After years

Anotace: aneb O holce, které se splnilo snad všechno, co si kdy přála.... Inspirováno koncertem 25.2.2010, LMB Praha :)))

„Ahoj Adeen! Jak žiješ, člověče? Víš, že je to přes čtyři roky, co jsme se viděly naposledy? Je to hrozný, co? Strašně rychle to letí… Doufám, že jsi na nás nezapomněla? To by nás mrzelo. S pár lidmi jsme s Lindou v kontaktu pořád, přece jenom jsme z těch, kteří to mají do Budějic jen pár desítek kilometrů. Což se nedá říct o tobě. Jak se ti vede? Víš, hrozně rády bychom tě viděly. A určitě nejenom my dvě.
Pokoušely jsme se ti volat, kontaktovat tě, ale nikdy ses neozvala zpátky. My to chápeme, třeba ti někdo ukradl telefon nebo jsi ho ztratila, ale tohle jsou jediný věci, který bereme jako výmluvu za to, že ses nikomu z nás neozvala. Mluvily jsme i s ostatními, ale ti mají stejný problém. Od toho, kdy jsi odjela do Olomouce na vysokou, jakoby se po tobě slehla zem. Normálně, když jsme potkaly v Praze Helenu, Karolínu a Miladu (věřila bys, že se ta jejich trojice nerozdělila i když každá studují na jiném konci Prahy?!), ptaly se kromě jiného i na tebe. Prý jak to, že tam nejsi s námi. Tak jsme řekly, že z Olomouce se sem jen tak snadno nedostaneš, navíc, Palackého univerzita není nic jednoduchého, takže proto. Dokonce měly tu odvahu se zeptat, jak jsi na tom s klukama, že si vzpomínají, jak jsi žádnou vážnou známost během těch čtyř let neměla. Představ si, věděly dokonce o tom, jak ses na plese vypařila s češtinářem, Danem, jestli si vzpomínáš. Chtěly znát pravdu, jak to mezi vámi dvěma dopadlo. Neřekly jsme nic. To, že jste spolu spali je váš problém. Ony ho řešit nemusí. A tak se odporoučely směrem na Václavák.
Adeen, nepověděly jsme nic z toho důvodu, že tě chceme chránit, ale copak můžeme? Nic o tobě nevíme. Zem se po tobě slehla a my už nevíme, na co se máme vymlouvat, že tě nikdo neviděl. Prosím, dej nám o sobě vědět. Moc o to stojíme.
A ta nejdůležitější věc – dvacátého června je tady v Budějicích sraz nás z gymplu. Jen naše třída. Zařizovaly to ty tři vševědky (viz.výše), takže je to v Černé notě, tom hudebním klubu na náměstí. Nešly bychom tam, ale účast už přislíbily takové známé firmy jako Martin, Šimon, Honza, Karča, Simča, Bára atp. Moc tě prosíme, přijeď za námi. Udělala by jsi nám moc velkou radost. A hlavně bychom se přestaly strachovat, kde pořád jsi a co s tebou je. Nelíbí se nám, že se po tobě slehla zem. Skoro to vypadá, že o nás už nechceš nic slyšet… A to snad ne, že ne?! xD No nic, měj se krásně… Pac a pusu, Markéta H. a Linda P.,“ dočetla jsem právě otevřený E-mail a zhluboka se nadechla.
Ano, byly to čtyři roky a pár dní, co jsem se naposledy potkala s někým z gymplu, ale nebylo to úplně doslova tak, že bych už nikoho z nich nechtěla vidět. S některými jsem si sice neměla už co říct, ale to bylo vedlejší. To, že jsem si v Olomouci našla podnájem mělo za následek ten, že jsem se do Budějic vracela málokdy. Třikrát čtyřikrát do týdne jsem chodila do školy na povinné i nepovinné přednášky a zbývající dny? Má úroveň angličtiny a schopnost se rychle učit, mi spolu s dalšími čtyřmi lidmi z fakulty, přinesly možnost pracovat na ambasádě toho státu, jehož jazyk jsme studovali. Norsky jsem se začala učit asi ve druháku na střední a věděla o tom jen má rodina. Ani nevím, proč jsem to nikomu neřekla. Náš výchovný poradce by pravděpodobně řekl, že to nemá smysl vzhledem k tehdejšímu uplatnění na trhu práce, a kamarádky? Nevím, asi jsem se tím nechtěla zabývat. Každopádně, když jsem nastoupila do školy, poprosila jsem tamějšího učitele norštiny, zda-li bych se u něj nemohla učit ještě soukromně. Můj zájem ho zaujal a posléze mne doporučil na onu pozici na ambasádě, kde jsem pracovala jen do té doby, než mě poslali do ciziny.
