Once...in Suomi 8

Anotace: Fakt je ta anotace nutná??? :D

A té noci se mi zdály zvláštní sny. Byly tak zvláštní, že jsem si je po ránu nepamatovala, ale pocity mi zůstaly vyrovnané. Být budhista, nebo podobný náboženský vyznavač, řekla bych, že jsem našla vnitřní mír. Rozhodla jsem se a přijala to čeho jsem se dříve bála. Dokonce jsem nechápala, že mi to trvalo tak dlouho. Se spokojeností jsem nabrala lžičku musli a strčila si ji do pusy.
„Skončím to.“ Pronesla jsem nevzrušeně. Katy ke mně zvedla oči od rohlíku s tlustou vrstvou nutelly. Janne na mě hodil nechápavy výraz a dolil do sebe zbytek kafe. Ráno bylo všechno tak hrozně zpomalené.
„Eee?“ Zachrčela Katy.
„Rozejdu se s Vivianem.“ Vím proč jsem se ho tak držela. Navzdory tomu trápení jsem se hrozně bála samoty. Vím, že jsem měla Katy a byl tady i Janne Sami a Kimmi, ale tohle bylo jiné. Po včerejšku jsem si ale byla jistá, jak to chci. Anssiho miluju víc než bych čekala, není to jen poblouznění, jak jsem si myslela. A jestli to nevyjde, tak budu sama. Snad to nebude trvat věčně. Až po chvíli jsem si všimla, že Janne trochu zblednul a Katy do mě hučí.
„Jsi si jistá, že jse to dobrý nápad? Já myslím že ne. Ta vaše hádka a všechno…to k tomu prostě patří. Myslíš že my dva se nehádáme?“ Drkla do Janneho, který začal přikyvovat.
„Jo jo skoro pořád, ale o tom to je…o to je pak lepší usmiřování.“ Zazubil se.
„Ne, já si myslím, že to mezi námi neklape. Jako přátele ano, ale jako milenci..ne.“ Zavrtěla jsem nekompromisně hlavou. „Takhle to bude nejlepší.“
„Em. Já ti nevím. Rozmyslí si to pořádně.“ Hledala slova a proti tomu, jak byla vždicky klidná, jsem viděla, jak ji to v hlavě vaří.
„Nedělej si z toho hlavu.“ Mrkla jsem na ni.
„Ale…ale…Vivi tě potřebuje…je bez tebe úplně mimo. Vím to. Byla jsem tam včera.“ Začala naléhavě vysvětlovat. Janne na ni hodil nechápavý výraz, ale když zachytil její pohled, začal přikyvovat.
„Je to tak. Je úplně na dně. Říkal, že asi spáchá sebevraždu.“ Najednou jsem se zarazila. Že by to bral Vivian až tak vážně? Katy se ale na Janneho zamračila.
„To neříkal. Nepřeháněj. Ale každopádně je smutný.“ Chytila mě za ruku a usmála se. „Zkuste si ještě promluvit. Vivi je pro tebe dobrý.“ Jak jsem to chtěla ukončit, tak teď mi Katy nasadila brouka do hlavy. Zamyšleně jsem se vydala do práce. Byla jsem tak natrvrdlá? Proč mi připadalo, že mi tady něco uniká.
Cestou pěšky do Amadea jsem si pročistila hlavu a zase si užila ničím nerušený poslech mp3. Občas kolem projelo auto, ale jinak byl všude klid. Došla jsem do Ama a dala se do práce. Den se vlekl nepřiměřeně pomalu. Nemohla jsem se ubránit neustálému zívání, a klimbání na baru. Jen malou chvilnku nechyt lidi lidmy a ponořit se zase do vlastních myšlenek. Vzápětí, jsem to raději zavrhla. Nemravnosti nebyly to pravé k polednímu času. Podepřela jsem si teda rukou bradu a jen tak relaxovala a rozjímala.
„Nazdaaaar.“ Ozvalo se houknutí. Dřív než jsem stihla otevřít oči vzduchem něco zasvištělo a narazilo do mého loktu na stole. Ruka, která příšla o svou stabilitu už neudrželáhu hlavy. S hlasitým zaduněním jsem narazila hlavou do desky stolu.
