Ne všechno je tak, jak to na první pohled vypadá...

Anotace: ....

Snad každý člověk se v životě dostane do stádia, kdy je okolnostmi donucen k tomu, aby přemýšlel o své existenci. Je jedno, jestli se do podobného stavu dostane jednou, dvakrát či desetkrát za život. Mnohem podstatnější je, jaký je výsledek tohoto procesu. Výsledek, ano, to je to, co se snažím urputně najít. Je mi pětadvacet a mám pocit, že mám již půlku života za sebou. Je to absurdní, já vím. V takovém věku totiž život obvykle pořádně začíná. Nebo se to aspoň říká...

Když se poslouchám, mám pocit, že za mě mluví velmi skeptický člověk. Možná je to způsobeno tím, že se nyní nacházím ve velmi nepříjemné situaci. Jsem v jedné velmi rozlehlé místnosti, nervózně poposedávám na židli u okna a občas střelím zoufalým a utrápeným pohledem po Mettovi, tedy Metodějovi, mému příteli. Ani nevím, jestli ho tak stále mohu nazývat, zdá se, že jsme se vzájemně odcizili, což mě štvalo. Upřímně, Metoděj byl ten nejlepší chlap, jakého jsem kdy měla. Proto mě myšlenka, že bych s ním neměla strávit zbytek života, dost bolela. Opět jsem střelila pohledem k němu. Díval se někam do prostoru a když ucítil mé oči na jeho tváři, zmateně na mě pohlédl. Přistihl mě. Necítila jsem se trapně, proč bych taky měla? Chodila jsem s ním čtyři roky, z toho dva roky jsme spolu bydleli. Byli jsme už skoro jako manželé. Tak proč bych měla skrývat své pocity nebo snad touhu se na něj podívat? Vím, nemluvil se mnou a jeho pohled, kterým mě teď spaloval, mi nedával naději, že byl měl v úmyslu na situaci něco změnit. Potichu jsem si povzdechla. Ruce jsem si drtila mezi koleny a čekala jsem, jak se situace vyvine. Zdálo se, že s mým drahým hrajeme „Bobříka mlčení“ když...


Metoděj si odkašlal, vstal a udělal pár kroků. Zastavil se v půli cesty, měla jsem pocit, že se mezi námi snaží vytvořit bezpečnou vzdálenost. Moc jsem jeho chování nechápala, ale vypadalo to, že se rozhodl vzít situaci do svých rukou, a tak jsem mu chtěla ponechat prostor. Ve skrytu duše jsem ale zároveň doufala, že mi nehodlá oznámit, že se se mnou definitivně rozchází; na tuhle variantu totiž nebudu nikdy dostatečně připravená. Ale pokud snad opravdu nastane, budu se s ní muset smířit.

Podívala jsem se Metodějovi tázavě do očí a on si to zřejmě vyložil jako nějaký skrytý impuls k činům. Ještě předtím, než promluvil, vstala jsem a udělala několik kroků k němu, abych tak ještě zmenšila vzdálenost mezi námi. Zastávám totiž názor, že pokud máme řešit náš vztah, mělo by se tak dít v klidu a bez nadbytečných emocí. Vždyť jsme se kdysi milovali-proč to vzdávám? Proč o nás mluvím v minulém čase? Vždyť prstýnek na mé ruce je stále ještě symbolem vzájemných citů, které k sobě chováme. Přestala jsem v duchu přemítat o naší budoucnosti (ehm, bude vůbec nějaká?) a začala jsem konečně vnímat pouze Metta, který naproti mně stál v kvádru a vypadal opravdu božsky. V obličeji se mu však značilo cosi nepředvídatelného, oči jako by mu najednou lehce potemněly a tvář jakoby zestárla snad o deset let. Rty měl pevně semklé a z celé jeho siluety bylo cítit napětí, což mě znepokojovalo.

