vášnivém a dravém polibku. Tohle bylo naprosto šílené.
„Ne..já..nemůžu.“ Zasténala jsem tichounce, když mě objal kolem pasu a lehce se zakousl do spodního rtu. Rána od Viviana už se ztratila v nenávratnu. A najednou se jeho ruka objevila zezadu na mém krku a lehounce mi prsty vjížděla do vlasů. Úplně jsem z toho šílela. Jakoby věděl, že tohle přímo miluju.
„Moje lásko…jak jsi krásná.“ Šeptal mi tiše do ucha. Přivírala jsem slastně oči a zapomínala na okolí. Cukla jsem sebou leknutím, když mi lehce stiskl prso. Pohoršeně jsem se mu podívala do očí a marně hledala nějaké pokání. Byl tan jen bezbřehý chtíč a vášeň.
„Je tu malá.“ Špitla jsem tichounce. Zjevně tuhle moji námitku nebral absolutně vážně. Byl to pohled typu “jen ať se učí“ Znovu umlčel všechny mé námitky svými horkými rty.
„Em? Kde jsi?“ Rozezněl se dost blízko Kimmiho hlas.
„Huh!“ Vydechla jsem a prudce Anssiho odstrčila. Ztratil balanc a musel se chytit kartotéky, aby nespadl. „Sakra!“ Zaklela jsem a hledala kde ho schovat. „Tam ne!“ Vyhrkla jsem, když se ve zmatku snažil vyběhnout z kanceláře ven.
„Tak kam?“ Kdybych byla jen pozorovatel, tak bych se smála. Taková co nejtišší hádka.
„Okno!“ Blesklo mi hlavou jediné možné řešení.
„Okno?? Vtipkuješ?“ Zamračil se na mě.
„Vůbec ne. Vždyť je to jen malá výška.“ Otevřela jsem prudce okenice. Do rozpálených tváří mě uhodil studený vzduch. Srdce mi mlátilo do žeber jako po dlouhém maratonu.
„Tohle ti neprojde.“ Syknul na mě. A ještě rychle mě políbil, když přelézal parapet. Když skočil, raději jsem zavřela oči. Co když si zlomí nohu, nebo pochroumá kotník? Jeho kariéra bude v háji a to jen kvůli mně. Dopad přišel rychleji než bych čekala.
„Tady jsi!“ Ozval se za mnou Kimmiho hlas. Rychle jsem se narovnala a zabouchla okno.
„Jo tady jsem.“ Nasadila jsem nevinný úsměv. „Illy usnula a tak jsem ji odnesla sem.“ Kývla jsem na malou spící na gauči. Očividně neměla ani ponětí co se tu dělo.
„Jo jasně. Já jen, že už můžeš jít domů. A malou tu můžeš nechat. Vivian volal, že si ji vyzvedne.“ Kimmi procházel po místnosti, jakoby něco hledal a se zaujetím sledoval rozhrnuté papíry na jeho stole, které před našim vpádem byly urovnané do přesného komínku.
„Asi vítr.“ Podala jsem vysvětlení, když na mě hodil pohled, kterým se mě jasně ptal, zda nevím něco o nepořádku na jeho stole. „Už půjdu.“ Nasadila jsem nevinný úsměv a vyběhla z Amadea ven.
Vedle mého auta parkovalo krásné černé auto. I jako naprostý neznalec jsem poznala Volvo. Z tmavého nebe se snášel déšť a utápěl všechno v šedi. Vytáhla jsem klíčky od auta a strčila je do zámku.
„Ty jsi mě vyhodila z okna.“ Ozval se za mnou smích. „Neuvěřitelné…“ Zasmál se, jakoby tomu opravdu nemohl uvěřit.