„Sakryš. Promiň.“ Sami, kdo jiný by mohl dělat takové blbosti. Mnula jsem si natlučený spánek a polykala nadávky. Za Samim se vynořil Jussi. Zamával na mě a položil na zem malou, ale zřejmě těžkou bednu. Uni totiž měli dneska koncert. Bylo mi líto, že ho prošvihnu, protože jsem byla pozvaná k Sanně na oslavu narozenin. Sanně patřila domácnost, ve které jsem začínala jako oupair. Padly jsme si tehdy do oka a zůstaly jsem přítelkyně i nadále. A tak mě nepřekvapilo její pozvání.
Do zorného pole mi vstoupil Vivian.
„Ahoj.“ Usmál se na mě a podal mi kytici růží. „Pomůže, když řeknu, že jsem se choval jako idiot?“ Nedokázala jsem se tvářit vážně. Koutky se mi samy od sebe zvedly.
„Byla to blbost.“ Mrkla jsem na něj a objala ho. Vivi je prostě jistota. Je jako přístav na rozbouřeném moři. Vždicky vím, že můžu přejít chodbu a zaklepat. Musím to vyřešit. Řeknu Anssimu, že takhle to dál nejde. Nemůžeme si spolu takhle pohrávat.
„Sakra.“ Zaklela jsem a odvázala si zástěru. Vivi se na mě nechápavě díval, zatímco jsem přeskakovala bedny od zvukařů a Janneho kytaru v pouzdře, přičemž jsem od dveří zaslechla jeho zakřepčení.
„Už to nikdy, nikdy, nikdy nedělej!!“ zakřičel za mnou, když jsem zavírala dveře od kanceláře. Rychle jsem do tašky naskládala láhev vína speciálně poslanou od tety z Italie a náramek, který jsem sehnala už s předstihem.
Užijte si to. Křikla jsem na bandu sedící u stolu. Katy do sebe zrovna obracela vodku. Zamávala mi a pokračovala v hovoru se Samim.
Venku poletovaly vločky lehoučké jako peříčka a přikrývaly vše kolem tenkou peřinkou. Zima byla neskutečná. Teploměr v Ama za oknem hlásil -10Co, ale já bych tipovala -40Co. Naskočila jsem do auta, tašku opatrně hodila na zadní sedadlo a vyjela. Slunce se pomalu naklánělo k západu a svítilo mi přímo do očí. Chvíli jsem si hrála se clonou, ale po marném boji jsem to vzdala a rezignovaně si nasadila sluneční brýle. Byla to krásná podívaná. Vyjela jsem z Tampere a zamířila si to směrem na Nokii. Přejížděla jsem zrovna most a všude kolem byl třpyt jezera, když jsem zahlédla stát u krajnice černé auto a u něj něčí siluetu. Byl to Anssi a zřejmě měl poruchu. Chvíli jsem dokonce měla slabou chuť projet rychle kolem a doufat, že si mě nevšimne, ale chuť aspoň jej vidět byla silnější. Zajela jsem tedy ke krajnici. Zvedl ke mně hlavu a na tváři se mu rozprostřel překvapený výraz.
„Kam to bude?“ Stáhla jsem okénko a položila otázku jako profesionální taxikář.
„Ty jsi poklad.“ Usmál se, zamkl auto a naskočil na místo spolujezdce.
„Jel jsem do Nokie k našim, ale nějak mi to chcíplo.“ Rozčiloval se a mě v tu chvíli připadal až neuvěřitelně roztomilý.
„Taky tam jedu.“ Snad osud, nebo náhoda. Pokračovali jsme tedy v cestě společně. Bubnovala jsem prsty v rytmu do volantu a cítila se trochu nesvá. Maskovala jsem to proto rádoby pohodovými pohyby. Anssimu hrál na rtech úsměv, který mi jasně napovídal, že mě prokouknul.
„Nepřipadá ti to…já nevím…zvláštní?“ Zeptal se po chvíli. A nespouštěl oči ze zapadajícího slunce.
„Zvláštní..jako co?“ Nechápala jsem co má na mysli. Asi mi v tom mrazu zamrzl mozek.
„To že na sebe takhle narážíme.“ Chytil mě za ruku a konečně se na mě podíval. Nereágovala jsem a dál hypnotizovala silnici před sebou. Lehce jsem vytáhla svoji ruku z jeho a položila ji na volant.
„Já tohle vážně nemůžu.“ Povzdechla jsem si. Anssi se zamračil.
