Láska je plamen, který v očích žhne.

Anotace: Láska, nejopěvovanější z lidských citů. Má tisíce podob, číhá ve skrytu a Amor, ten si nevybírá koho svými šípy zasáhne. Míří náhodně a cílů má víc než dost. A konečně láska, tak krásná, nečekaná, nádherná, vášnivá ale také nešťastná.

„ Láska je plamen, který v očích žhne.“


Řekl Montek Romeo. Nic proti němu,ale kdyby měl pravdu tak někteří lidé mají oči jak plamenomety. Musím říct, že mezi ty některé se v současné době musím zařadit také. Bohužel.
Bohužel? Láska, nejopěvovanější z lidských citů. Má tisíce podob, číhá ve skrytu a Amor, ten si nevybírá koho svými šípy zasáhne. Míří náhodně a cílů má víc než dost. A konečně láska, tak krásná, nečekaná, nádherná, vášnivá ale také nešťastná.
Ne vždycky platí „ a tak se do sebe zamilovali“ natož žili šťastně až do smrti. Já prozatím žádné šťastně až do smrti nechci. A ještě nějakou dobu chtít nebudu Ale ta první fráze?
Život není pohádka. A kdo určuje naši cestu: Bůh? Osud? Kdo rozhoduje o našem životě, kdo píše naše příběhy, kdo ví že zrovna tahle osoba nám přeběhne přes cestu a kdo tuší, že zrovna k téhle osobě mám vzplanout láskou? Já to nebyla. Sama jsem byla překvapená vzedmutím citů, v mém nitru, v mém srdci. Proč?
Bolí to. Tohle od života není hezké,ani v nejmenším. Vím,ach bože, jak dobře vím, že mé city nejsou opětovány? Ani si to neuvědomuje, neví o mě, jsem pro něj jen jednou z mnoho dívek, které zná. Nemůže tedy vědět jak mě některá jeho slova, jeho činy zraňují. Já jsem jen kamarádka, možná kamarádka, co já vím jaké postaven u něj zaujímám? Mohu být stejně dobře kamarádka jako nechtěná společnost.
Cítím ten zmatek, tu lítost, hřejivé teplo a ony pověstné motýlky v břiše. Na lásku musí být dva, jinak to nejde. Nejde. Je tu chyba, je tu zádrhel. Já jsem sama, není tu nikdo kdo by mi mou lásku vrátil. Jsem jen jedna z mnoha.
Ale já ho jasně vidím před sebou, jeho úsměv, vesele jiskřící oči a slyším ten zajímavě podbarvený hlas. Energie a optimismus z něj sršící je doslova nakažlivá. Nikdo proti tomu není imunní.
Ale třeba…Třeba se ještě někdy setkáme.
Jenže? Chci to vůbec? Nepřeju si spíš zapomenout? Chci nechat své city někde daleko za sebou, uzamknout je do bytelné schránky a tu uschovat v nejtmavším koutu země. Nepřeju si,aby to tolik bolelo, to vědomí že….Proč to nenapsat přímo tak jak to je: nechce mě, nelíbím se mu, nemá mě rád, nemá o mě ponětí! Jsou tu takové, které jsou sice jedny z mnoha stejně jako já,ale má je raději než mě. Nejsem slepá a ani hloupá. Vidím to, poznám to. Trhá mě to na kusy, bolí to. Lítost. Bezmoc. Méněcennost. Přeju si vymazat ho.
Ale? Pak si nepřeju zapomenout. Stále na něj myslím, vzpomínám na všechno, na každou chvíli, kterou jsme strávili spolu, procházím si všechna gesta, výrazy jeho obličeje, jeho slova. Nevědomky mě lapil do sítě. Zamotala jsem se do ní a nemůžu ven. Čím víc se o to snažím tím, víc se zaplétám. Peru se sama se sebou. Snažit se zapomenout či udržovat si jistou naději, že to není tak jak si myslím, že mu nejsem lhostejná,ale současně se topit v sebelítosti a bolesti?
Mrzí mě to. Všechno. Ať se rozhodnu jakkoliv, ta bolest tu vždycky bude. Před sebou samou, nikdy neuteču. Bolest tu bude a v tuhle chvíli mě nehodlá opustit.
„ Láska možná přináší víc bolesti než radosti. Ale kdo vyvez ní mohl žít? Snad jen ten, kdo nebyl nikdy milován.“

A to můj případ není. Moc dobře vím, že přijdou okamžiky kdy těmhle slovům nebudu ani za mák věřit a budu je proklínat, posílat samu sebe do horoucích pekel. Ale někde, někde čeká ten můj princ na bílém koni. Někde je, je souzen mě a já jemu. Možná, že se také právě teď souží kvůli neopětované lásce. Ale jednou, jednou se mi dva shledáme. Vím to.