Změnila jsem se, kvůli tobě! 1. Dáma v červeném

Anotace: 1. díl mé nové povídky... Pěkné čtění :-)

„Tak se hned neurážej Niki!“

Jak dlouho mi tahle větička bude znít ještě v hlavě!

Copak jsem se snad urazila? Ne, jen sem pěkně naštvaná. Jak si vůbec může dovolit říct něco takového…

No nic, fajn. Při svých úvahách jsem málem narazila do chodce, co šel naproti mně. Byl to nějaký kluk. Jak já je nesnáším. Nemyslím chodce, ale kluky. Ptáte se proč? Je to jednoduché, žádný o mě ani nezavadí pohledem, dokonce mi dnes jeden z ničeho nic řekne: „Tak se hned neurážej Niki, ale seš ošklivá… HA HA HA HA“

Nevím, ale mě to moc vtipné nepřijde. Jasně, nejsem žádná kráska, vlastně nejsem vůbec hezká. No nic, alespoň jsem chytrá. Jsem ráda, že mi dali to stipendium na University Italia, kde jsou jistě samý ošklivci jako já. Navíc je jisté, že tam mě nikdo nezná. Jak moc mohu být ošklivá, když je mi 17 let, kluka jsem neměla, počet nabídek na chození 0. Jediné co mě mrzí je to, že se zase za rok musím vrátit na tu samou školu, kde mě už každý zná a kde mě nikdo nemá rád. No kéž by mi tam to stipendium prodloužili…

Potřebuju si tím pobytem vyčistit hlavu, chci se zbavit rodičů, starých spolužáků a hlavně si vyhnat z hlavy Gregora (to je ten jak mi řekl, že jsem tak hnusná, jo a zmínila jsem se už, že sem do něj zabouchlá? Hmmm asi ne co?)

Ehm když už je řeč o věcech, o kterých jsem se zapomněla zmínit…

Dobře tak se vám teda popíšu…

Mám kratší hnědé vlasy, sem trochu při těle, mám rovnátka…

No co byste ještě chtěli slyšet? NO? Horší už to asi těžko bude. Chcete ale něco slyšet?

Lidé říkají (alespoň přátelé), že jsem hezká uvnitř a to se cení ne?

No jasně, třídní playboy Greg to asi těžko ocení…

Dost úvah, jdu si zabalit.



O DVA ROKY POZDĚJI



„Ty jo, vidíš támhle tu kost u baru?

Co myslíš brácho, máme na ni?“

„Bez problému, brácho, tan se nechá zmáknout, nevystavuje se tam určitě jen tak pro nic za nic.“

„Jasně vole, dem!“

„Hele vy dva a nemyslíte, že si spíš tráví chvíli čekání, protože jí posunuli let hmm????“

„Proč ty, musíš vždycky všechno zkazit Richarde, seš moc rozumnej na můj vkus! A neboj, rozhodně ne ta si o to říká, navíc zabijeme dvě mouchy jednou ranou, nevidím důvod, proč bychom jí nepomohli ne?“

„Nepomohli v čem?“

„No ve zkrácení jejího čekání ne?“

„Jo jasně dem.“

Bože, dnes jsou ty lidi otravnější než jindy, tak na to musím dát panáka. Že já si dneska brala ty purpurky, bože to byl zas nápad. Vstala jsem, odhodila si své čokoládové lokny na záda, ano jsem to pořád já Nikola Raveová. Jen trochu jiná. Možná hezčí, možná chytřejší, Věřte nebo ne, ale University Italia vás hodně změní. Člověk by mohl čekat šprtací ústav, ale není tomu tak. Tady se paří a chlastá, no dobře tak teda i hubne. Jo jo trochu jsem se asi změnila. Mám vlasy až do pasu, rovnátka jsou pryč, líčím se, jsem hubená, to budou ty špagety. Hlavně se tu změnila jedna moc důležitá věc. Už se za mnou přece jen někdo otočí, no možná je těch lidí víc. Dobře přiznám se, baví mě to. Je to hezká změna.

A teď se vracím po dvou letech domů. Čeká mě, ještě rok školy doma. Docela už se těším zpět. Nemyslím si, že mě moc lidí pozná. Ale co, jsem zvědavá, co budou říkat na moji proměnu. Vlastně mám docela jasný cíl. Chci svést Gregora, aby mi zaplatil za to, jak moc mi ublížil. No ještě to promyslím. Konec konců možná bude lepší ho ignorovat. Pro něj prostě stejně nebudu nikdy dost dobrá. Však ještě uvidíme.