„Now I’m home but I cannot stay, I dream of you every day…“ začal mi vyzvánět telefon a já ho zvedla bez jakékoli pochybnosti, kdo je oním volajícím, který volá v jednu hodinu v noci.
„Ahoj lásko, jak ses dneska měla?“ vyhrkl na mě ihned jeho roztěkaný hlas a mně došlo, že se právě odněkud vrátil. Stále sedíc v křesle u stolu s notebookem jsem si jednou rukou objala kolena a usmála se.
„Ahoj. Myslíš, jak jsem se měla včera? Tady je totiž chvilku po jedné v noci,“ zakroutila jsem hlavou a dále čekala na odpověď.
„Do prčic, já na to úplně zapomněl. Nevzbudil jsem tě? Prosím, řekni, že jsem tě nevzbudil…“
„Ne, prosím tě. Uklidni se. Jsem vzhůru. Sice od šesti ráno, ale to je jedno. A jak to dopadlo u tebe v New Yorku?“ zeptala jsem se a natočila jsem si pramínek dlouhých vlasů na ukazováček. Kolem stolu se propletl Max, kocour, kterého má drahá polovička přinesla domů jako koťátko. A teď z něj byla veliká mourovatá koule.
„Vážně se omlouvám, nedošlo mi to. Ale jo, bylo to fajn. Ačkoli jsme se s klukama shodli, že v Evropě nás vidí lidi raději než tady. Nebyla tu od nich taková ta zpětná vazba, jestli víš, co tím myslím. Už se těším, až koncem týdne přiletíme domů. Ještě ti dám vědět, kdy přesně to bude. Uáááá,“ zívl si a pokračoval. „Sakra, jsem hrozně unavenej.“
„Tak běž spát, ať se zítra lidi dočkají nějakého výkonu,“ pokusila jsem se hovor rychle ukončit, což u mě nebývalo zvykem. Ale mail od mých kamarádek z gymplu mne vykolejil tak, že jsem nad tím musela stále přemýšlet. Měla bych se tam ukázat nebo ne?
„Adrienko, děje se něco?“ překazil mou snahu nedat na sobě nic znát. Zajela jsem si rukou do vlasů a opřela se bradou o kolena.
„Ale to nic. Jen se mi ozvaly holky ze střední,“ vysvětlila jsem mu.
„A to je špatně? Co psaly?“
„Že se všichni zase sejdou, abych přijela taky. Ale já si nejsem jistá, jestli mám jet.“
„A kdybych jel s tebou, byla bys klidnější?“
„To bys pro mě udělal?“ užasla jsem. Stále mne překvapoval. Znali jsme se něco málo přes tři roky a on vždycky vyrukoval s něčím, co mě totálně vykolejilo. Někdy to bylo hezké, žádný stereotyp, ale občas jsem nestačila zírat, co ho to zase napadlo. Jako o měsíc později…

***

„Ahoooooooooooooj Adeen!“ ozvalo se za mnou, až jsem se lekla a na chvíli jsem v botách na podpatku ztratila rovnováhu. Otočila jsem se a uviděla je. Byly stejné jako tenkrát. Změnily se minimálně. Což se asi nedalo říct o mně. Díky práci na ambasádě jsem musela ve svém šatníku odsunout rifle do zadních poliček a dopředu uložit něco vhodnějšího. Naučila jsem se tedy všude chodit upravená a slušně oblečená. Nezáleželo na tom, jestli jdu do práce, do školy nebo do baru. Nebylo tedy divu, když se na mě holky podívaly, že se na okamžik zarazily.
„Páni, ty ses nám vyšvihla! Podívej se na nás, my si teď budeme připadat méněcenný!“ zhodnotila mé bílé šaty s dlouhým rukávem Linda a Maky přikyvovala.
„Neblázněte, vždyť jsem oblečená úplně normálně! Ale teď už pojďte, nebo přijdeme pozdě!“ začala jsem se smát a rozešla jsem se směrem k music baru, kde jsme se měli všichni sejít. Cestou jsem se dozvěděla, že Markétka se rozešla s přítelem, kterého jsem si pamatovala a teď chodí rok s Tomášem, jejím spolužákem z vysoké, a Linda že je na dobré cestě dát se dohromady s Davidem, pětadvacetiletým studentem novinařiny. Ale zpovědi jsem se nevyhnula. Hlavně byl zájem o mé vysvětlení, proč jsem se tak dlouho neozývala.
