Once...in Suomi 11

Anotace: Tadydadydaaaa :)

Pondělí a další pracovní den. Obcházela jsem stoly a sbírala prázdné sklenice. Věděla jsem že přišel, že sedí v rohu a sprostě na mě civí, ale nechtěla jsem ho brát na vědomí. Prostě jsem ho ignorovala. Ještě jsem cítila zmodralé zápěstí. Měl ohromnou sílu a to mě na něm děsilo.
„Mohl bych si dát...?“ Promluv na mě, když jsem kolem něj nevšímavě prošla už asi po páté.
„Ne!“ Vyštěkla jsem na něj podrážděně a zvedla ze sousedního stolu prázdný půllitr. Najednou mu z tváře zmizel ten slizký úsměv.
„Nezahrávej si se mnou!“ Chytil mě za zápěstí, které hrálo všemi odstány fialové. Bolestí jsem sykla a hned mu ruku vytrhla.
„Děje se něco?“ Ozval se za mnou mužský hlas. Otočila jsem se a spatřila Jussiho. Mračil se na Davida a v jeho očích byla jasná výstraha.
„To je v pohodě Jussi.“ Prohodila jsem směrem k němu. „Pán už odchází.“ Tahle věta už patřila pouze Backesovi.
„My dva jsme spolu neskončili rozumíš?“ Zavrčel na mě při odchodu. Tohle byla jasná výhružka. Celé tělo se mi rozechvělo, když jsem si uvědomila, jak jsem na tuhle záležitost sama. Tenhle chlápech chtěl za každou cenu Anssiho a zkoušel to vytáhnout ze mě. Nemohla jsem se svěřit Katy ani Vivimu, protože bych tím jasně přiznala svůj úlet. A ještě ke všemu mě opustil. Odjel. Už ho neuvidím. Až po chvýli jsem postřehla že na mě Jussi mluví.
„…nevypadáš dobře.“ Nakrčil starostlivě obočí. Opřela jsem se o stůl a nasadila lehký úsměv.
„To je dobrý.“ Vyšla jsem mu vstříc. Vůně ohně, vlasy od vína. Jeho horké tělo, na mě. Usměv a vášeň v očích. Slíbával mi kapky vína ze rtů. Tohle nebyla vzpomínka, kterou bych si neuvědomovala. Věděla jsem přesně kdy se to stalo a proč. Kouzlo zhaslo. Podlomily se mi kolena a s tichým ducnutím jsem dopadla na podlahu. Schovala jsem tvář do dlaní a rozvzlykala se. „Klid zlato. Už je pryč.“ Hladil mě Jussi po zádech a tišil mě.
„Promiň, jsem blbá.“ Omlouvala jsem se a snažila se přes slzy usmát.
„Vy holky jste děsný.“ Zabručel a zvedl mě ze země. Svezla jsem se na židli a zhluboka dýchala. „Nechápu, proč to v sobě dusíte a pak se z toho složíte. Máte se vyřvat. Já se vždicky vybouřím na koncertě a pak je všechno dobrý.“ Plácal mě po rameni a podával mi kapesník.
„Už jsem v pohodě.“ Usmála jsem se a usušila oči. Kopla jsem do sebe panáka, opláchla si obličej, upravila rozmazanou řasenku a linky a snažila se rozdýchat červené skvrny, které mi naskákaly na tvářích kvůli pláče.
„Tak se mi to líbí. Jdu za Jannem. Mám něco vyřídit Katy?“
„Jussi hlavně ji nic neříkej.“ Zadívala jsem se na něj s prosbou v očích.
„Jak myslíš.“ Povzdechl si a odešel.

