Černá a bílá 49

Anotace: tak prosím o komentáře a taky nějaký nápady jestli máte, co by se tam mohlo třeba ještě zamotat ... jinak snad už brzo končím :o)

Sbírka: Černá a bílá

Netrpělivě seděla na posteli, nohy založené křížem a pohupovala se tam a zpět. Pořád dokola přemýšlela, jak začít. Co všechno mu má říct? Připravovala si některé věty dopředu, i když si byla jistá, že ani na jednu si potom nevzpomene. Byla rozhodnutá mu všechno říct. Celé mu to vypovědět od začátku. Je dost možný, že se urazí. Naštve, opovrhne jí. Všechno bylo možné. Ale byla ochotná to zkusit. Hlavní bylo, že se to dozví od ní. Proto mu napsala zprávu, aby přišel ještě ten večer. Přestože už bylo skoro jedenáct večer a přestože už se dnes viděli. Řekne mu to. Hrála si s prsty, cvakala o sebe nehty a nervozita jí stahovala krk. Zazvonil zvonek.
„Zdar, prosím tě, co blbneš? Vždyť jsme se před chvílí loučili. A dívala ses na hodiny? Jedenáct večer,“ kroutil hlavou, zatímco procházel chodbou do obýváku.
„Já vím. Promiň, ale musela jsem s tebou ještě dneska mluvit. Nešlo to v té pizzerii. Ale na druhou stranu to zas spěchá,“ omlouvala se mu a naznačila mu, ať se posadí. Provedl tak a dál na ni zíral. Viděl, jak je nervózní a začínal mít strach. Co je tak naléhavého, že ho žene v noci přes město? Ani mu nenabídla nic k pití. Musela to ze sebe dostat rychle ven, než se jí to zase rozleží.
„Víš, u té pizzy jsem s tebou chtěla probrat. Něco ti říct. Protože ty by ses to stejně dozvěděl a já chci, abys to věděl ode mě.“ Tak zatím začala podle plánu. Ale každou další větou se jí zadrhával jazyk. Snažila se stát na místě a mluvit přímo k němu, jenže musela dělat neustále krůčky sem a tam. David mlčel. Raději. Jen ať mu to řekne pěkně sama. Mlčky tedy poslouchal.
„No, ono totiž vyplulo na povrch něco dost starýho. Asi tak rok. A všechno to ještě zhoršilo. Se Štěpánem a tak.“ Jak dál? Jak dál?! Posadila se na schodek. Na nohou by se už asi neudržela.
„Víš, loni v létě se totiž stalo něco, o čem jsem ti neřekla,“ zpomalila. Zprvu mluvila strašně rychle, slova se jí valila přes rty strašně rychle. Avšak teď každé slovo vyslovovala pomalu. „Pamatuješ, jak jsem byla loni se Štěpánem, Alešem a jejich mámou na té chatě.“ Kývl na souhlas. „No tak tam … no já … já prostě … my jsme se tam s Alešem políbili,“ vydechla a čekala nějakou reakci. Davidovi jen spadla brada a vykulil na ni oči.
„Tak to … to je síla. Asi jste o tom Štěpánovi nic neřekli, co?“ začal se ptát, ale Eva neodpověděla na jeho otázku a pokračovala po svém.
„Jenže ono toho léta nezůstalo u jednoho polibku,“ sklopila oči. David se nestačil divit. „Já … jsem celé to léto Štěpána podváděla s jeho bratrem.“ Ztichla. Podruhé toto někomu říkala nahlas. A i když už se Štěpánem nebyla, i když už měl někoho jiného a ona byla nyní s Alešem, píchlo ji při těch slovech u srdce a svědomí ji zahlodalo.
„…?“ David ze sebe nedokázal dostat jediné slovo. Eva toho využila. Musí mu to vysvětlit, on ji třeba pochopí. Pochopí její bolest, proč to tak bylo.
„Prosím, neodsuzuj mě. Mě to … Prostě to tak bylo. Nechtěla jsem Štěpána ztratit, milovala jsem ho. Moc dobře to víš. Ale zároveň jsem nemohla přestat myslet na Aleše. Oni … jsou si tak podobní, všiml sis? A přesto … na každém je něco jiného. Najednou jsem to mohla mít všechno. Kdo má takové štěstí? Snažila jsem se držet, jenže to nešlo. Nedokázala jsem být bez Aleše. Tak jsme … jsme se celé léto vídali. Jezdili jsme tajně mimo město.“ David teď seděl naproti ní, ruce v dlaních a snažil se to celé vstřebat. Nechal ji mluvit a čekal, jaká další slova přijdou na její obhajobu. Jeho Eva. Jeho dokonalá Eva. Co to provedla? Vždyť … jsou to bratři. Prosím, říkal si v duchu, že to není pravda.
„Ale nebylo to o milování. Nemysli si o mě, prosím, že jsem děvka. Já je vážně oba milovala. A to bylo to nejhorší. Zkus pochopit tu bolest, kterou jsem zároveň cítila. Když jsem byla se Štěpánem, ničilo mě, že jej podvádím, ale zároveň jsem myslela na Aleše. Pak jsem byla s Alešem a nedokázala jsem chvíli přestat myslet na Štěpána, co mu to dělám, ale nemohla jsem Aleše nechat jít. Ničilo mě to. A nemohla jsem to nikomu říct.“ Po tvářích jí stékaly slzy. Znovu si to všechno připomněla. Stejně jako v týdnech, kdy snášela Štěpánovi výčitky. Nenáviděla se za to. Navíc, David jí ještě nic neřekl. Co si myslí? Že jsem coura? Odejde a už se neozve?
„Jak dlouho?“ zeptal se pak po chvíli ticha. Hlavou se jim oběma honily myšlenky a on promluvil jako první. Nechala pohled zabořený do podlahy.
„Dva měsíce. Na konci léta Aleš odjel do Prahy a já se rozhodla na to vše zapomenout. Se Štěpánem jsem chtěla za každou cenu zůstat, pochop. Tak jsem mu nic neřekla. Po několika měsících jsem na Aleše zapomněla, se Štěpánem jsem se sebrala a pak jsme s Alešem docela dobře vycházeli jako přátelé, když se občas objevil.“ Takže celé léto. Je to rok a ona mi to řekla až teď.
„Kdo o vás všechno věděl?“
„Jen Kamila. Musela jsem to někomu říct. A ona byla u mě, když jsem se nejvíc hroutila. Promiň mi to.“ Omlouvala se mu, jakoby podváděla jeho. Ale co, možná že ho podváděla. Nejlepší kamarád a ona se mu s tím nesvěřila.

