Stará láska nerezaví 2.

Anotace: ....

Nevěděl co má říct, protože asi poznal, že vůbec nevim o koho jde. Měl s sebou asi mladšího bráchu. Koukala jsem chvíli na toho malýho pak zase na toho velkýho a pak mi to došlo.
"Filipe?" nejistě jsem se zeptala.
Začal se smát a po chvíli z něj vylezlo.
"Trefa" ale pořád se smál.
"Vůbec jsem tě nepoznala" popravdě jsem mu odpověděla.
"To já tebe hned, skoro vůbec si se nezměnila" řekl ale pořád se smál. S úsměvem jsem mu řekla ať si přisedne. Ten malý vypadal dost znuděně.
"Brácha?" zeptala jsem se.
"Jo jo Adam." odpověděl.
"Vypadá stejně jako ty když si byl v jeho věku." začal se smáta odpověděl.
"To víš rodinný geny."
Ale teď odkud Filipa znám. Jako malý jsme byli pořád spolu. Bydlel vedle nás, takže když jsme jeden po druhém toužili, tak jsme nemuseli nikam daleko chodit. Když nám bylo kolem deseti tak jsme si pořád hráli na to, že máme svatbu. Říkali si ANO, dávali si první manželský polibek atd. Pak se přestěhovali dost daleko. Takže jsme se přestali úplně vídat. Oba jsme brečeli když odjížděli.
"Co ty tady?" zeptala jsem se.
"Babička umřela a mi po ní zdědili dům, tak sem teď budeme jezdit častěji". měla jsem radost a asi to na mě bylo vidět, protože na mě tak divně koukal.
"Vy máte teď taky prázdniny?" musela jsem se zeptat, protože mi to divný, když jarní prázdniny má každý jinak a teď je máme my.
"Né, ale naši mají volno tak nás vzali ze školy."
"Aha a jak dlouho tady budete?" se zájmem jsem se ho ptala.
"Asi 14 dní, příští týden máme prázdniny my, takže toho využijem." odpověděl a nasadil na tvář milý úsměv.
Strašně mu to slušelo když se usmíval, tak jsem si neodpustila malou poznámku.
"Vyrostl z tebe docela fešák." zasmál se a řekl.
"No ty taky nejsi žádná zrůda." začala jsem se smát, ale vrtalo mi hlavou jestli to myslí vážně, nebo to řekl jen tak, aby mi na to nějak odpověděl.
"No už musím jít." vylezlo ze mě a odešla jsem.
Doma jsem si vzpomněla, že jsem nezaplatila takže to asi musel zaplatit za mě. Neměla jsem jeho číslo, takže jsem mu nemohla napsat nebo zavolat. Pak jsem se praštila do čela a vzpomněla si, že bydlí u babičky a jako malá jsem tam s ním chodila docela často, tak jsem si řekla, že hned zítra se tam zastavím a dám mu peníze, které mu dlužím.

Ráno jsem se vzbudila a celá natěšená se začala upravovat. Půl hodiny jsem koukala do skříně a vybírala co si vzít na sebe. Nevím proč jsem to dělala takhle jsem se nikdy nechovala. Z domu jsem vyšla až po dvou hodinách upravování. Připadala jsem si jako nějaká fiflenka, která každý den stráví hodinu u zrcadla. Radši jsem zkontrolovala jestli jsem se přezula a šla dál. Po cestě jsem potkala spoustu známých lidí, asi se všichni doma nudí tak vyráží ven. Došla jsem do ulice kde jeho babička bydlela a pak už jsem nevěděla který z těch domů to je. Tak jsem začala chodit od jednoho ke druhýmu a koukala na jmenovky na dveřích. Slyšela jsem jako by za mnou někdo šel, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Pak mi někdo zaťukal na rameno a.... byl to Filip celý vysmátý.
"Hledáš tady něco?" zeptal se.
"No... vlastně hledám tebe" nasadila jsem přátelský výraz a čekala co řekne.
"No tak tady mě máš, potřebuješ něco?"
"Přišla jsem ti dát peníze, co ti dlužím" nechápal o čem mluvím.
"Včera jsem odešla z cukrárny a nezaplatila." vysvětlila jsem.
"Jo tohle, to je jedno to nech bejt." odpověděl a nasadil ten jeho krásný úsměv.
"Ale jestli mi to chceš nějak vrátit, můžeš mě někam pozvat." řekl.
"Tak fajn co třeba jít do kina?" bylo to to první co mě napadlo.
"Tak jo, ale dneska nemůžu zařizujeme něco kvůli pohřbu" bylo vidět, že ho to hodně vzalo.
"Tak jo tak někdy jindy" snažila jsem se nasadit co nejvíc přátelský výraz, ale asi jsem to trošku přehnala.
"Je ti dobře?" zeptal se.
"Jo jasně nic mi není." pochopila jsem, že se asi tvářim fakt divně.
"Tak já musím." řekl, otočil se a odešel.
"Počkej ještě!" volala jsem na něj tak nahlas, že se to začalo ozívat ze všech stran. Otočil se a čekal. Rozeběhla jsem se a řekla si o číslo. Myslela jsem na to celou dobu. Když jsem to číslo dostala spokojeně jsem si to šlapala domů. Šla jsem okolo Verči domu a napadlo mě, že by u nás mohla spát. Aspoň bych tam nebyla sama. Tak jsem se u ní stavila. Souhlasila, ale že přijde až večer. Rozloučili jsme se a já si to dál hezky šlapala domů.