„Em, podívej...“ Mett začal trochu nervózně, hlas se mu mírně chvěl, ale oslovil mě hodně familiárně, konečně si odpustil onen oficiální tón. S napětím jsem očekávala, jak bude pokračovat:“...takhle už to dál nejde..“ S tím jsem beze zbytku souhlasila. Proč tak těžko volí slova? Copak si už dávno nerozmyslel, co mi vlastně chce říct? Jeho vnitřní přemítání mě ubíjelo. Nadzvedla jsem jedno obočí a pobídla ho, aby pokračoval. Přešlápl na místě, lehce se usmál a najednou ze sebe vychrlil snad nejdelší souvětí, které jsem od něj za poslední týdny slyšela:“...tahle situace je pro mě už nesnesitelná. Chodíme kolem sebe jako cizinci, ale přitom cítím, že stačí hrozně málo, aby bylo zase všechno tak jako dřív. Hrozně mi chybíš. Ležíš vedle mě v posteli, ale já mám pocit, jako bych byl sám. Celé noci o nás přemýšlím a snažím se najít cestu, jak ti všechno vysvětlit. Chci s tebou zase spořádaně žít, nestavit mezi nás bariéry. Ani nevíš, jak pro mě bylo těžké cítit tě vedle sebe a nemoct se tě dotknout. Připadal jsem si jako blázen, když jsem poslouchal tvůj dech, to bylo totiž to jediné, co mi ještě připomínalo tvou existenci..“
Stála jsem naproti němu a fascinovaně na něj zírala. Byla jsem rozhodnutá překročit veškeré bariéry, které nás oddělovaly. Opatrně jsem udělala jeden krok k němu. On učinil totéž. Šťastně jsem se na něj usmála. Veškeré napětí z jeho obličeje vyprchalo. Oči měl plné přívětivosti a cítila jsem onu lásku, která mezi námi pulzovala. Jakoby všechny naše city byly hmatatelné v tomhle uzavřeném prostoru. Oba jsme se trápili, oba jsme toužili po tom být spolu, jenom Metoděj to uměl lépe skrývat. Nevím, kdy se mezi námi něco zlomilo. Já jsem měla vždycky pocit, že k sobě patříme, žádná velká nedorozumění mezi námi nebyla. Kromě těch, která jsem způsobila já svou žárlivostí. Ano, šíleně jsem na svého přítele žárlila a měla jsem důvod! Jasně, Metoděj by mě nikdy nepodvedl, ale díky tomu, jak vypadal po něm hodně žen toužilo, některé to dokonce uměly dát patřičně najevo. Nebraly si servítky, některé by byly schopné ho svést přímo před mýma očima. Mett sice s oblibou říkal, že je to absurdní a já paranoidní, ale ďábel nikdy nespí, no ne? Strašlivě jsem toužila být konečně u něj a byla jsem přesvědčená, že on je na tom stejně. Udělala jsem poslední krok, on po mém vzoru udělal totéž. Stála jsem těsně u něj, konečky prstů jsem se dotkla jeho ruky. Téměř se na mě přitiskl. Cítila jsem jeho vůni, která mi tolik scházela. Objal mě nejprve jednou rukou. Podíval se na mě, jakoby očekával nějakou reakci, odezvu, zkrátka cokoliv. Já jsem však stála jako zkamenělá, nebyla jsem schopná se pohnout. Slova mi v tuhle chvíli připadala víc než zbytečná. Nejspíš proto jsme oba mlčeli, většinou jsme na věc pohlíželi stejně, snad i proto jsme si tolik rozuměli. Stoupla jsem si na špičky, abych na něj lépe dosáhla. Usmál se svým okouzlujícím způsobem, věděl, že tímhle mě naprosto dostane, podvodník jeden! Metoděj byl vždycky nesmírně charismatický člověk. Už v době, kdy jsme se poznali, z něj vyzařovalo něco nepopsatelného, něco, co bylo mnohem zajímavější, než jeho sympatický zevnějšek. Proto jsem byla vcelku překvapená, že si vybral zrovna mě, ba co víc, že si mě po čase nastěhoval k sobě do bytu, kde se nám krásně žilo.