„Proč?“ Taková banální otázka. Našla bych mu klidně milion důvodů.
„Proč?“ Hlas mi vyjel až do histerických výšin. „Třeba proto, že to není správné. Já mám Viviana a ty Megan. Je to proti mojim zásadám. Vždicky jsem takové lidi odsuzovala.“ Chrlila jsem na něj slova a on přesto zůstával klidný. „Je tolik věcí proti nám. A snad žádná není pro.“ Povzdechla jsem si. Byla. Minimálně jedna byla pro. A to byl fakt, že ho miluju.
„Miluju tě. To ti nestačí?“ Promluvil tak tiše, že to bylo tak rozdílné oproti mému předchozímu výstupu. Mlčela jsema soupeřila s vlastní pusou. Chtěla tak moc křičet, to jak moc ho miluju, ale bránila jsem se. Panovalo najednou rozpačité ticho. Kolem nás se rozprostřela modrá temnota. Vjeli jsme do rozléhlého lesa. Nikde nebylo ani živáčka a proti nám neprojelo jediné auto.
„Víš já…“ Na cestu najednou vyskočilo mohutné zvíře. Sob na nás koulel očima a zděšeně hýkal. Ruce instinktivně strhly volant na stranu kola podjely na ledovce a svezly nás rovnou do hlubokého příkopu. Předkem jsme se zapíchli do hlubokého sněhu. Náraz s autem cuknul tak, že jsem hlavou praštila do volantu. Zůstala jsem viset na bezpečnostním páse s tváří na volantu a těžce oddechovala. Já mám prostě smůlu. Tentokrát jsem ale cítila, že to není tak zlé, jako s Jannem. Pitomé zvíře. Přemýšlela jsem co teď dělat. Nechtěla jsem se odsud soukat sama a ani jsem nevěděla jak.
„Anssi?“ Zaskučela jsem. Nepřicházela žádné odpověď. Hlavou mi okamžitě blesklo to nejhorší. Co když je mrtvý. „To nee…hlavně to ne. Prosím řekni něco.“ Ticho.
Ozvala se rána a dveře vedle mě se vyklopily ven.
„Em. Prosím, jsi v pořádku?“ Anssi se přese mě natáhnul a odepnul mi pás. Zvedla jsem hlavu a opřela ji o rameno, které se najednou vedle mě objevilo. Zvedl mě do náruče a vytáhl z trosek mého milovaného veterána. Položil mě do sněhu.
„Jsem v pohodě.“ Posadila jsem se a otřela si čelo. Na dlani mi zůstaly stopy lepkavé krve. Připlácla jsem si na bolavé místo hrudku sněhu.
„Ukaž mi to.“ Staral se hned. V zorném poli jsem měla jen ten jeho ustaraný výraz. Ten který bych hned zlíbala k smrti.
„Jsem v pohodě.“ Zopakovala jsem a ostrčila jeho ruku.
„Můžeš vstát?“ Snad jo. Postavila jsem se a vyškrábala se zpět na cestu. Po sobovi už nebyla ani stopa.
„Každou chvilkou tudy musí projet nějaké auto.“ Rozhlížela jsem se na obě strany, zatímco Anssi obcházel auto. Nikde ale náznak civilizace, nebo auta. Podíval se na hodinky a poté na mě.
„Obávám se že dneska už ne.“ Zabručel a vlezl do auta. Šokem jsem zavrávorala.
„Cože?“ Vyhrkla jsem a nedokázala si představit, co teď bude následovat. Anssi ke mně došel a přehodil mi přes ramena můj kabát.
„Co je ve Finsku?“ Usmál se na mě jako na blbečka.
„Hmm brutální zima?“ Zavrčela jsem sarkasticky.
„No to taky. Myslím ale něco jiného.“ Na tváři mu zůstával ten výraz, který mě rozčiloval. Jak se mohl usmívat, když asi umrzneme.
„Vodka?“ Zkusila jsem to.
„To taky, ale pořád samá voda.“ Zdálo se mi to, nebo si to přímo užíval.
„Anssi…já…nevím, jestli sis toho nááhodou nevšiml, ale…“ máchla jsem rukama směrem k autu. „Právě mi do cesty skočil gigantický sob. Bourali jsme a mám rozbitou hlavu. A jsme tady v téhle pustině a mě začíná být zima.“ Začínala jsem pomalu ale jistě ztrácet hlavu a cítila se tak bezradně. Anssi se mě chytil za bradu a podíval se mi do očí.