Takže ona podváděla Štěpána s jeho bratrem. Jak toho byla schopná? Moje Eva? Nádherná, dokonalá Eva. Přitom celé léto vypadali oba tak spokojeně. No, asi se umí skvěle přetvařovat. Co když to hraje i teď? Mohla by? A proč tedy potom všechno tohle. Ale vypadala opravdu zničeně. Seděla před ním na zemi jako hromádka neštěstí, tváře slané od proudů slz. Bylo mu jí líto. Vypadala opravdu špatně. Třeba to vážně bylo tak jak říká. Pokud ano, tak si musela hodně vytrpět.
Co je vůbec na těch dvou tak skvělýho? Už je to dlouho, co ho odmítala kvůli Štěpánovi. Smířil se s tím, trpěl, ale mlčel. Díval se na ně, na šťastný pár. Byl pořád tady, byl tu pro ni, zatímco ona byla se Štěpánem. A přestože věděla, že ji miluje, přestože ho poněkolikáté odmítla kvůli Štěpánovi, podvedla ho s Alešem. Aleš … Jak se ti dva mohli dát dohromady? Co pro ni udělal? Jak se mu podařilo ji dostat? To on byl ten, co vždy čekal, až k němu Eva přijde. On čekal, aby ji vždy ukonejšil a pomohl jí. No a ona skončí místo s ním s jeho bratrem. Co na nich je tak úžasnýho? Tak neodolatelnýho? Do prdele, proč oni?!