***

Dopolední volno. Volume do prava. Z repráků řval střídavě Corey Taylor a Marilyn Manson. Chvíli jsem umývala nádobí, pak jse sebou mrskala v rytmu hudby a pak prala prádlo. Zrovna když jsem sebou v křečovitých pohybech házela na podleze a prozpěvovala si u toho Nobodies, vešla Katy.
„Ježiš Em?“ Vytřeštila na mě oči. „Co je ti?“
„Tancuju.“ Vyhrkla jsem a se soustředěným výrazem prožívala kytarové sólo.
„Ty jsi…cvok.“ Zasmála se a pomalu se dala na odchod. Za chvíli byla ale zpět. Po několika sekundách už jsme skákaly po celám bytě obě a házely hlavou do všech směrů.
„Co blbnete?“ Vešel do dveří Vivi a pozoroval naše taneční kreace se zdviženým obočím.
„I am a world before I am a man!!!!“ Zavřískly jsme a skákaly kolem něj jako nějaké divoženky kolem své oběti. Vivi jen stál se založenýma rukama a převracel oči v sloup.
Během hodiny se v našem bytě strhla neskutěčná párty. Sami s Theonem dotáhli nějakého známého, který na stůl postavil dvě velké bedny s tím, že to jsou reproduktory. Brzy po tom se náš byt začal otřásat v základech. Hudba rozvibrovávala skleničky a podlahu pod nohama. Katy se snažila lidi s cigaretama posílat do kuchyně a razantně odmítala nabízené. Chvilku jsem tančila a skákala, a chvíli jen tak postávala a popíjela. Po tom všem řádění mě přepadla melancholická nálada. Jen jsem stála a houpala se ze strany na stranu. V davu jsem se střetla s něčím pohledem. Vzduch v místnosti ztěžkl. Byly to ženské oči a vytřeštěně mě pozorovaly. Na malý okamžik, záchvěv instinktů, jsem měla chuť na ni skočit a vyškrábat ji oči, zkroutit ruku za záda a poslat do horoucích pekel. Jenže hned po tom mě napadlo, proč bych to dělala? Ta holka mi nic neudělala, vlastně jsem ji ani neznala. Ale dobře jsem věděla, že Katy ji k smrti nenáviděla, tak kde vzala tu odvahu se tady ukázat? Vím že to bylo hloupé, ale nesnášela jsem ji už jen proto, že ji nesnášela Katy.
„Co ta tady sakra dělá.“ Zavrčela Kat dost nahlas, že se po ni ohlédl každý v okruhu dvou metrů. Tiina na ni hodila dost vyplašený pohled a začala couvat. „Říkala jsem ti snad, aby ses od nás držela co nejdál, jinak za sebe neručím.“ Dala se do pohybu a nebezpečně se k Tiině přibližovala. Připomínala mi nějakou divokou, dravou a hlavně velmi nebezpečnou šelmu.
„Janne, drž ji!“ Vyjekla hystericky Tiina a dala se na úprk, co ji vysoké podpatky dovolovaly.
„No to určitě.“ Zabručel vedle mě s posměchem.
„Měl bys bránit dívku v nesnázích.“ Zašklebila jsem se na něj a pozorovala Katy, která po Tiině zrovna mrštila její kabelku. “Něco“ pošité stříbrnými flitry proletělo vzduchem a trefilo blondýnu přímo do hlavy.
„Já se o Katy nebojím.“ Uculil se kytarista. Ta se vrátila s vítězoslavným úsměvem a teatrálně si oprášila ruce.
„Tak a je uklizeno.“
Janne ji objal kolem pasu a společně se vydali do vřavy uprostřed našeho obyváku. Nikdy by mě nenapadlo, že se do našeho bytu vejde tolik tančících lidí. Potřebovala jsem si trochu vydechnout a vyčistit hlavu. Přehodila jsem si přes ramena kabát a vyběhla ven.

Překvapilo mě, že je tma a svítí jen lampy. Procházela jsem se ulicí a došla k mostu přes řeku. Ve vedlejší ulici začala houkat sanitka. Škubla jsem sebou, ale nebyl to úlek, spíš taková připravenost na vše a slabý nával adrenalinu. V té zatracené tmavé noci mi bylo smutno. Z dálky ke mně doléhal zvuk klavíru a sněhové vločky se lehce snášely k zemi. Opřela jsem se o zábradlí nad řekou a vydechla obláček páry. Chtěla jsem aby tady byl se mnou. Uvědomovala jsem si, jak málo ho znám a každý jeho skutek byl tak nepředvídatelný. Jeho tvář, pohyby a gesta jsem měla nesmazatelně vryta do paměti, ale předvídat, co udělá druhý den, nebo za pět hodin, jsem určit nedokázala. Kdyby tady byl. Teď a tady by se zjevil za mými zády. Nejprve by si odkašlal aby mě jeho přítomnost nevylekala. Pomalu by ke mně ze zadu přistoupil a objal mě kolem pasu. Doslova jsem cítila jeho tvář zabořenou ve vlasech. Přestala by mi být zima a možná bych se i usmívala. Pozorovala jsem vřící řeku pod sebou a cítila ve vlasech jeho teplý dech. Usmíval se a jeho srdce mi tlouklo do zad. Vzala jsem svou představu za horkou dlaň a nechala se vést. Šli jsme s úsměvem na rtech a byli tak šťastní, že nám bylo líto okolního světa, protože nebylo možné, aby cítil stejné šťěstí jako my.
„Kde je tady ta pártyyyyy?!?!?!“ Ozval se někde v dálce opilý křik a Anssi se roplynul. Má představa praskla jako mýdlová bublina. Nedokázala jsem svou mysl soustředit tak, abych ho tady udržela. Ten opravdový byl kdoví kde. Dala bych kráslovství za slova vysvětlení. Co jsem mu provedla, že mě tady bez vysvětlení nechal. Štěstí nahradila smutek nad marností. Jakou to má budoucnost, utápět se ve smutku. Budu to muset překousnout a jít dál. Jen ta zatracená chladná noc…