„Sauny…všude!“ Rozzářil se. Spasitel. „A ten sob zas tak velký nebyl.“
„Ale…Ty chceš přenocovat v sauně??“ Tomuhle jsem nemohla věřit. Nechtěla jsem tomu věřit. Po tom všem, co jsem se sama přesvědčila, že tohle mezi námi musí skončit s ním mám strávit noc v sauně? Nemožné.
„Lepší plán nemáme.“ Pokrčil rameny. „Takže strategicky se rozdělíme. Já půjdu tamtím směrem a ty tamtím.“ Rozpřáhl rukama do určených směrů a líbnul mě na tvář. Snad abych se přestala mračit. Se studem jsem musela sama sobě přiznat, že to trochu pomohlo.
„Nějak moc mluvíš…na Fina.“ Žertovně jsem do něj strčila, ale Anssi se zatvářil vážně a oči se mu rozmlžily, jako by na něco vzpomínal. „Tak já jdu.“ Houkla jsem na něj a zamávala mu rukou před očima.
„Jo jo. Ale nechoď daleko, a kdyby něco, tak zakřič.“ Zamumlal a se zamyšleným výrazem se ztratil v lese.
Zakřič. To se mu řekne. Já budu křičet, až mě bude požírat nějaká lesní příšera. Nikdy jsem si moc nezjišťovala, co ve Finsku žije. Vykračovala jsem hlubokým sněhem a představovala si, jak na mě ze závěje skáče velký bílý lev. Nebo mě drtí kopyta sobího stáda. Budu křičet, ale co mi to pomůže, když mě neuslyší. Hledala jsem jakýkoliv náznak malého domečku, ale jediné co jsem viděla byly bílé hluboké závěje a stromy obalené sněhem. Bylo to pohádkové, jen kdyby nepadala tma. Šeřilo se a sníh měl namodralou barvu noci. Při naši diskuzi s Anssim jsme mluvili o saunách, vodce, sobech a zimě. Na jedno jsem ale zapomněla. Uvědomila jsem si to, až když jsem došla na mýtinku. Dost pozdě na to utéct, když jsem uslyšela mohutné zakřupání. Vytřeštila jsem oči na prasklinu, která se táhle kolem mých nohou až do ztracena. Zapomněla jsem na…
„Jezero!“ Vyjekla jsem, když se prasklina rozšklebila jako ďáblův chřtán. Ledová kra se koncem zatíženým mou maličkostí ponořila a já po kluzké ploše zajela rovnou do vody. Snažila jsem se marně zachytit ostrých okrajů. Zalapala jsem po dechu, když se mi mrazivá voda prosákla na kůži. Hlavně se udržet nad hladinou. Kopala jsem nohama a snažila se nepředstavovat si, co je pode mnou. Černočerná hlubina, která mě spolkne a už nikdy mě nikdo nenajde. Už ho neuvidím. To ne!
„Anssi!!“ Zakřičela jsem ze všech sil, co mi stažené plíce dovolily. Ledová voda mi ochromovala končetiny a zkracovala dech.
„Anssi pomoc!!“ Ruce mě pálily a okraje ker mě řezaly do dlaní, jak jsem se po nic snažila vyšplhat. Oblečení nasáté vodou mě táhlo dolů, ale držela jsem se pevně. „Prosím pomož mi.“ Zavzlykala jsem, ale v odpověď mi přicházelo jen šplouchání vody, kterou jsem vířila. Zuby mi drkotaly a svaly tuhly.
A pak jsem ho uviděla. Vyběhl z lesa a zarazil se.
„Pozor…jezero!“ Varovala jsem ho otupěle.
„Vydrž!“ Zakřičel dost nahlas, abych ho slyšela. Já ho slyšela a snažila se to vydržet, ale moje tělo neposlouchalo. Ruce jsem nemohla ovládat, když pomalu nechaly moje tělo sklouznout do vody. Stihla jsem se naposledy nadechnout, než jsem se ponořila celá. Trvalo to pro mě jen pár vteřin, než jsem ucítila kolem paže pevná, až bolestivý stisk. Ve skutečnosti to určitě trvalo trochu déle. Nevěděla jsem, jak se dostal až ke mně, ale bylo mi to jedno. Důležité bylo, že mě držel, i když jsem ležela na ledě na zádech a mohla dýchat. I když mě mrazivý vzduch bodal do plic a ohryzával mi kosti jako šakal zdechlinu. Začala jsem se třást po celém těle a tak jsem se raději stulila do klubíčka a lapala po dechu.