Stála jsem stále v jeho objetí a chtěla jsem, aby tenhle okamžik nikdy neskončil. Takhle bylo všechno ideální. Přesto jsem měla pocit, že Mett čeká na nějakou mou odpověď, ostatně, nějakou by si rozhodně zasloužil. Udělala jsem krok zpět a Metodějova ruka na tenhle pohyb okamžitě zareagovala. Nechal ruce svěšené podél těla a v očích měl otázky. Byl zmatený, šokovaný. Nevěděl, co si myslet, alespoň to jsem dokázala vyčíst v jeho tváři. Nervózně těkal oči po místnosti a vyčkával, co ze sebe vysoukám.

„Promiň, že jsem přerušila tenhle nesmírně intimní okamžik mezi námi, ale mám pocit, že bych ti k tomu všemu měla taky něco říct, protože vím, že jsem rovněž spoluviníkem. Vím, že celá situace byla trochu absurdní, ale nejspíš jsme si potřebovali zkusit, jestli spolu zvládneme řešit i těžší životní situaci, protože i to patří ke společnému soužití...“ Metoděj jenom souhlasně přikývl a opět působil vyrovnaně a klidně, což mě ponouklo k tomu, abych pokračovala:“Dny se zdály nekonečné, když jsme spolu nemluvily. Chodils okolo mě jako tělo bez duše a mě to uvnitř strašlivě pobuřovalo, ale nevěděla jsem, jak se ti znovu přiblížit. Každá možnost, která mě napadla, mi připadala trapná. Nikdy mě nenapadlo, že bych tě musela znovu „dobývat“, ale i tato možnost už mě napadla, protože ke konci jsem už byla na pokraji sil. Když jsi mě pozval sem, na tohle kouzelné místo, mísily se ve mně rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem doufala, že všechno dobře dopadne, když jsem ti ale před několika minutami pohlédla do tváře, začala jsem mít pochyby. Působil jsi tak neosobně, cize. Jako bych se ti zprotivila..“ Jen při té myšlence mi naskočila husí kůže. Metoděj na mě vyvalil oči a zíral na mě s nedůvěrou. Jako bych v hlavě slyšela jeho hlas ptající se „jak tohle můžeš říct?“. Ale když jsme si měli všechno vyříkat, tak opravdu všechno. Otočila jsem prstýnkem na své pravé ruce. Metoděj sledoval každý můj pohyb, takže ani tenhle mu neunikl.

„Pořád platí, že se mnou chceš strávit zbytek života?“ zeptal se mě opatrně, musela jsem napínat uši, protože téměř šeptal. Můj ty bože, on se snad bál, že jsem si to rozmyslela?... Jak jen mohl pochybovat?
„Ano, pořád platí, že chci s tebou strávit zbytek život, chci mít s tebou děti a užívat si každé minuty po tvém boku...“ vychrlila jsem jedním dechem a pořád jsem měla pocit, že to dostatečně nevystihuje moje city, které k němu chovám. Chtěla jsem dodat tolik věcí, ale Metoděj mi to nedovolil. Ve vteřině stál u mě a nakláněl se nade mnou. Dlaň přitiskl na můj obličej a všude okolo jsem cítila jeho dech. Když jsem se nadechla, abych znovu promluvila, položil mi prsty na rty. Mám mlčet, no dobrá. Dedukce fungovala. Očima jsem přeletěla jeho obličej, znala jsem ho. Moc dobře. Takže zbývalo už jediné. Políbil mě. Na romantický podtext tohoto okamžiku jsme se oba vykašlali, nechali jsme se zkrátka unést. Když mě uvolnil ze svého sevření, zbývalo jediné – začít žít náš krásný společný život, oba jsme věděli, že to nebude snadné, ale vzájemná láska a úcta nám to zcela jistě ulehčí....