„… No, a potom, co jsem chvíli pracovala tady na ambasádě, mi nabídli roční stáž na univerzitě v Norsku. Byl to ten samý obor, co jsem studovala tady a já se pomalu ani nerozmýšlela. Byla bych blbá, kdybych nejela. Takovéhle příležitosti se neodmítají. A nakonec mi díky kontaktům nabídli práci na české ambasádě v Oslu. Takže díky těmhle okolnostem jsem přenechala podnájem v Olomouci kamarádovi a už tři roky bydlím v malé vesničce poblíž hlavního města,“ dokončila jsem svou zpověď a schválně vynechala podrobnosti ohledně toho, bez koho jsem poslední tři roky nemohla žít. Tak moc pro mě znamenal…
Mezitím jsme došly před klub, kde se měl náš sraz konat. Všude bylo plno lidí, asi nějaká akce, předpokládala jsem.
„Teda, páni! Vždycky jsem si myslela, že budeš dělat něco s ájinou, ale norštinu? Vždyť ses jí před tím neučila, ne? Nebo jsi tak dokonalá a naučila ses jí tak dobře během prváku na vejšce?“ žasla Linda.
„To není vůbec podstatný! A co chlapi? Doufám, že už si našla Prince, o němž jsi vždycky snila a my ti ho vždycky tak přály?“ přerušila jí Maky a já zavrtěla hlavou ze strany na stranu.
„V podstatě nic zajímavýho,“ přetáhla jsem si přes levou ruku s prstýnkem rukáv šatů a podívala se na hodinky.
„Adrieno, jsi to ty?“ ozval se za mnou povědomý hlas a já se ohlédla. Za mnou stál blonďák v černých kalhotách a černém kabátu. Jeho tvář jsem poznala hned.
„Martine!“ objala jsem ho a během postupování ve frontě ke vstupu jsem musela svůj životní příběh odvyprávět podruhé…
Jakmile jsme se dostaly přes zástup lidí u šatny a došli jsme si k baru pro něco k pití, připojovali se k nám postupně další a další bývalí spolužáci. Smáli jsme se, vyprávěli si, co pořád děláme, až se najednou v sále setmělo a muzika vycházející z reproduktorů utichla. Otočila jsem se směrem, kde stálo nejvíc lidí a uvědomila si, že stojíme před středně velkým pódiem.
„Tohle má být koncert?“ užasla jsem a pár spolužáků přikývlo.
„Jo, sice jsme sem jít nechtěli, vybrala to ale Helena, Karolína a Milada jako nejlepší kompromis mezi tím, co se dneska ve městě děje. Na koncert country zpěvačky jít nechtěly a hip hop by neprošel mezi ostatníma,“ ujal se slova Šimon.
„A čí je to koncert?“ zeptala jsem se a on pokrčil rameny. Holky už se natahovaly ke mně, aby mi to pověděly, ale on je přerušil.
„Není to jedno? Jdeme se schválně procpat dopředu, ať je nějaká sranda, ne?“ natáhl k nám ruce a my jsme se prodraly cestou, kterou nám on se svými sto osmdesáti centimetry udělal mezi lidmi. Nakonec jsme stáli přímo před pódiem.
Lidé za námi skandovali, ale jelikož každý něco jiného, nebyla jsem schopná rozluštit nic z toho, co křičeli. Během deseti minut se rozzářily reflektory a na scénu za našeho potlesku začali přicházet hudebníci v rozmezí od dvaceti do třiceti let. Vyvalila jsem oči a nevěřícně jsem otevřela pusu dokořán.
„No, to si děláte prdel!“ otočila jsem se na Šimona a Lindu s Maky, kteří stáli vedle mě. Nechápavě se na mě otočili a snažili se, abych tak nekřičela.
„Co je?“ zeptala se Linda a já si uvědomila, že nic netuší. A tak jsem mávla rukou a pokračovala ve hře, že tu znám jenom své bývalé spolužáky.
Jakmile se rozezněly první tóny houslí, diváci (a především mladé dívenky) začaly nehorázně křičet. Holky vedle mě skandovaly taky a tak jsem se přidala, a hodlala si ten večer náležitě užít. Jen jsem doufala, že i ten člověk nahoře bude spolupracovat.