„Vstaň! Honem.“ Anssiho stisk zesílil a vytáhl mě na nohy. „Musíš se hýbat.“ Popoháněl mě do běhu, směrem kupředu. „Utíkej.“ Pokřikoval těsně za mnou. Nohy mě ale neposlouchaly. Každou chvílí jsem upadla. Vždycky tam byly Anssiho ruce, aby mě zvedly. Stahoval mi z ramen mokrý kabát, který byl jako olověné závaží. Musela jsem ze sebe dostat to mokré oblečení, které pomalu ale jistě začínalo tuhnout. Naváděl mě ve svých stopách, až jsem zahlédla malou chajdu. Doběhla jsem dovnitř jen v džínách a podprsence. Necítila jsem ale nějakou podstatnou změnu v teplotě. Celé tělo mě mrazem pálilo. V sauně jsem se posadila na lávku a rychle ze sebe stáhla kalhoty. Stehna a lýtka jsem měla rudé a bez citu. Anssi mě rychle zabalil do své bundy a začal rozdělávat oheň. Opřela jsem se o stěnu a drkotala zubama. Oči se mi zavíraly a celé tělo se mi chvělo. Pozorovala jsem jen Anssiho záda a cítila se příjemně ospalá. Už jsem nemusela utíkat. Anssi se otočil a sjel mě pohledem.
„Nesmíš sedět. Vstaň a hýbej se!“ Vytáhl mě na nohy a třel mi paže.
„Nechci. Jsem unavená.“ Zavřela jsem oči.
„Musíš se zahřát.“ Zvýšil hlas.
„Nechej mě být.“ Zabručela jsem a opřela se tváří o jeho hruď. Rozepnul si mikinu svlékl tričko a oba nás zapnul zpět do mikiny. Cítila jsem, jak je moje kůže na rozdíl od jeho úplně chladná. Přejížděl mi rukama po zádech. Chvíli to bolelo, ale pak se kůže začala pomalu zahřívat.
„Je to lepší?“ Podíval se mi do očí.
„Hmm.“ Kývla jsem.
„Máš ale ještě namodralé rty. Chtělo by to vodku.“ Rozhlédl se kolem. V místnůstce ale byly jen naše poházené věci.
„Mám v autě jenom víno.“ Uchechtla jsem se. Copak chce dělat?
„Hned jsem zpátky.“ Zabalil mě do své mikiny, natáhl na sebe tričko a vyběhl ven. Najednou se mi rozklepaly kolena. Ani jsem si neuvědomovala, jak blízko jsme si byli. Srdce mi bušilo jako splašené a pumpovalo krev do promrzlých končetin. Už jsem alespoň cítila prsty a byla schopná si rozvázat conversky a sundat je. Anssi se vrátil během chvíle. Kromě mého batohu donesl i deku, kterou jsem měla v autě na zadním sedadle.
„Snažíš se mě opít? Jestli jo, tak to máš marné. Tímhle to nezvládneš.“ Zamávala sem na něj lahví vína, kterou mi podal.
„Jasně. O nic jiného mi nejde. Trochu tě to zahřeje.“ Usmál se a konečně rozdělal oheň. Přitiskl se ke mně a omotal kolem nás deku.
„A tohle má pomoct?“ Poslušně jsem se napila přímo z hrdla a nabídla mu. Trochu se napil a láhev mi vrátil.
„Když jsem byl malý, tak jsem spadl do jezera. Babička mě pak nalila vodkou. Zahřálo mě to, ale motal jsem se ještě tři dny.“ Zasmáli jsme se.
„Takže to zabralo.“ Pořádně jsem si přihnula, protože ta zima už mě otravovala. Vzduch byl sice teplý, ale jako bych měla v sobě kus ledu.
„Mělo to ale vedlejší účinek.“ Přihodil do ohně polínko. „Padal jsem pak do jezera pořád.“ Propukla jsem v záchvat smíchu.