***

*Nachová světla aromatických svíček se leskly na kachličkách, jako ohniví motýli. Ticho narušovalo jen občasné kapnutí z nedotaženého kohoutku a nebo jiné kapnutí. Slza, která dopadla na hladinu a díky řasence a černé tužce na oči vytvořila na pár okamžiků malý černý vír. Z vany stoupala pára a voda se mírně vlnila jen s tlukotem mého srdce a nebo jen v okamžiku, kdy jsem zdvihla láhev a napila se průzračné tekutiny, která v útrobách pálila jako oheň. Dokonce jsem i kouřila. Cigareta byla potupně udušena na okraji vany a teď se na mě bezmocně dívala. Oči už mě štípaly jak jsem jimi stále prolévala slzy. Promnula jsem si je hřbetem ruky, kde zůstala černý šmouha. Srdce už mi dávno puklo a ostré hrany té praskliny mě zevnitř rozdíraly. Sjela jsem po krk do vody a vystrčila jednu ruku nad hladinu. Mezi prsty druhé jsem sevřela tenký plátek kovu. Věděla jsem, že je to velmi zoufalé řešení, ale já zoufala byla a lano jsem prostě neměla. Žiletka byla klasika. Zlomil mi srdce a já jemu. Byl moje životní láska a bez něj to dál smysl nemělo. Přiložila jsem žiletku k zápěstí a udělala ten prudký pohyb. Byl to strašlivě nepříjemný pocit a vůbec se mi neulevilo. Spíš to štípalo. Při pohledu na krev se mi udělalo zle…divné. Položila jsem ruku přes okraj vany a zavřela oči. Žiletka byla svžena na podlahu a nahradila ji láhev vodky. Za chvilku omdlím a bude to. Ozvala se rána a dveře se rozlétly. Omámeně jsem zamžourala do proudu světla. Můj anděl má postavu jako on. Zvláštní poznatek.
Vysoká černá silueta stojící u prahu vypadala, jako by měla kolem hlavy zlatou svatozář. Poloprázdná láhev mi vypadla. Ten třeskot skla byl jako spouštěcí mechanizmus. Doběhl ke mně a uklouzl na krvi na podlaze. Jen tak tak se zachytil umyvadla. Voda jakoby začala vřít, když vrazil silné paže pod hladinu a omotal mi je kolem těla. Shodil několik svíček, když mě tahal ven z té krvavé lázně.
„Proč jsi to udělala? Já za to přece nestojím!“ Křičel na mě, když mi z tváře odkrýval mokré vlasy.
„Stojíš…“ Zamumlala jsem a zavřela oči.*

Prudce a s výkřikem jsem se posadila na posteli, myslela jsem, že budu zvracet. Pak jsem si ale uvědomila, že bych to po sobě musela uklízet a to mě paradoxně uklidnilo. Zničeně jsem zabořila ruku do potem promočených vlasů a hystericky se snažila popadnout dech a uklidnit rozbušené srdce. Tričko na spaní se na mě lepilo a taktéž bylo propocené. Uklidňovala jsem se tím, že to byl jen sen…jen pitomý stupidní sen. Zvedla jsem před oči pravé zápěstí, neustále bylo přeplněno náramky, které jsem ani nesundávala. Udělala jsem vyjímku a jeden po druhém je odepínala a rovnala před sebe na peřinu. Musela jsem se uklidnit. Když jsem skončila, natáhla jsem ruku tak aby na ní dopadalo měsíční světlo. Na bledé kůži, napříč namodralým vzorkem žil se na mě šklebila tenká bílá jizva. Rychle jsem si ucpala pusu, abych nekřičela a nevzbudila celý dům.
Chtěla jsem na ten sen zapomenout, ale tež už to nepůjde. Celá jsem se třásla a snažila se to vysvětlit jakýmkoliv způsobem. Dokonce mi hlavou probleskla možnost, jako stigmata nebo něco podobného. Napadlo mě, jestli nejsem v nějaké hloupé reality show. Byla jsem už paranoidní. Třeba je tohle jen sen. Ráno moudřejší večera. Nemohla jsem ale zavřít oči a jít jen tak spát.
Převlékla jsem si noční košili a cípem si otřela vlhké oči. Na nočním stolku byla vyrovnaná hromada knížek a tak jsem po jedné sáhla. Písmenka mi tancovala po papíře a nedávala smysl. Formovala se do slov beze smyslu. Po dvou minutách jsem knihu netrpělivě zabouchla a dala se do koukání do stropu. Já ale sakra potřebovala něco dělat. A tak jsem tři hodiny po půlnoci, v naprosté tmě začala žehlit. Dokonce i Janneho trenýrky, kterým jsem se jindy vyhýbala jako čert kříži.