Přemohl se, vstal z gauče a šel za ní. Objal ji kolem ramen a začal ji hladit po vlasech. Několikrát popotáhla, utřela si slzy a pokusila se pokračovat.
„Jenže teď se to Štěpán celý dozvěděl. Prostě nějak se to dozvěděl. I když už to bylo po našem rozchodu. Strašně ho to vzalo. Nemluví se mnou, nemluví s Alešem. Dana říkala, že se pořád jen někde poflakuje, jezdí za tou zrzkou a jde to s ním z kopce.“
„Divíš se mu? Já vím, je to dlouho. Ale jak mu musí být? Byla jsi jeho holka a spala jsi mu s bratrem. Kdo by se nenaštval. Jak mu muselo být, když si uvědomil, že jednu noc jsi mohla spát s ním a druhou s jeho vlastním bratrem.“
„Tak to nebylo,“ bránila se okamžitě. Ne úplně. „Taková mrcha nejsem. S Alešem … s Alešem jsme se milovali jen jednou,“ hlesla. Neviděla to, ale David při té představě bolestně zavřel oči.
„Tak dobře. No, tak už se stalo. Pojď sem. To přejde. Chce to čas. Přebolelo to posledně, přebolí to i teď,“ konejšil ji a dál hladil po zádech. Ale ona se narovnala a podívala se na něj.
„Ale to není celý,“ špitla a otřela si znovu tvář. „Aleš se vrátil z Anglie, když se dozvěděl o našem rozchodu. Chtěl nějak pomoct. Jenže se to spíš ještě zamotalo. Dokonce jak jsme byli s Danou na té chatě, přijel tam za náma. I když to byla teda náhoda. No prostě … Davide, my … my jsme se dali zase dohromady.“ A je to. Je to všechno venku. Konečně to někomu řekla. Konečně to dostala ze sebe ven. Teď jen zbývá čekat, jak na to David zareaguje. Zůstal na ni překvapeně zírat. Nevěděla, jak moc to v něm všechno vře. Jak rád by se teď zvedl a odešel bez vysvětlení pryč. Ale přece jen … byla to Eva. Seděla vedle něj naprosto nešťastná. A i když tohle všechno, co mu řekla, ho neuvěřitelně bolelo, zůstal. Kvůli ní. Vždyť je to moje Eva, říkal si, moje skvělá Eva.
„Takže … takže vy spolu teď chodíte? Ale to znamená, že dneska v té pizzerii … Dělali jste ze mě blbce?“
„Ne, prosím, to ne. Tak to nebylo. Já jsem ti to tam zrovna chtěla říct, když se objevil. A nepřišlo mi dobrý to na tebe tak vybalit, když byl s náma Aleš. On o nás totiž ještě nikdo neví. Nikomu jsme to neřekli. Až tobě. Nemohla jsem před tebou dál něco tajit. Jinak se s Alešem nikde neukazujeme. Nikdo to neví. Dana, Štěpán už vůbec ne. Já jsem ti to prostě musela říct. Víš, Mirek se o tom minulým létu nedávno dozvěděl a dlouho se kvůli tomu se mnou nebavil. Nechtěla jsem riskovat, že by ses zachoval stejně.“ Čekala, co bude. Ani se nehnula.
David nevěděl, co na to říct. V duchu věděl, že to co Eva Štěpánovi provedla bylo dost hnusný. Ale nešlo to. Nešlo ji jednoduše odsoudit. Vzal ji do náruče a položil si ji do klína. Chvíli bylo ticho. Jen ji tiše hladil a rovnal si to celé v hlavě. Eva vypadala dost ztrhaně a unaveně.
„Pojď sem, prcku,“ řekl nakonec a zvedl ji do náruče. Udělal pár kroků a položil Evu na postel. Přikryl ji dekou a dal jí pusu na čelo.
„Vyspi se. Ráno bude líp.“ Na víc se teď ale nezmohl. Nevěděl co říct. Měl tušení, že ať by řekl cokoli, nějak by ji tím ublížil. Eva se stočila na bok do klubíčka a přitáhla si deku k bradě. Sešel do chodby a obul si boty. Když sáhnul po klice, zeptala se ho:
„Zlobíš se na mě?“ Promluvila tichým hláskem, vypadala teď jako malé dítě.
„Ne,“ řekl neutrálním hlasem. Zhasnul světlo a odešel.