„Kdo by to do tebe řekl, že jsi byl malý notorik.“ Anssi se zasmál a já si zase pro jednou uvědomila, jak moc jsem z něj unešená. Občas, když jsem se na něj tak dívala, mi připadal vážný a skoro, až věčně zamračený. Jenže když se na mě usmál, celá tvář se mu rozzářila, a pro mě se to v tu chvíli rovnalo snad jen východu slunce.
„Co je?“ Ošil se nervózně, když jsem na něj civěla jako idiot.
„Ee nic.“ Zahuhlala jsem a lokla si vína. Bylo pěkně silné a v kombinaci s prázdným žaludkem vražedné. Po chvíli se mi klížily oči a nenápadně jsem zívala. Když si zpozoroval, že usínám, navlékl na mě svoje triko, které mi plandalo, a lehl si vedle mě na podlahu. Během okamžiku mě jeho srdeční rytmus uspal.
V noci mě probudil záchvat paniky. Byla jsem přesvědčená, že to co mě vzbudilo, bylo vlčí zavití. Srdce se mi prudce rozbušilo a strachy jsem nemohla dýchat. Třeštila jsem oči do dřevěného obložení a soustředila se jen na klidné dýchání za mnou a praskání ohně. Bojovala jsem s touhou se otočit a zavrtat se mu do náruče, aby mě ochránil. Určitě by to dokázal, je přeci tak silný. Ale na druhou stranu jsem se jej nechtěla moc dotýkat, moc by to potom bolelo. My dva nemůžeme být spolu. Rozhodla jsem se trochu odsunout a otočit se, jakoby jen náhodou ze spaní. Ospale jsem se nadechla a překulila se tváří k Anssimu. Smutně povzdechl a přitáhl mi lem trička přes odhalené rameno. Otevřela jsem oči. Díval se na mě a v očích se mu odráželo světlo ohně. Srdce mi přestalo bušit strachem. Nemohla jsem dýchat. Smutně se na mě díval a pak potichu promluvil.
„Chápu, že…“ Položila jsem mu prst na rty a usmála se. Tahle noc byla jen naše. Přišlo mi to vhod, že nám ten sob vběhl do cesty. Naklonila jsem se k němu a nechala se políbit. Neměla jsem tušení, kolik času uplynulo od lehkých dotyků až do okamžiku, kdy Anssiho rty doslova drtily ty moje a jeho paže mě objaly, jako ocelové trámy. Kreslil mi na horkou kůži hranice neznámých států a já mezi nimi hledala domov. Byl vlastně všude. Tam kde by semnou byl i on. Už dávno mi nebyla zima. Věděla jsem moc dobře, že tohle je naprostý vrchol sebedestrukce, ale….nemohla jsem si pomoct. Anssi se najednou odtáhl a z očí mu šlehaly plameny.
„Co ta náhlá změna?“ Uculil se ďábelsky.
„Mlč!“ Zavzdychala jsem a umlčela jeho výbuch smíchu svými rty.
Roztřeseně jsem mu zabořila prsty do vlasů. Věděl, jak se mě dotknout a co mám ráda, jako kdyby to mezi námi probíhalo po sté a bylo to tak jiné a nové jako poprvé. Anssi byl jiný než Vivian. I když jsem se bránila porovnávání, i tak jsem se neubránila myšlence, že Anssimu šlo hlavně o to, abych se já cítila dobře, aby se to líbilo hlavně mně. Nebyl jako Vivian, který si vzal, co chtěl a bylo mu jedno, jak jsem to cítila já. Pro něj se stal sex už naučenou činností, která mu dělala radost. Zato člověk, který mě právě objímal to bral jako dar a výjimečnou činnost. Nikoho jiného už jsem nechtěla. Zvrátila jsem hlavu a hluboce vydechla. Anssi se usmíval a ještě mu v očích pohrával plamen vášně.
„Páááni.“ Vyhrkla jsem a skoro se mi chtělo vzlykat štěstím.
„Už je ti teplo?“ Líbnul mě na čelo a zavrtal mě zpět do deky.
„Mrznu.“ Zasténala jsem a prudce se odkryla. Jestli si myslí, že tohle je konec, tak to se šeredně plete. Přitiskla jsem rty na jeho hruď a v očích mi zablýsklo.
„Ohoh Em!“
„Muhaha!“ Tohle je láska milí drazí.