„Náhodou to bylo romantické.“ Usmála jsem se. Byla jsem nevinnost sama. Opřel se o střechu mého auta rukama hned vedle moji hlavy, takže kdybych mu chtěla utéct, musela bych se docela snažit. A tak jsem nasadila vzdorovitý výraz. Nemá mě jistou, tak jak si myslím že si myslí že má. Trochu jsem se do svých úvah zamotal a tak mě probral až něžný polibek. Byl tak rozdílný od toho v kanceláři. Tady to byl dotek motýlích křídel a tam erupce sopky.
„Potřebovala bys nové auto.“ Zamumlal. Tak to ne. Mému autíčku křivdit nebude. Zavrčela jsem a kousla ho do rtu.
„Tohle neříkej. Mě stačí.“ Rozčilovala jsem se, zatímco se Anssi s překvapeným výrazem držel za pusu.
„Fajn!“ Zvedl ruce v obraném gestu. A pak zvedl tvář k obloze. Rozprsklo se mu na ni několik velkých kapek. Skoro jsem zapomněla, že vlastně prší. Dokázal mě tak dokonale zmást, že jsem zapomínala na okolí.
„Prší.“ Zašeptal. A moje hlava explodovala. „*Prší!* Prší! Prší! *Prší!* Prší! Prší!“ Řvala mi v hlavě minulost a přítomnost. Někdo mě chytil za hlavu a rval mi ji ostrými drápy na malé kousky. Ve spáncích mi řinčely tisíce činelů. Vykřikla jsem a přitiskla si pěsti na spánky. Chtělo se mi křičet ještě víc a zvracet. Neměla jsem tušení, kde je nahoře a kde dole.
„Em.“ Zazněl mi v hlavě uklidňující hlas. Ten jediný tam patřil v té bezbřehé tmě.
„Počkej…chvíli.“ Opatrně jsem se napřímila. Zvedla jsem se z polohy ležmo do sedu. Nebyla jsem ve svém autě, ale k mému překvapení v sousedním Volvu a kabát jsem měla rozhrnutý.
„Jsi v pořádku? Nemám tě hodit do nemocnice?“ Prohlížel si mě starostlivě. Až po chvíli jsem zjistila, že svírá mé ruce v e svých. I když byly Anssiho dlaně horké, stále jsem měla zkřehlé prsty.
„Ne to je dobrý.“ Snažila jsem se klidně a zhluboka dýchat a uklidnit se. Bolest hlavy přetrvávala, ale už nebyla tak silná.
„Tohle už mi nedělej.“ Anssi mě objal, takže jsem mohla slyšet, jak mu srdce tluče jako zběsilé. „Odvezu tě k sobě domů.“ Opatrně mi zapnul pás, protože jsem byla pořád malátná. Sama bych to domů asi neodřídila.
„Ne..ke mně.“ Zamumlala jsem z posledních sil. Anssimu po tváři přeběhl stín, ale přikývnul. Řídil tak klidně, že mi chvílemi připadalo, že se auto ani nepohybuje. Zavřela jsem oči, protože z míhající se krajiny se mi dělalo zle. Anssiho ruka po chvíli našla mou a tak mě za ni držel vždy, když nemusel řadit. Přejížděl mi palcem po kloubech a každou chvilkou mě pozoroval. Neviděla jsem to, ale cítila jsem na sobě jeho pohled. V autě bylo příjemně teplo a sucho, na rozdíl od počasí venku.
„Jsme tady.“ Promluvil tiše. Opatrně jsem se protáhla a ospale zamžourala. Nechtělo se mi ven. „Musíš jít?“ Pohladil mě po tváři.
„Musím.“ Natáhla jsem se a políbila ho. Bylo to poprvé co jsem to udělala jen tak sama od sebe, i když jsem po tom tak dlouho těšila a neustále na to myslela. Z auta jsem skoro musela utéct, jinak bych to nezvládla. Ještě jsem se za ním, dívala, když černé auto a červené světlo zadních reflektorů zmizelo za rohem ulice.
Doma jsem si dala rychlou sprchu a šla si lehnout. Usnula jsem skoro dřív, než jsem se hlavou dotkla polštáře. S pufnutím jsem se vydala do říše snů.