„Ahoj Čechy!“ pozdravil po dvou písničkách hnědovlasý muž, na němž bylo náležitě poznat, že nepochází odtud. Fanoušci začali nadšeně křičet a povykovat zpěvákovo jméno, což ho vyburcovalo a řekl pár dalších věc, nicméně v angličtině.
„Mám trochu žízeň, mohl bych se napít?“ zeptal se a rozhlédl se kolem, jestli neuvidí někoho s kelímkem. Když se naše pohledy setkaly, zarazil se. Vymrštila jsem ruku nahoru a přiložila si ukazováček na rty v gestu, aby mlčel. Zamaskovala jsem to drobným podrbáním. Přikývnul, zvednul mou skleničku s červeným vínem a napil se.
„Nevadí ti to, že ne?“ podíval se na mě s úsměvem a já zakroutila hlavou.
„Asi se vrátím ke zpěvu… I když, pomozte té krásce nahoru na pódium, prosím,“ ukázal na mě a Linda s Maky mě hned strkaly nahoru.
„Jdi!!! Makej a užij si to!!!“ křičely na mě a já jsem se musela jen přitrouble smát. Vůbec nic netušily. No, asi se moc nekoukaly na fotky na internetu a už vůbec neměly absolutně ponětí o tom člověku, který trval na tom, aby mi pomohly nahoru. Kvůli mně neváhal ani odložit housle…
„Tohle si vyřídíme později!“ zamračila jsem se na něj, ale on se jen sladce usmál, chytl mě za ruku a dotáhnul mě doprostřed pódia.
„Jak to bylo?“ zeptal se komediálně, ale jakoby si v tu ránu vzpomněl, začal zpívat.
„You’re just too good to be true, I can’t take my eyes of you…“
Připadala jsem si hrozně trapně. A jeho to evidentně bavilo. Chvíli stál za mnou a objímal mě jednou rukou kolem pasu, za pár vteřin mi dal pusu na tvář, pak si přede mě klekl a stále zpíval tu písničku. Ke konci mi dokonce podal pět růží a dva plyšové medvídky. A já jen kroutila hlavou, usmívala se na něj a snažila se nemyslet na to, že bych tam neměla stát já, ale nějaká jeho fanynka, která přijela na jeho koncert.
Když dozpíval, vyskočila jsem z jeho kolena, kam si mě posadil a už jsem si to mířila dolů. Ale on mě chytl za ruku a přitáhl mě zpátky.
„Ne tak rychle,“ řekl norsky mimo mikrofon a já se na něj varovně podívala. Což mi bylo opravdu k ničemu, protože udělal krok ke mně a dlouze mě políbil.
„Právě jsi ztratil tu zbývající špetku fanynek, které o tom nevěděly,“ poškrábala jsem se prsteníčkem na nose, abych mu ukázala jednoduchý kroužek bílého zlata na mém prstě.
„Jen chci, aby každý věděl, co pro mě znamenáš,“ pokrčil rameny a držíc mou ruku v té jeho se obrátil k divákům, mezi nimiž to silně hučelo.
„Pšššt, chci vám všem něco říct,“ začal, ale já ho lehce bouchla rukou do břicha.
„Mlč, někteří tady to doopravdy neví!“ varovala jsem ho, ale on si tím svým roztomilým způsobem nedal říct.
„I když to pravděpodobně většina z vás už dávno ví, chci vám představit někoho, koho moc miluju a je pro mě nehorázně důležitý. V mém srdci vždycky byla moje rodina, mí přátelé, muzika, vy – mí dokonalí fanoušci,“ přestal, protože publikum radostně začalo křičet.
„… a před třemi roky přibyla ona,“ ukázal na mě mikrofonem a já se raději zadívala do tmy před námi. Nechtěla jsem vidět ty pohledy, kterými by mne lidé pod námi nejraději zabili, kdyby mohli. Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že jim ho beru. Snažil se mi to vymluvit, ale já si stála za svým. Když se fanoušci trochu ztišili, dopověděl svou myšlenku…
„… a já jí už nikdy nenechám odejít. Bude tam navždycky. A prosím vás jen o jedno. Respektujte to, že jsem se zamiloval, to, že jsme se před půl rokem vzali a také to, že k vám, mé rodině, muzice a přátelům – nepostradatelným věcem v mém životě, teď patří také ona……………………“